ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.3366.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 3366/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z. d. S., o zaplacení částky 60.661,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 68/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2007, č. j. 6 Cmo 283/2006-130, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 60.661,- Kč s příslušenstvím v podobě 14 % úroku z prodlení od 18. dubna 1995 do zaplacení a dále aby soud „určil právního nástupce žalovaného, který bude plnit za něho závazky vyplývající ze sporu žalobce a ze zákona s tím, že právním nástupcem je Z. s. S. a. s., se sídlem H.“ (dále jen „žaloba o určení právního nástupce“). Žalobu ohledně zaplacení částky 60.661,- Kč s příslušenstvím odůvodnil tvrzením, že spor o zaplacení „pohledávky, která vyplývá z restituční části majetkového podílu“, byl již řešen ve věci sp. zn. 40 Cm 101/2000 Krajského soudu v Hradci Králové a na základě odvolání žalovaného i u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cmo 347/2001. Rozhodnutími soudů byla vyřešena jen část pohledávky, přičemž žalobce byl přesvědčen, že „na další části majetkového podílu plynoucího z transformace dle zák. č. 42/1992 Sb. ve výši 71.336,- Kč“ se účastníci dohodnou. Do současné doby však dohoda uzavřena nebyla.
Krajský soud v Hradci Králové (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. března 2006, č. j. 39 Cm 68/2003-102, zastavil řízení o zaplacení částky 60.661,- Kč se 14 % úrokem z prodlení od 18. dubna 1995 do zaplacení (výrok I.) a zamítl žalobu o určení právního nástupce (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. února 2007, č. j. 6 Cmo 283/2006-130, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Ve vztahu k žalobě na zaplacení částky 60.661,- Kč s příslušenstvím dospěl odvolací soud stejně jako soud prvního stupně k závěru, že projednání této věci v občanském soudním řízení brání překážka věci pravomocně rozsouzené (ve smyslu §159a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“), neboť o tomtéž nároku – zaplacení majetkového podílu z transformace podle zákona č. 42/1992 Sb. v částce 71.336,- Kč, v níž je obsažen i sporný nárok na zaplacení nyní vymáhané částky 60.661,- Kč s příslušenstvím – bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. května 2001, č. j. 40 Cm 101/2000-206, který je pro účastníky i soudy závazný (§159a odst. 1, 4 a 5 o.s.ř.). Za této situace pokládal odvolací soud za správný postup soudu prvního stupně, který podle §104 odst. 1 o.s.ř. zastavil řízení ohledně zaplacení částky 60.661,- Kč s příslušenstvím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V dovolání připustil, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. května 2001, sp. zn. 40 Cm 101/2000, byla žaloba ohledně majetkového podílu ve výši 71.366,- Kč a 6.838,- Kč s příslušenstvím pravomocně zamítnuta. V této souvislosti však dodal, že jeho tehdejší ustanovený zástupce odvolání proti tomuto rozsudku nepodal. Podle jeho názoru nelze přitom opomenout, že M. H. vznikl „nárok na vypořádání jejího majetkového podílu“. Zde odkázal na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. února 2002, sp. zn. III. ÚS 161/01, a uvedl, že vystoupí-li z družstva osoba, která se stala členem družstva po jeho transformaci, má nárok na vydání vloženého majetku podle §33a zákona č. 229/1991 Sb., jehož vlastníkem nepřestala být ani v době členství v družstvu. Má za to, že odvolací soud svým rozhodnutím poskytl ochranu protiústavní situaci, umožnil, aby byl zakrytým způsobem vyvlastňován, nevzal v úvahu názor uvedený v citovaném nálezu Ústavního soudu a neposkytl mu dostatečnou ochranu jeho práv. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.)
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud především nepřehlédl, že dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jímž bylo zastaveno řízení o zaplacení částky 60.661,- Kč s příslušenstvím. Evidentně však nesměřuje proti rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba na určení právního nástupce. Současně neopomenul, že rozhodnutí soudu prvního stupně má ve výroku I. (o zastavení řízení co do částky 60.661,- Kč s příslušenstvím), jde-li o jeho formu, povahu usnesení (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §167 odst. 1 o.s.ř.), byť jako takové je začleněno do rozsudku soudu a stává se proto formálně jeho součástí. Proto povahu usnesení má také rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. (§223 o.s.ř.), a to bez ohledu na to, že se formálně stalo součástí napadeného rozsudku..
Z řečeného pak vyplývá, že proti rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I., je dovolání přípustné podle §239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř., neboť zde směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o.s.ř. Dovolání však není důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatel – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – napadl prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. správnost právního závěru, že projednání žaloby na zaplacení částky 60.661,- Kč s příslušenstvím brání překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu §159a odst. 5 o.s.ř.
Podle §159a odst. 1 o.s.ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Ve smyslu §159a odst. 4 o.s.ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a případně jiné osoby věc projednána znovu (§159a odst. 5 o.s.ř.).
V ustanovení §159a odst. 5 (ve spojení s ustanovením §159a odst. 1 a 4) o.s.ř. jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), která brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla – v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby a též všechny orgány – projednávána znovu. Přitom ustanovení §103 o.s.ř. soudu ukládá, aby k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení (tedy i k tomu, zda zde není překážka věci rozsouzené), přihlížel kdykoli za řízení.
Soud tedy může o věci jednat pouze za splnění podmínek řízení podle §103 o.s.ř., tudíž i podmínky, spočívající v tom, že o téže věci nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, tj. tehdy, není-li zde dána tzv. negativní procesní podmínka v podobě překážky věci již pravomocně rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 5 o.s.ř. Naopak existuje-li v nově zahájeném řízení překážka věci pravomocně rozsouzené (§103 o.s.ř.), jejíž nedostatek nelze odstranit, soud (prvního stupně) nově zahájené řízení zastaví (§104 odst. 1 věta první o.s.ř.).
O stejnou věc jde přitom zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je proto dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60, ročník 2001).
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. května 2001, č. j. 40 Cm 101/2000-206, byl co do částek 71.336,- Kč s příslušenstvím (částky, v níž je obsažena v současné době žalovaná částka 60.661,- Kč s příslušenstvím) a 6.838,- Kč s příslušenstvím pravomocně zamítnut nárok žalobce proti žalovanému na vyplacení majetkového podílu z transformace podle zákona č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz výrok II. citovaného rozsudku). V odůvodnění tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že ohledně částky 71.336,- Kč s příslušenstvím nemůže – z důvodů tam uvedených – jít o majetkový podíl z transformace a mohlo by jít o vypořádací podíl podle §233 obch. zák. (zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy účinném znění); k tomu však žalobce podle názoru soudu prvního stupně neoznačil důkazy potřebné z hlediska ustanovení §233 odst. 2 citovaného zákona. Žalobou v této věci se žalobce opět domáhal totožného nároku proti témuž žalovanému na základě téhož skutkového stavu (viz výklad shora).
Z uvedeného vyplývá, že projednání žaloby o zaplacení částky 60.661,- Kč s příslušenstvím brání překážka věci pravomocně rozsouzené, kterou představuje rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. května 2001, č. j. 40 Cm 101/2000-206 (výrok II. citovaného rozsudku). Na tom nemohou nic změnit ani dovolací námitky, že odvolací soud svým rozhodnutím poskytl ochranu protiústavní situaci, umožnil, aby žalobce byl zakrytým způsobem vyvlastňován, nevzal v úvahu názor uvedený v citovaném nálezu Ústavního soudu a neposkytl žalobci dostatečnou ochranu jeho práv.
Potvrdil-li tedy odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno podle §104 odst. 1 o.s.ř., lze – vzhledem k řečenému – pokládat jeho rozhodnutí za správné. Proto bylo dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem, odst. 6 věty za středníkem o.s.ř. usnesením zamítnuto.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst.1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. července 2008
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu