ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.3388.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 3388/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové, ve věci žalobce V. D., proti žalovaným 1) O. P., 2) K. P., a 3) N., spol. s r. o., zastoupeným advokátem, o zpřístupnění bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 4 C 178/2000, o dovolání T. D., zastoupeného advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2007, č.j. 25 Co 40/2007-195, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 9. 2003, č.j. 4 C 178/2000-90 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 16. 10. 2001, č.j. 4 C 178/2000-28, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2003, č.j. 12 Co 351/2002-54, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), uložil žalovaným 1) a 2) povinnost zajistit žalobci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu specifikovaného ve výroku rozsudku (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), a 3. žalovanému uložil povinnost strpět užívání bytu žalobcem a nebránit mu v jeho užívání tohoto bytu; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 13. 5. 2004, č.j. 25 Co/2004-116, (v pořadí třetí) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce V. D. zemřel.
Usnesením ze dne 18. 12. 2006, č.j. 4 C 178/2000-184, soud prvního stupně rozhodl, že T. D. není nástupcem zemřelého žalobce a v řízení s ním nebude pokračováno. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že T. D. (syn zemřelého žalobce) dovozoval své právní nástupnictví z ustanovení §706 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“). Z citovaného ustanovení vyplývá, že přechod nájmu bytu je právním nástupnictvím (sukcesí) svého druhu. Za splnění stanovených podmínek právo nájmu smrtí nájemce nezaniká, ale namísto dosavadního nájemce vstupuje do nájemního vztahu jiná osoba tímto ustanovením určená; právní nástupce podle uvedeného ustanovení je procesním nástupcem původního účastníka v řízení (v této souvislosti odkázal na „usnesení Nejvyššího soudu 2 Cdon 862/96“). Soud prvního stupně uzavřel, že na T. D. nepřešlo právo nájmu bytu ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 obč.zák., neboť se svým otcem nežil v den jeho smrti ve společné domácnosti tak, jak to má na mysli §115 obč.zák., a nemůže být proto procesním nástupcem zemřelého žalobce.
K odvolání T. D. Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 5. 2007, č.j. 25 Co 40/2007-195, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že procesní nástupnictví uplatněné T. D. nepřichází v úvahu, jelikož nebyly splněny zákonné podmínky přechodu práva nájmu bytu ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 obč.zák., zejména vedení společné domácnosti v předmětném bytě s V. D. v den jeho smrti. Ostatně sám T. D. nepopíral, že se svým otcem v předmětném bytě v den jeho smrti nebydlel; jeho odvolací námitka spočívala zejména v tom, že procesní nástupnictví v dané věci nemělo být posuzováno ke dni smrti jeho otce, nýbrž ke dni realizace výměny předmětného bytu za byt ve Zvoncovité ulici (vyměňovaný byt), tj. k datu 28. 8. 1995. Tuto námitku však odvolací soud neshledal důvodnou, neboť pro posouzení podmínek přechodu nájmu bytu je rozhodný den úmrtí nájemce bytu (žalobce). Z tohoto hlediska považoval za nerozhodnou též odvolací námitku T. D., že mu nelze přičíst k tíži, že po exekučním vystěhování z předmětného bytu si již s otcem nesehnali byt, v němž by mohli realizovat společnou domácnost, jakož i námitku, že v předmětné věci nejde o přechod nájmu k bytu, v němž bydlel jeho otec v den své smrti, ale že se jedná o právo nájmu k předmětnému bytu, jehož realizace byla jeho otci znemožněna protiprávním jednáním žalovaných. Takto extenzivní výklad §706 odst. 1 obč.zák. není na místě, neboť by jím byla zcela narušena právní jistota přechodu práva nájmu účastníků nájemních vztahů.
Proti usnesení odvolacího soudu podal T. D. (dále jen „dovolatel“) dovolání, jehož přípustností se nezabýval a neoznačil výslovně uplatněný dovolací důvod. Uvádí, že se do svého současného postavení „dostal v hrubém rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč.zák.“, neboť soudy nebyly schopny rozhodnout o právu zemřelého V. D. na užívání předmětného bytu za doby jeho života. Namítá, že pokud by soudní řízení, probíhající již od roku 1998 bylo skončeno za života jeho otce, nebylo by pochyb o jeho právu nastěhovat se s ním do předmětného bytu, jehož byl – jako příslušník společné domácnosti – oprávněným nájemcem. Dovolatel má za to, že byl o užívání předmětného bytu připraven „podvodným jednáním za nesporné účasti žalovaných“, a vyjadřuje přesvědčení, že „bez ohledu na příslušná ustanovení o procesním a právním nástupnictví“ mu mělo být přiznáno právo pokračovat jako nástupce svého zemřelého otce ve sporu. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., a že směřuje proti usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. odst. 1 věta první o.s.ř.).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existenci uvedených vad dovolatel nenamítl a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.
I když dovolatel výslovně neoznačil uplatněný dovolací důvod, jsou dovolací argumenty z obsahového hlediska (§41 odst. 2 o.s.ř.) podřaditelné dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §107 o.s.ř. jestliže účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda může v řízení pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (odstavec 1). Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde (odstavec 2). Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví (odst. 5 věta první).
Podle ustanovení §706 odst. 1 obč.zák., jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, partner, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním, žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.
Přechod nájmu bytu ve smyslu citovaného ustanovení představuje právní nástupnictví (sukcesi) svého druhu. Za splnění tam uvedených podmínek právo nájmu smrtí nájemce nezaniká (trvá dále), nýbrž dochází ke změně v jednom z jeho subjektů; namísto dosavadního nájemce vstupuje do nájemního vztahu (určitých práv
a povinností) jiná osoba, tímto ustanovením určená. Zvláštní charakter tohoto nástupnictví je důsledkem povahy práva nájmu bytu coby práva obsahově členitého
a vnitřně různorodého. Právní nástupce podle §706 odst. 1 obč.zák. je procesním nástupcem původního účastníka řízení – zemřelého nájemce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp.zn. 2 Cdon 862/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí stanovisek, ročník 1999, na které odkázal již soud prvního stupně).
V projednávané věci se odvolací soud v rámci postupu podle §107 o.s.ř. správně zabýval posouzením, zda se dovolatel stal právním nástupcem zemřelého žalobce, tj. otázkou, zda na něho přešlo smrtí žalobce právo nájmu předmětného bytu, neboť procesní nástupnictví je odvozeno od nástupnictví hmotněprávního.
Pokud pak – na základě závěru, že smrtí účastníka (žalobce V. D.) posuzovaný právní vztah zanikl, a že právo nájmu bytu nepřešlo na jeho syna T. D. – dovodil, že se dovolatel nestal jeho právním, a tudíž ani procesním nástupcem, je jeho právní posouzení věci správné. Námitka dovolatele, že mu mělo být přiznáno právo pokračovat jako nástupce svého zemřelého otce ve sporu „bez ohledu na příslušná ustanovení o procesním a právním nástupnictví“ je nepřípadná, rovněž tak jako jeho námitka rozporu s dobrými mravy.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle
§243b odst. 2 věty před středníkem, odst. 6 věty za středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tyto náklady tvoří součást celkových nákladů řízení, o nichž bude rozhodnuto v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. června 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu