ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.3430.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 3430/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně m. č. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. K., zastoupenému advokátem, jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 85/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2007, č. j. 39 Co 251/2006-85 (správně 89), takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2007, č. j. 39 Co 251/2006-85 (správně 89), a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. března 2006, č. j. 14 C 85/2004-68 (správně 71), se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 3. ledna 2005, č. j. 14 C 85/2004-38, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do dvou měsíců od právní moci rozsudku „byt č. 1, o velikosti 2+1, I. kategorie, v 1. nadzemním podlaží domu č. p. 331, v Eliášově ul. 7, v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 24. června 2005, č. j. 64 Co 223/2005-54, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil – se závazným právním názorem – k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 9. března 2006, č. j. 14 C 85/2004-68 (správně 71), uložil žalovanému povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do patnácti dnů poté, co mu bude zajištěn přiměřený náhradní byt; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že předmětný dům byl žalobkyni svěřen vlastníkem – obcí hlavním městem P., že předmětný byt byl rozhodnutím ze dne 1. srpna 1991 přidělen jako byt služební V. T., že po úmrtí manželky V. T. se do bytu v roce 1997 přistěhoval k V. T. žalovaný, který neměl a nemá vlastní byt, že V. T. v prohlášení nájemce ze dne 26. ledna 2000 uvedl, že přijal do bytu žalovaného dne 1. ledna 1998, že žalovaný žil v bytě od roku 1997 do roku 2003 spolu s V. T., že v roce 2003 postihla V. T. mozková příhoda, že poté byl hospitalizován a že dne 9. září 2003 zemřel. Vzal rovněž za zjištěno, že žalovaný s V. T. společně uhrazovali náklady na potřeby domácnosti a že žalovaný se podílel také na nákladech spojených s bydlením. Soud prvního stupně především dovodil, že V. T. vzniklo podle dřívějších předpisů právo osobního užívání služebního bytu, které se transformovalo od 1. ledna 1992 na právo nájmu služebního bytu, neboť byt „splňoval kritéria stanovená §7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 102/1992 Sb. a rozhodnutím vlastníka domu, resp. pronajímatele, nebyl bytu tento charakter odňat“. Dále rovněž dovodil, že na základě zjištěného skutkového stavu lze žalovaného pokládat za osobu uvedenou v ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb., tj. ve znění do 30. března 2006 – dále opět jen „obč. zák.“). V této souvislosti uvedl, že žalovaný žil v předmětném bytě s V. T. od roku 1997 do roku 2003 a podílel se na nákladech „spojených se společným bydlením“, tj. že žalovaný a V. T. žili po tuto dobu ve společné domácnosti. Za této situace vyhověl žalobě na vyklizení s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 ve spojení s ustanovením §853 obč. zák.; vyklizovací povinnost žalovaného z bytu však vázal podle §713 odst. 1 obč. zák. na zajištění přiměřeného náhradního bytu.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 12. února 2007, č. j. 39 Co 251/2006-85 (správně 89), v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal také právní závěry, které na jeho základě soud prvního stupně přijal. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že závěry soudu prvního stupně týkající se „charakteru soužití žalovaného a nájemce v předmětném bytě po zákonem stanovenou dobu … neodporují obsahu spisu ani zásadám logiky“. V této souvislosti dodal, že „ … svědecké výpovědi vzájemně korespondovaly a nebyly v rozporu s listinnými důkazy … nebylo prokázáno, že by byl byt podnajímán“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Podle dovolatelky vyšel odvolací soud z nesprávných skutkových zjištění, což mělo za následek nesprávné právní posouzení věci. V dovolání poukázala na výpověď svědkyně S. T., která vypověděla, že V. T., jehož znala, jí sdělil, že žalovaný u něj bydlí v podnájmu, neboť potřebuje z peněz získaných za podnájem hradit nájemné. Podle dovolatelky bylo svědeckými výpověďmi rovněž prokázáno, že jak v době před úmrtím V. T. tak také po jeho smrti byt obývaly a obývají osoby zřejmě ukrajinské národnosti. Podle názoru dovolatelky se odvolací soud nevypořádal ani s údaji svědkyně Š. H., že v domě nepotkala žalovaného s panem T. a že v roce 2003 žalovaného zde vůbec nepotkávala. Dovolatelka zastává také názor, že žalovaný nemohl v bytě žít od roku 1997, uvedl-li V. T. v prohlášení ze dne 26. ledna 2000, že jej do bytu přijal dne 1. ledna 1998. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
V podání ze dne 15. srpna 2007 Společenství domu E., se sídlem v P., Eliášova 7/331, uvedlo, že v roce 2006 byly postupně prodávány všechny bytové jednotky v předmětném domě a že poté vzniklo uvedené společenství, které má právní zájem na vyřešení otázky užívání předmětného bytu; současně sdělilo, že z tohoto důvodu vstupuje do řízení jako vedlejší účastník na straně žalobkyně. Jelikož vstup vedlejšího účastníka do řízení připadá v úvahu i v dovolacím řízení (srov. §243c odst. 1 o.s.ř.), jednal dovolací soud v dovolacím řízení s uvedeným subjektem jako s vedlejším účastníkem na straně žalobkyně (§93 ve spojení s ustanovením §243c odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Při řešení otázky přípustnosti dovolání nepřehlédl, že dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – směřuje pouze proti výroku o bytové náhradě. Proti tomuto výroku je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť zde směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Zbývá dodat, že proti výroku týkajícímu se vyklizovací povinnosti dovolání evidentně nesměřuje. Usoudí-li však dovolací soud, že závěr týkající se bytové náhrady pro žalovaného je nesprávný a dovolání je proto důvodné, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se samotné povinnosti byt vyklidit, a musí být proto zrušeno (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – zastává názor, že dovolatelka ve skutečnosti uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.; přitom je nerozhodné, že v dovolání odkázala na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V posuzovaném případě odvolací soud dovodil, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem je žalovaný osobou uvedenou v §706 odst. 1 (v daném případě věty druhé) obč. zák., a proto bude povinen předmětný byt jako byt služební vyklidit podle §713 odst. 1 obč. zák. po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Pro právní názor odvolacího soudu byla tedy nepochybně právně významná mimo jiných rovněž skutková zjištění rozhodná pro posouzení otázky vedení společné domácnosti mezi žalovaným a V. T. aspoň po dobu tří let před úmrtím V. T. (§706 odst. 1 věta druhá obč. zák.). Dovolací soud zastává názor, že v tomto směru odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. alespoň vyšly v řízení najevo. Dovolatelce lze dát za pravdu v tom, že svědkyně S. T. vypověděla, že V. T., jehož znala, jí sdělil, že žalovaný u něj bydlí v podnájmu, neboť potřebuje z peněz získaných za podnájem hradit nájemné. Z údajů uvedených slyšenými svědky rovněž vyplynulo, že jak v době před úmrtím V. T. tak také po jeho smrti byt obývaly a obývají osoby zřejmě ukrajinské národnosti. Svědkyně Š. H. mimo jiné vypověděla, že v domě nepotkala žalovaného s panem T. a že v roce 2003 žalovaného zde vůbec nepotkávala. Odvolací soud (a ani soud prvního stupně) se však z takto najevo vyšlými okolnostmi nijak nevypořádal, byť šlo o okolnosti nepochybně právně významné pro posouzení, zda žalovaný je skutečně osobou uvedenou v §706 odst. 1 (větě druhé) obč. zák. Za této situace byl dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. užit opodstatněně.
Jsou-li ve svém důsledku neúplná a tudíž nesprávná skutková zjištění, z nichž odvolací soud vyšel při posouzení věci podle §706 odst. 1 věty druhé obč. zák. ve spojení s ustanovením §713 odst. 1 obč. zák., neobstojí ani právní závěr mající základ v uvedených neúplných (nesprávných) skutkových zjištěních, tj. závěr, že žalovaný je osobu uvedenou v §706 odst. 1 větě druhé obč. zák. a že proto bude povinen ve smyslu §713 odst. 1 obč. zák. předmětný byt jako byt služební vyklidit po zajištění přiměřeného náhradního bytu.
Za této situace Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil – vzhledem k výše vyloženému – v celém rozsahu. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. července 2008
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r. předseda senátu