ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.3498.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 3498/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce B. d. O. 1353, zastoupeného obecnou zmocněnkyní, proti žalovanému J. M., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 44.393,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 282/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2007, č. j. 23 Co 481/2006-103, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. dubna 2006, č. j. 12 C 104/2003-65 (správně č. j. 12 C 282/2004-65), ve spojení s usnesením ze dne 3. července 2006, č. j. 12 C 282/2004-73, výrokem I. zastavil – v důsledku částečného zpětvzetí žaloby – řízení co do částky 18.293,50 Kč, výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 26.100,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím (z titulu dlužného nájemného a plateb spojených s užíváním „bytu č. 24 nacházejícího se v přízemí domu žalobce v ulici O. 1353 v P. 4 – M.“ /dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“/ za měsíce srpen, září a říjen 2002), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalobce proti zamítavému výroku II. a nákladovému výroku III. citovaného rozsudku Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
28. února 2007, č. j. 23 Co 481/2006-103, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 26.100,- Kč; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vzal z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že v souladu s čl. IV. Stanov bytového družstva platných
k 30. říjnu 2001 uzavřeli žalobce jako pronajímatel a žalovaný jako nájemce dne
1. srpna 2002 (za trvání manželství žalovaného) smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 1. srpna 2002), že v nájemní smlouvě ze dne 1. srpna 2002 si účastníci sjednali nájemné v částce 7.000,- Kč měsíčně a dále placení nákladů spojených se správou a užíváním domu i pozemku v částce 1.700,- Kč měsíčně, že žalovaný se do předmětného bytu pro nesouhlas manželky nenastěhoval a že nezaplatil ani dohodnuté nájemné a další platbu spojenou s užíváním bytu za žalované období srpen, září a říjen 2002 v celkové částce 26.100,- Kč. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že nájemní smlouva ze dne 1. srpna 2002 obsahuje všechny náležitosti předepsané pro smlouvu o nájmu bytu ustanovením §686 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření smlouvy /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ (dále jen „obč. zák.“). Dále – s odkazem na ustanovení §703 obč. zák. – rovněž dovodil, že nájemní smlouva ze dne 1. srpna 2002 byla uzavřena platně, neboť smlouvu o nájmu bytu je oprávněn ve smyslu citovaného ustanovení uzavřít také jeden z manželů. Vzhledem k tomu, že žalovaný platby související s předmětným bytem žalobci za žalované období neuhradil, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku II. tak, že vyhověl žalobě co do částky 26.100,- Kč (co do dlužného nájemného a plateb souvisejících s předmětným bytem za období srpen, září a říjen 2002).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.). V dovolání zpochybnil správnost právního závěru, že nájemní smlouva ze dne 1. srpna 2002 je platná. Má za to, že
„s ohledem na ust. §145 obč. zák. nedošlo k platnému uzavření nájemní smlouvy, když druhý manžel od počátku s touto smlouvou nesouhlasil a soustavně to dával najevo. Jestliže nedošlo k uzavření platné nájemní smlouvy, nelze se domáhat plnění z této smlouvy, tj. nájemného v tomto případě. Za obvyklou běžnou správu nelze považovat uzavření nájemní smlouvy, za běžnou správu lze považovat placení nájemného“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo (v napadeném zamítavém výroku II.) změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního názoru, že nájemní smlouva ze dne 1. srpna 2002 uzavřená pouze jedním z manželů (žalovaným) je platná.
Dovolatel nezpochybnil správnost právního názoru, že nájemní smlouva ze dne 1. srpna 2002 obsahuje všechny náležitosti předepsané pro smlouvu o nájmu bytu ustanovením §686 obč. zák.; proto správnost tohoto názoru nemůže být předmětem dovolacího přezkumu.
Pro úplnost dovolací soud připomíná, že nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to buď na dobu určitou, nebo bez určení doby užívání (§685 odst. 1 věta první obč. zák.). Nájemní smlouva musí obsahovat označení bytu, jeho příslušenství, rozsah jejich užívání
a způsob výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejich výši. Nájemní smlouva musí mít písemnou formu (§686 odst. 1 obč. zák.). Vedle náležitostí stanovených v §686 odst. 1 obč. zák. musí nájemní smlouva jako dvoustranný hmotněprávní úkon vyhovovat obecným náležitostem předepsaným pro právní úkony ustanovením §34 a násl. obč. zák.
Dovolatel však v dovolání zpochybnil správnost právního názoru, který odvolací soud učinil ohledně platnosti nájemní smlouvy ze dne 1. srpna 2002 s odkazem na ustanovení §703 (odst. 1) obč. zák.
Podle §703 odst.1 obč. zák. jestliže se za trvání manželství manželé nebo jeden z nich stanou nájemci bytu, vznikne společný nájem bytu manžely; to neplatí, jestliže manželé spolu trvale nežijí (§703 odst. 3 obč. zák.).
S odvolacím soudem lze souhlasit v názoru, že z citovaného ustanovení mimo jiné vyplývá, že za trvání manželství je oprávněn uzavřít smlouvu o nájmu bytu pouze jeden z manželů. Pro úplnost lze dodat, že pokud spolu manželé trvale žijí a oba či jeden z nich (uzavřou smlouvu o nájmu bytu a) stanou se nájemci bytu, vznikne ze zákona (§703 odst. 1 ve spojení s ustanovením §703 odst. 3 obč. zák.) společný nájem bytu manžely. Ustanovení §703 odst. 1 obč. zák. je přitom právní normou kogentní povahy, tj. právní normou, která vylučuje, aby si účastníci tohoto občanskoprávního vztahu upravili smlouvou svá práva a povinnosti odlišně (§2 odst. 3 obč. zák.).
V posuzovaném případě žalovaný za trvání manželství uzavřel (ve smyslu §703 odst. 1 obč. zák.) smlouvu o nájmu bytu. Vzhledem k tomu, co je uvedeno v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí, lze se ztotožnit s názorem, že nájemní smlouva ze dne 1. srpna 2002 je platná.
Ustanovení §145 odst. 2 obč. zák. vztahující se ke správě majetku náležejícího do společného jmění manželů (§143 a násl. obč. zák.) nelze aplikovat na společný nájem bytu manžely, pro nějž platí speciální úprava obsažená v ustanovení §703 a násl. obč. zák. Nad rámec řečeného lze dodat, že jde o (pouhou) relativní neplatnost (§40a obč. zák.), je-li právní úkon neplatný podle §145 odst. 2 obč. zák. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím užitého dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolateli právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu