ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.355.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 355/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně A. V. , zastoupené JUDr. Jiřím Kašparem, advokátem se sídlem v Poličce, Palackého nám. 62, proti žalovaným 1) J. Š. a 2) I. Š., zastoupeným JUDr. Milanem Švábem, advokátem se sídlem ve Svitavách, nám. Míru 48, o určení, že povinnost žalovaných vyklidit byt není nadále vázána na zajištění náhradního bytu, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 244/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. října 2006, č. j. 22 Co 104/2006-119, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Svitavách (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 5. 2004, č.j. 6 C 244/2004-31, určil, že povinnost žalovaných vyklidit byt č. o dvou pokojích a kuchyni s příslušenstvím, v domě č. p. v Litomyšli (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), uložená jim rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 3. 1995, č.j. 6 C 107/95-10, není nadále vázána na zajištění náhradního bytu (výrok I.) a rozhodl, že žalovaní jsou povinni byt vyklidit do 31. 12. 2004 (výrok II.), současně rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 3. 1995, č.j. 6 C 107/95-10, který nabyl právní moci dne 8. 4. 1995, bylo přivoleno k výpovědi, kterou dala žalobkyně žalovaným z nájmu předmětného bytu (proto, že jejich byt potřebuje pro svou dceru), určil, že nájemní poměr žalovaných skončí uplynutím tříměsíční lhůty počínaje prvním dnem kalendářního měsíce po právní moci rozsudku a uložil žalovaným byt vyklidit do 15 dnů poté, co jim bude zajištěn náhradní byt, dále, že žalovaní vlastní rodinný dům ve vilové čtvrti „Na Husovce“ v Litomyšli (dále jen „předmětný dům“ nebo „dům“), že dům měla právo doživotně užívat původní majitelka M. Š. (teta žalovaného), která za svého života žalované do nemovitosti nevpustila, že M. Š. na podzim 1997 zemřela, že po jejím úmrtí byl dům v nevyhovujícím stavebně technickém stavu, že žalovaní po úmrtí M. Š. provedli jeho opravy jen zčásti (investovali 40.000,- Kč), že rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 27. 2. 2001, č.j. 6 C 1100/2000-46, který nabyl právní moci 7. 6. 2001 (potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2001, č.j. 18 Co 167/2001-60) byla zamítnuta žaloba na určení, že dříve uložená povinnost vyklidit byt není nadále vázána na zajištění náhradního bytu a že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pokud by žalovaní svůj dům nechali bez vážných důvodů chátrat a nadále užívali byt žalobkyně, nelze do budoucna vyloučit závěr o změně poměrů, v důsledku které by se ocitl výkon jejich práva v rozporu s dobrými mravy.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že tím, že žalovaní i nadále rodinný dům neopravují, přestože alespoň část svých příjmů mohli použít na údržbu a opravy (aniž by tyto práce museli zajišťovat svépomocí) a přestože již z předchozího řízení věděli, že případné další chátrání rodinného domu může napříště ovlivnit posuzování nároku na bytovou náhradu, a naopak dávají přednost bydlení v předmětném bytě (z něhož měli již deset let výpověď a za jehož užívání platili jen tzv. regulované nájemné) naplnili stav, kdy se jeví v rozporu s dobrými mravy, aby jim bylo i nadále zachováno právo na bytovou náhradu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jde o takovou změnu poměrů, která činí žalobu žalobkyně oprávněnou. Žalovaným pak uložil roční lhůtu k vyklizení, aby měli dostatek času k zajištění náhradního bydlení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 21. 10. 2004, č.j. 22 Co 255/2004-62, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Odvolací soud na základě zjištění, že žalovaní předmětný rodinný dům nerekonstruovali, neboť náklady na rekonstrukci byly značně vysoké a žalovaní neměli dostatek finančních prostředků, dospěl k závěru, že tím nebyl naplněn stav změny poměrů, v jejímž důsledku by se ocitl výkon práv žalovaných (trvání na zajištění bytové náhrady) v rozporu s dobrými mravy. Za spekulativní neshledal ani jednání žalovaných, kteří dům po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně prodali, neboť prodej avizovali již v průběhu řízení před soudem prvního stupně a k prodeji je vedly závažné důvody, a to nedostatek finančních prostředků na rekonstrukci domu k bydlení.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky (soud dovolací) rozsudkem ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 412/2005, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud vytkl odvolacímu soudu, že při právním posouzení věci pominul skutečnost, která vyplynula z provedeného dokazování, a to, že žalovaní dle kupní smlouvy ze dne 25. 6. 2004 obdrželi za prodej rodinného domu částku 525.000,- Kč a nezvažoval, zda s přihlédnutím k této skutečnosti nelze trvání na podmínce zajištění náhradního bytu považovat za rozpor s dobrými mravy. Dovolací soud uvedl, že pokud by totiž za rozpornou s dobrými mravy bylo možno považovat skutečnost, že žalovaní jsou vlastníky domu, v němž by mohli uspokojovat bytovou potřebu, jejž však bez vážných důvodů nechávají chátrat (a s tímto právním názorem se dovolací soud ztotožnil), pak v situaci, kdy nedostatek finančních prostředků přiměl žalované, aby takový dům prodali, nelze přehlédnout, že takto získali větší částku peněz, a je nutno uvážit, zda tato částka jim v daném místě a čase umožňovala zajistit si (namísto nemovitosti, jejíž údržba pro ně byla neúnosná) jinou adekvátní možnost bydlení. Opačný výklad by narušil rovnováhu spravedlivého uspořádání vztahů mezi nájemcem a pronajímatelem, jež představuje nepominutelnou právní zásadu respektovanou ustálenou soudní praxí.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 3. 10. 2006, č.j. 22 Co 104/2006-119, znovu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud po doplnění dokazování zjistil, že žalovaní prodali předmětný rodinný dům prostřednictvím realitní kanceláře za kupní cenu 525.000,- Kč, že z uvedeného obnosu zaplatili realitní kanceláři odměnu 50.000,- Kč a uhradili jí výdaje 7.735,- Kč a že zaplatili daň z převodu nemovitosti celkem 15.756,- Kč, že žalovaným zůstala k dispozici jen částka 451.509,- Kč, že žalovaní bydlí v bytě se synem, který je zletilý, a adekvátním bytem pro ně by byl byt o velikosti 2+1 (byť o menší podlahové ploše) ale v Litomyšli, že žalovaná a syn žalovaných jsou nezaměstnaní, že podle zpráv realitních kanceláří a nabídky výstavby nových domů v Litomyšli nebylo možné v letech 2004 až 2006 koupit za částku 451.000,- Kč v Litomyšli do vlastnictví byt o velikosti 2+1 či byt družstevní či jinou obyvatelnou nemovitost a že uvedené byty v Litomyšli a okolí stojí od 900.000,- Kč do 1.200.000,- Kč.
Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že jednání žalovaných, kteří nezískali prodejem rodinného domu takovou část peněz, ze kterých by si mohli v daném místě a čase zajistit adekvátní možnost bydlení, nelze pokládat za v rozporu s dobrými mravy. S námitkou žalobkyně, že získané prostředky z prodeje nemovitosti mohly žalovaným sloužit jako akontace pro zajištění si hypotéky k zakoupení adekvátního bydlení, se odvolací soud vypořádal tak, že nelze dovodit, že by povinností žalovaných bylo zajistit si bytovou náhradu pomocí úvěrů či jiné formy zadlužení. Přisvědčil námitce žalovaných, že s přihlédnutím k jejich poměrům, by se muselo jednat o zadlužení dlouhodobé a do určité míry i nebezpečné. Uzavřel, že rozhodnutí o tom, zda si osoba vezme úvěr s vědomím důsledků s tím spojených, je rozhodnutí této fyzické osoby a pokud se rozhodne nepodstupovat rizika spojená s získáním úvěru, nelze její jednání vyhodnotit jako jednání v rozporu s dobrými mravy. S ohledem na výše uvedené odvolací soud dovodil, že nedošlo k takové změně poměrů, která by se dala kvalifikovat tak, že výkon práva žalovaných by byl v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Kvalifikací dovolacích důvodů se nezabývala. Vytýkala odvolacímu soudu, že vycházel z dokladu o předání částky 50.000,- Kč realitní kanceláři (jako odměny za zprostředkování prodeje domu) a že „odečetl“ tuto částku z obnosu získaného žalovanými prodejem jejich nemovitosti jako nutný výdaj, ačkoliv předložený příjmový doklad postrádá den převzetí částky 50.000,- Kč a není v něm uvedeno ani číslo dokladu. Žalobkyně má za to, že doklad byl předložen čistě účelově a je neuznatelný. Rovněž nesouhlasila s tím, jak se odvolací soud vypořádal s její námitkou, že z částky, kterou žalovaní získali z prodeje nemovitosti, by si za pomoci hypotéky mohli pořídit adekvátní bytovou náhradu. Má za to, že názor odvolacího soudu, že „ žalovaní musí mít prokazatelně celé prostředky na zakoupení bytové náhrady“ , není správný. Vyslovila přesvědčení, že žalovaní musí přinést také určitou míru svého přičinění a pokud jen čekají, je jejich postup v rozporu s dobrými mravy, navíc za situace, kdy žalovaní o povinnosti vyklidit byt vědí již jedenáct let. Nakonec vytkla odvolacímu soudu, že nepostupoval důsledně podle závazného právního názoru dovolacího soudu vysloveného v rozsudku dovolacího soudu ze dne 17. 1. 2006, č.j. 26 Cdo 412/2005-79. Závěrem navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebyly namítány a z obsahu spisu nevyplynuly.
Námitkou, že odvolací soud nepostupoval důsledně podle závazného právního názoru dovolacího soudu vysloveného v rozsudku ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 412/2005, dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (založený na tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci).
Dovolací soud v uvedeném rozsudku – jak vyplývá z jeho odůvodnění – vyslovil právní názor, že pokud žalovaní, jimž pravomocné rozhodnutí ukládá vyklizení bytu po zajištění bytové náhrady, jsou vlastníky domu, v němž by mohli uspokojovat svou bytovou potřebu, avšak nedostatek finančních prostředků neumožňující jim zajistit řádnou údržbu domu je přiměje k jeho prodeji, nelze při úvaze o tom, zda další trvání na zajištění bytové náhrady není v rozporu s dobrými mravy, přehlédnout, že získali větší částku peněz, a je nutno uvážit, zda by jim tato částka v daném místě a čase umožňovala zajistit si jinou možnost bydlení. Odvolací soud na základě tohoto názoru provedl v řízení rozsáhlé dokazování a provedené důkazy z pohledu tohoto názoru hodnotil. Řízení před odvolacím soudem tak namítanou vadou netrpí.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro právní posouzení věci.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Právě v takové nepřípustné polemice spočívá dovolací námitka žalobkyně, pokud uvádí, že soud neměl vycházet z dokladu o předání částky 50.000,- Kč jako odměny za zprostředkování prodeje realitní kanceláři, přičemž správnost údajů z dokladu zpochybňuje v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o.s.ř. až teprve v dovolání. Okolnost, že odvolací soud hodnotil důkaz způsobem, s nímž žalobkyně nesouhlasí, a učinil na jeho základě jiný skutkový závěr, než žalovaná předpokládala, není ještě důvodem k tomu, aby dovolací soud mohl označit skutkové zjištění odvolacího soudu za vadné.
Podle obsahu dovolání - §41 odst. 2 o.s.ř. – uplatnila dále žalobkyně jako dovolací důvod, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, vycházel odvolací soud z právního názoru, že za předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), může soud – podle §80 písm. c) o.s.ř. – určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady. Uvedený právní názor odpovídá konstantní judikatuře dovolacího soudu - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99 (na který odkázal odvolací soud), uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem 45, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2001, sp.zn. 26 Cdo 223/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod C 195.
Soudní praxe (srov. zejména rozhodnutí uveřejněné pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996) je rovněž ustálena v názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., je nutno – vzhledem k charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti na straně žalobce, tak i na straně žalované. Odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními, jež dovolují závěr, že výkon práva skutečně v rozporu s dobrými mravy je. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. podloženo úvahou zabývající se všemi uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné.
V projednávané věci odvolací soud vycházel ze závazného právního názoru dovolacího soudu, že v daných souvislostech by mohla být změnou poměrů objektivní možnost žalovaných obstarat si za obnos, který jim zůstal k dispozici po prodeji rodinného domu, adekvátní bydlení v daném čase a místě. Mezi účastníky nebylo sporné, že částka 451.509,- Kč, která zůstala žalovaným k dispozici (a ani částka 500.000,- Kč, jak ji tvrdí žalobkyně), sama o sobě nestačí k zajištění adekvátního bydlení. S odvolacím soudem lze pak souhlasit v tom, že na žalované nelze klást požadavek, aby si opatřili zbývajících část finančních prostředků úvěrem (i s přihlédnutím k situaci, že jejich majetkové poměry nejsou bezvýhradně příznivé) a že pokud uvedené riziko nepodstoupili, nejde o výkon práva (trvání na zajištění bytové náhrady) v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. I dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu se přiklání k tomu, že bytová potřeba povinné osoby je uspokojena jinak tehdy, jestliže jí svědčí neodvozený právní titul k užívání jiného bytu a za rovnocenné hledisko je pokládáno, jestliže tato bytová potřeba byla saturována poskytnutým peněžním plněním (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2043/2007).
Při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. nelze bez dalšího opomenout ani okolnosti na straně žalobkyně zejména pak to, že bylo přivoleno k výpovědi z nájmu předmětného bytu ve prospěch její dcery (nikoliv z důvodů na straně žalovaných) a žalobkyně po relativně dlouhou dobu nebyla schopna přisouzenou bytovou náhradu žalovaným (kteří řádně plní povinnosti související s užíváním bytu) zajistit. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak správné.
Jelikož se žalobkyni prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a je odůvodněn tím, že dovolatelka, jejíž dovolání bylo zamítnuto, a neměla tedy v dovolacím řízení úspěch, by měla nahradit náklady dovolacího řízení žalovaným, jimž však podle obsahu spisu v tomto stádiu řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu