ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.4066.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 4066/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce m. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. S., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 3 C 15/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. května 2007, č. j. 17 Co 57/2007-106, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. května 2007, č. j. 17 Co 57/2007-106, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne
2. listopadu 2006, č. j. 3 C 15/2006-87, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt číslo 1 v domě čp. 664 v Nerudově ulici v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
V projednávané věci řešil soud prvního stupně otázku, zda se žalovaný stal nájemcem bytu v důsledku přechodu nájmu podle §706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. března 2006, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Při posuzování předpokladu žití s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti (jako jednoho ze dvou předpokladů, za jejichž současného naplnění dochází k přechodu nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty první obč. zák.) vyšel mimo jiných rovněž ze skutkových zjištění, že v předmětném bytě žila jako jeho nájemkyně s nájemním poměrem na dobu neurčitou babička žalovaného K. F., že babička žalovaného trpěla závažným onemocněním, že žalobce jako vlastník bytu nesouhlasil s výměnou předmětného bytu za byt v B., že žalovaný žil původně v B., že po dohodě s babičkou a se členy dosavadní domácnosti se v březnu 2005 nastěhoval k babičce proto, aby jí pomáhal
a byl jí nablízku a aby vyřešil i otázku svého bydlení, že nebýt onemocnění babičky, do předmětného bytu by se nenastěhoval, že v březnu 2005 navštívila babička žalovaného ordinaci ošetřující lékařky v P. a z důvodu zhoršení zdravotního stavu byla dále léčena v B., že v předmětném bytě užíval žalovaný jeden pokoj a jeho babička ložnici, že žalovaný babičce pomáhal tak, že uvařil, vypral, chodil nakupovat, uklízel a babičku vozil k lékaři, že oba dávali peníze na nájemné a jídlo a jinak si hospodařil každý sám, že starobní a vdovský důchod byl babičce žalovaného vyplácen v hotovosti na adrese předmětného bytu, že na den 26. září 2005 měl žalovaný objednán let do L., že babička žalovaného zemřela a že vypravitelkou jejího pohřbu byla paní M.. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že na žalovaného nepřešlo právo nájmu bytu ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. proto, že nebyl naplněn předpoklad jeho žití s nájemkyní bytu (s babičkou) v den její smrti ve společné domácnosti. V této souvislosti uvedl, že nelze uvažovat o úmyslu nájemkyně a žalovaného vést trvalé a předem časově neomezené životní společenství, jestliže se žalovaný do předmětného bytu nastěhoval pouze za účelem pomoci nemocné babičce a nebýt její nemoci, do bytu by se nenastěhoval; navíc zde nevzniklo ani hospodářské společenství, hospodařil-li každý z nich se svými příjmy odděleně. Za této situace – aniž se zabýval naplněností předpokladu neexistence vlastního bytu u žalovaného (§706 odst. 1 věta první obč. zák.) – žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. května 2007, č. j. 17 Co 57/2007-106, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu.
V odůvodnění citovaného rozsudku odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně zjistil dostatečně skutkový stav, ale věc nesprávně právně posoudil. Zde především uvedl, že důvod vedoucí k přistěhování další osoby do bytu nájemce nemusí být vždy a bez dalšího jediným a určujícím ukazatelem pro trvání společného bydlení; i tam, kde důvodem přistěhování byla pouze výpomoc nájemci, může být podle názoru odvolacího soudu „na obou stranách shodná vůle ke společnému bydlení natrvalo, bez jakéhokoliv časového omezení“. Vzhledem ke zdravotnímu stavu babičky je v daném případě navíc vyloučena úvaha o „výpomoci dočasné“; o přechodnou výpomoc v domácnosti – vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu – v daném případě podle odvolacího soudu ani nakonec nešlo. Kromě toho se podle ustálené soudní praxe u osob uvedených v §706 odst. 1 větě první obč. zák. (tedy i ve vztahu mezi prarodiči a vnuky) nevyžaduje pro účely vedení společné domácnosti podmínka spotřebního společenství (jinak vyplývající z ustanovení §115 obč. zák.). S přihlédnutím k uvedenému dospěl odvolací soud k závěru, že je v daném případě naplněn předpoklad žití s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti. Dále odvolací soud uvedl, že „výsledky řízení konečně implikují i závěr, že žalovaný neměl žádný byt, že mu nesvědčilo žádné tzv. neodvozené užívací právo k jinému bytu. Vyplývá to ze zprávy Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního … a z výpovědi žalovaného …“. Poté uzavřel, že za této situace se žalovaný stal nájemcem bytu v důsledku přechodu nájmu podle §706 odst. 1 věty první obč. zák.; proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. S odkazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. namítl, že odvolací soud „porušil zásadu dvojinstančnosti soudního řízení“, dovodil-li naplněnost předpokladu neexistence vlastního bytu u žalovaného přesto, že soud prvního stupně se – z důvodu právního názoru, který ve věci zaujal – otázkou naplněnosti uvedeného předpokladu nezabýval. Dodal, že otázka naplněnosti uvedeného předpokladu může být „pro objektivní rozhodnutí ve věci podstatná“, neboť žalovaný „mohl být nositelem práva nájmu bytu či společného nájmu bytu, a to za situace, kdy byl rozvedený a nebylo zjištěno, zda byly vypořádány vztahy společného jmění s jeho bývalou manželkou“. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnil správnost právního názoru, že je naplněn předpoklad žití s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti. V tomto ohledu především namítl, že hodlala-li babička žalovaného předmětný byt vyměnit za byt v B., neměla zájem ho užívat, že v době údajného nastěhování žalovaného do předmětného bytu (v březnu 2005) byla babička žalovaného předána k léčení do B., kde také zemřela, že z tohoto důvodu nemohla s žalovaným vytvořit v předmětném bytě trvalé životní společenství, čemuž odpovídají i výkazy o spotřebě vody a elektrické energie v bytě, a že názoru o společné domácnosti žalovaného s jeho babičkou nekoresponduje ani plánovaný odlet žalovaného do A. v září 2005. Z toho podle dovolatele vyplývá, že zde nejsou dány objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasném úmyslu nájemce bytu a osoby s ním v bytě žijící žít v trvalém životním společenství. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Zatímco vady podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. nebyly namítány a z obsahu spisu nevyplynuly, dospěl dovolací soud k závěru, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); o této vadě bude pojednáno až následně.
S přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) zastává dovolací soud názor, že vedle dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. uplatnil dovolatel rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/
a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek,
z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z pohledu předpokladů normovaných ustanovením §706 odst. 1 věty první obč. zák. pro účely přechodu nájmu bytu byla v projednávané věci nepochybně právně významná skutková zjištění související s bydlením žalovaného s babičkou v předmětném bytě.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal na dostatečně zjištěný skutkový stav věci soudem prvního stupně. Ve skutečnosti se však při posouzení věci podle §706 odst. 1 věty první obč. zák. od takto zjištěného skutkového stavu odchýlil, protože ohledně bydlení žalovaného s babičkou v předmětném bytě pominul rozhodné skutečnosti, které soud prvního stupně učinil součástí zjištěného skutkového stavu, neboť byly podle jeho názoru provedenými důkazy prokázány či vyšly za řízení najevo. S odvolacím soudem se lze jistě ztotožnit v názoru, že důvod vedoucí k přistěhování další osoby do bytu nájemce nemusí být vždy a bez dalšího jediným a určujícím ukazatelem pro trvání společného bydlení. V této souvislosti ovšem nelze bez dalšího přehlédnout právně významné skutkové zjištění soudu prvního stupně, že babička žalovaného měla být v době jeho nastěhování do předmětného bytu (v březnu 2005) předána k léčení do B., resp. byla dále léčena v B. (kde také zemřela). Podle názoru dovolacího soudu odvolací soud v této souvislosti dostatečně nevyhodnotil ani výkazy o spotřebě vody (která byla v roce 2005 /tedy v době, kdy měly v bytě žít dvě osoby/ nižší než v předcházejících létech, kdy měla v bytě žít pouze babička žalovaného) a elektrické energie (jejíž spotřeba i při dvou osobách, které měly v bytě žít po značnou část roku 2005, zůstala prakticky na úrovni předcházejících let, kdy měla v bytě žít pouze babička žalovaného). Konečně se odvolací soud při posuzování otázky trvalosti soužití žalovaného s babičkou v předmětném bytě nezabýval ani otázkou plánovaného odletu žalovaného do V. B. v září 2005, což má jistě význam pro hodnocení otázky trvalosti soužití žalovaného a jeho babičky v předmětném bytě.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. byl proto užit opodstatněně, neboť odvolací soud při posouzení naplněnosti předpokladu žití s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti pominul shora uvedená právně významná skutková zjištění soudu prvního stupně.
Nelze-li pokládat za správná skutková zjištění, resp. skutkové závěry, z nichž odvolací soud vyšel při posouzení otázky naplněnosti uvedeného předpokladu podle
§706 odst. 1 věty první obč. zák., neobstojí ani právní závěr, mající základ v uvedených neúplných a tudíž nesprávných skutkových zjištěních, tj. závěr, že na žalobce právo nájmu bytu přešlo mimo jiné i proto, že byl naplněn předpoklad žití s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti.
V rozsudku ze dne 24. března 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněném pod č. 30 v sešitě č. 5 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud České republiky dovodil právní závěr, že je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Z odůvodnění citovaného rozsudku vyplývá, že podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§213 odst. 2 o. s. ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci). Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování (možnost odvolacího soudu doplnit dokazování má své meze dané tím, že základem odvolacího řízení je přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně), ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k (nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Tímto postupem – pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně – by odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě – z pohledu soudu prvního stupně – dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a rozhodnutí odvolacího soudu, na těchto skutkových zjištěních založené, by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Obdobně vyznívají i závěry rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 1998, sp. zn. 26 Cdo 540/98, uveřejněného pod č. 41 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 8 v sešitě č. 1 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura).
V posuzovaném případě se dovolací soud ztotožňuje s dovolací námitkou, že skutková zjištění vztahující se k předpokladu neexistence vlastního bytu u žalovaného nebyla pro soud prvního stupně – vzhledem k právnímu názoru, který zaujal ve vztahu k předpokladu žití s nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti – právně významná. Za této situace – s přihlédnutím ke shora uvedené judikatuře – odvolací soud nemohl taková skutková zjištění učinit (a ani na nich své měnící /zamítavé/ rozhodnutí založit). Nebyly-li z naznačených důvodů naplněny podmínky pro převzetí zmíněných skutkových zjištění z rozhodnutí soudu prvního stupně a nemohlo-li být z týchž důvodů dokazování doplněno až v odvolacím řízení, nebyly – jak vyplývá z výše uvedeného – podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud měl proto tento rozsudek podle ustanovení §219a odst. 2 o.s.ř. zrušit a věc vrátit podle §221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení za účelem provedení dalších důkazů nutných pro posouzení předpokladu neexistence vlastního bytu u žalovaného. Pokud tak nepostupoval a naopak rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, odepřel žalobci možnost přezkoumání správnosti dalších skutkových zjištění v odvolacím řízení (na základě jeho případného odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně). Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Zbývá dodat, že bez právního významu – avšak v konkrétním řízení za splnění potřebných procesních předpokladů – není ani dovolací námitka, že žalovaný „mohl být nositelem práva nájmu bytu či společného nájmu bytu, a to za situace, kdy byl rozvedený a nebylo zjištěno, zda byly vypořádány vztahy společného jmění s jeho bývalou manželkou“.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud České republiky ho zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. září 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu