ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.4201.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 4201/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce m. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. S. a 2) J. S., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově pod sp. zn. 19 C 30/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. května 2007, č. j. 42 Co 594/2006-55, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. května 2007, č. j. 42 Co 594/2006-55, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. srpna 2006, č. j. 19 C 30/2006-20, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci do šedesáti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 4 o velikosti 2+1 první kategorie v prvním nadzemním podlaží domu č. o. 13 na nám. Hrdinů v K.“ (dále jen „předmětný byt, resp. „byt“); současně rozhodl
o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. května 2007, č. j. 42 Co 594/2006-55, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Po provedeném dokazování soudy obou stupňů dovodily, že nájemní vztah žalovaných k předmětnému bytu (vzniklý na základě nájemní smlouvy ze dne
14. března 2005) zanikl dnem 31. března 2006, tj. uplynutím doby, na níž byl sjednán, a že od 1. dubna 2006 užívají žalovaní předmětný byt bez právního důvodu. Soud prvního stupně žalobě vyhověl s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 31. března 2006, tj. ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Naproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., a proto žalobu zamítl. K odůvodnění uvedeného závěru uvedl, že dluh žalovaných na nájemném v částce 1.000,- Kč nelze považovat za hrubé porušení povinností nájemce, že navíc byl již v době rozhodování soudu prvního stupně uhrazen a že problémy s placením nájemného byly způsobeny špatnou sociální situací žalovaných zapříčiněnou nezaměstnaností žalovaného a vážným onemocněním žalované. Při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. zohlednil také to, že předchozí byt s vysokým nájemným žalovaní vyměnili za předmětný byt právě proto, že zde bylo nájemné nižší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání vyslovil nesouhlas s právním názorem, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti zdůraznil, že v daném případě nájem bytu skončil ze zákona (§710 odst. 3 obč. zák.) uplynutím doby, že na nájem bytu již nelze použít ustanovení §676 odst. 2 obč. zák. o prodloužení nájmu
(§686a odst. 6 obč. zák.), že „otázka dobrých mravů zde proto nemá místo … nemůže sama o sobě prodloužit nájemní vztah, který ze zákona zanikl, ani legalizovat užívání bytu ve vlastnictví jiného bez právního důvodu“. Dále uvedl, že nájem žalovaným neobnovil z důvodů neplacení nájemného, že žalovaní užívali již čtvrtý byt v jeho vlastnictví a že vždy měli problémy s placením nájemného a záloh na služby. Poukázal také na důsledky rozhodnutí odvolacího soudu v tom smyslu, že „žalovaní mohou byt … užívat neomezeně dlouho, nemusí však již v podstatě platit nájem a služby …, nemohou dostat výpověď z nájmu bytu, protože nájemní vztah již neexistuje, a v současnosti se žalobce nemůže ani domáhat vyklizení bytu další žalobou pro překážku již jednou rozsouzené věci. Tímto způsobem odvolací soud zasáhl do výkonu vlastnických práv žalobce způsobem, který v právním státě nelze ničím odůvodnit …“. Dodal, že žalovaní musí proto vyklidit byt užívaný od 1. dubna 2006 bez právního důvodu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož
i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že od 1. dubna 2006 žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu. Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde proto v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu o vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu je absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod č. 12 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že byl-li pronajímatel podle neplatné nájemní smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti – bez právního důvodu – představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. V rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení
a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Při úvaze o tom, zda vyklizení místností sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila. K obsahově totožným závěrům dospěl Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, a přihlásil se k nim také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003, a ze dne 15. června 2005, sp. zn. 26 Cdo 306/2005) vyslovil názor, že uvedené právní závěry lze aplikovat rovněž na právní vztahy týkající se užívání bytu bez právního důvodu; ani v posuzovaném případě se od tohoto názoru neodchyluje.
Dovodil-li proto odvolací soud, že byť v posuzovaném případě jde o užívání bytu bez právního důvodu, lze za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na vyklizení a žalobu zamítnout, nelze jeho rozhodnutí pokládat za správné. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tak užit opodstatněně.
Napadený rozsudek není z hlediska uplatněných dovolacích námitek podřazených dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. správný. Dovolací soud jej proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. pak věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího
(§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. září 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu