ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.4295.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 4295/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a/ PharmDr. Z. K. a b/ PharmDr. D. K., c/ PharmDr. P. N. a d/ PhMr. O. N., zastoupených advokátem, proti žalované D. D., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 131/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. října 2006, č. j. 12 Co 319/2006-50, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.069,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. listopadu 2005, č. j. 15 C 131/2005-23, ve spojení s usnesením ze dne
16. března 2006, č. j. 15 C 131/2005-45, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený žalobcům předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 2 nacházející se v přízemí domu č. p. 878 v O., tř. 1. máje č. or. 44“ (dále jen „předmětný byt,“ resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl
o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. října 2006, č. j. 12 Co 319/2006-50, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že předmětný byt byl rozhodnutím ze dne 6. ledna 1976 přidělen a na základě protokolu o převzetí bytu ze dne 9. února 1976 odevzdán do užívání matce žalované A. R., že v současné době je předmětný dům v podílovém spoluvlastnictví žalobců, že žalobci a A. R. uzavřeli dne 8. prosince 1998 dohodu o skončení nájemního poměru k bytu k témuž dni (dále jen „dohoda ze dne 8. prosince 1998“), že již dne 7. prosince 1998 uzavřeli žalobci jako pronajímatelé a L. K. jako nájemkyně smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 7. prosince 1998“) a že L. K. uzavřela dne
8. prosince 1998 s A. R. ve formě notářského zápisu smlouvu
o podnájmu předmětného bytu s účinností od 9. prosince 1998 (dále jen „podnájemní smlouva ze dne 8. prosince 1998“). Dále zjistily, že A. R. předmětný byt užívala i po 8. prosinci 1998, že dne …. zemřela po předchozí hospitalizaci v nemocnici, že žalovaná předmětný byt užívá, resp. má v něm své věci, že Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. května 2004, č. j. 15 C 200/2002-100, zamítl žalobu, kterou se L. K. domáhala proti žalované vyklizení bytu, a že zamítavý rozsudek odůvodnil tím, že nájemní smlouva ze dne 7. prosince 1998 je absolutně neplatná pro nemožnost plnění (§37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření smlouvy), že neplatná je rovněž podnájemní smlouva ze dne 8. prosince 1998 a že L. K. není proto v dané věci aktivně věcně legitimována. Na tomto skutkovém základě odvolací soud dovodil, že nájemní poměr mezi žalobci a matkou žalované skončil dohodou ke dni 8. prosince 1998 (§710 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření dohody o skončení nájemního poměru), že proto matka žalované nebyla v době své smrti nájemkyní předmětného bytu a že byt v době od 8. prosince 1998 do své smrti, resp. do započetí hospitalizace, užívala bez právního důvodu. V návaznosti na to dovodil, že nebyla-li matka žalované v době svého úmrtí nájemkyní předmětného bytu, nemohla se žalovaná stát nájemkyní bytu v důsledku přechodu nájmu ve smyslu §706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době smrti matky žalované (dále jen „obč. zák.“). Protože za této situace užívá předmětný byt bez právního důvodu, vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle ní spočívá ve vyřešení otázky, zda lze „od sebe zcela odtrhnout“ dva právní úkony uzavřené formou notářského zápisu, tj. dohodu ze dne 8. prosince 1998 a podnájemní smlouvu ze dne 8. prosince 1998. Zdůraznila, že uvedené právní úkony na sebe navazovaly; nejprve byla uzavřena dohoda o ukončení nájmu a v návaznosti na to téhož dne (8. prosince 1998) podnájemní smlouva. Podle dovolatelky nelze dovozovat, že „část těchto právních úkonů je platná a část je neplatná“. Podotkla, že „pokud je část takového právního úkonu neplatná, je neplatný celý právní úkon“, a to s ohledem na jejich „obsahovou návaznost a provázanost“. Soudy podle ní nezohlednily uvedenou skutečnost (tj. obsahovou návaznost obou smluv), a proto pochybily, pokud „posoudily notářský zápis ze dne 8. prosince 1998 obsahující dohodu o ukončení nájmu za platný“. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že dovolací důvod zmíněný dovolatelkou není dán, že dovolatelka neuvedla, v čem ho spatřuje, a že napadla toliko otázky procesní povahy. Napadené rozhodnutí považovali za správné a tudíž navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky, zda dohoda o skončení nájmu ze dne 8. prosince 1998 je neplatná jen proto, že neplatná je podnájemní smlouva ze dne 8. prosince 1998; tato otázka (otázka, zda předcházející smlouva /dohoda o skončení nájmu ze dne 8. prosince 1998/ je neplatná jen proto, že je neplatná smlouva časově navazující /podnájemní smlouva ze dne 8. prosince 1998/) nebyla dosud v soudní praxi jednoznačně vyřešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence těchto vad nebyla v dovolání namítána a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. jde
v případě, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Závěr o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 7. prosince 1998 dovolatelka nenapadla. Nijak nezpochybnila ani právní závěr, že je-li neplatná nájemní smlouva ze dne 7. prosince 1998, je neplatný i další (obsahově navazující) právní úkon – podnájemní smlouva ze dne 8. prosince 1998. Napadla však správnost právního závěru, že dohoda o skončení nájmu ze dne 8. prosince 1998 je platná, a to námitkou, že byla-li podnájemní smlouva ze dne 8. prosince 1998 uzavřena v obsahové návaznosti na dohodu o skončení nájmu ze dne 8. prosince 1998 a nelze-li proto tyto dva právní úkony od sebe odtrhnout, nelze ani dovozovat, že „část těchto právních úkonů je platná a část je neplatná“.
V případě dohody o skončení nájmu ze dne 8. prosince 1998 a podnájemní smlouvy ze dne 8. prosince 1998 jde nepochybně o dva právní úkony (to dovolatelka výslovně připustila), a proto je zde vyloučena aplikace ustanovení §41 obč. zák.
o částečné neplatnosti (jednoho) právního úkonu. Přitom dovolatelka se mýlí, má-li za to, že tyto právní úkony nelze od sebe odtrhnout proto, že na sebe obsahově navazují. Uvedené právní úkony – s přihlédnutím k jejich obsahu – totiž obstojí samostatně a je nerozhodné, že na sebe časově (nikoli však obsahově) navazovaly (podnájemní smlouva ze dne 8. prosince 1998 totiž obsahově navazovala na nájemní smlouvu ze dne 7. prosince 1998 a nikoli na dohodu o skončení nájmu ze dne 8. prosince 1998). Nelze proto akceptovat dovolací námitku, že dohoda o skončení nájmu ze dne 8. prosince 1998 musí být neplatná jen proto, že je neplatná podnájemní smlouva ze dne 8. prosince 1998, která na dohodu o skončení nájmu ze dne 8. prosince 1998 časově navazovala. Jinak řečeno pouze z toho, že je neplatná následná smlouva, nelze dovozovat, že neplatná je i předcházející (obsahově samostatná) smlouva. Naopak platí, že je-li neplatná nájemní smlouva ze dne 7. prosince 1998, je neplatná i podnájemní smlouva ze dne 8. prosince 1998, která na ni obsahově navazovala. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný ve smyslu §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelku, která nebyla
v dovolacím řízení úspěšná, zavázal k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 4 krát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 969,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 4. prosince 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu