ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.4564.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 4564/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyň a) RNDr. A. S., a b) PhDr. L. T., zastoupených advokátkou, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 7 C 104/99, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2006, č. j. 11 Co 268/2006-147, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2006, č. j. 11 Co 268/2006-147, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. listopadu 2005, č. j.
7 C 104/99-122, ve spojení s usnesením ze dne 24. července 2006, č. j. 7 C 104/99-141, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhaly, aby soud přivolil k jejich výpovědi z nájmu žalovaného k „bytu II. kategorie, který se nachází v prvním patře domu č. p. 314 v P. 7 – B., Ovenecká 34, o jednom pokoji a kuchyni“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). Žalobu odůvodnily tvrzením, že od roku 1996 žalovaný přes písemnou výstrahu porušuje dobré mravy v předmětném domě tím, že v domě (především na informační tabuli a na vchodových dveřích) vyvěšuje tabulky, na nichž hanlivým způsobem osočuje první žalobkyni a její dcery, že řádně nepečuje
o předmětný byt, že dne 11. března 1999 fyzicky napadl dceru první žalobkyně
Mgr. H. S. a že se nezdržuje ani plivání na členy domácnosti první žalobkyně.
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 21. března 2000, č. j. 7 C 104/99-21, žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi žalobkyň z nájmu žalovaného k předmětnému bytu, určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyním do patnácti dnů od uplynutí výpovědní lhůty a zajištění přístřeší. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 29. prosince 2000, č. j. 17 Co 639/2000-40, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu – se závazným právním názorem – vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 7 C 104/99-120, ve spojení s usnesením ze dne 24. července 2006, č. j. 7 C 104/99-141, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně za zjištěno, že žalobkyně jsou podílovými spoluvlastnicemi předmětného domu, že žalovaný (nájemce předmětného bytu) v letech 1998 až 1999 opatřoval nástěnky v domě, domovní řád a skleněnou výplň dveří urážlivými výrazy na adresu první žalobkyně, že za toto jednání byl uznán vinným přestupkem proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. a/ zákona č. 200/1990 Sb., že žalovanému byla doručena písemná výstraha ze dne 23. listopadu 1998, že dlouhodobě trpí a trpěl i v době, kdy psal hanlivé nápisy, duševní poruchou, která neposkytuje záruky zlepšení, že jeho ošetřující lékař doporučuje bydlení se zázemím
a pod dohledem, že jinak by se mohl jeho zdravotní stav zhoršit a že nájemné řádně platí a i v minulosti platil. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně usoudil na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. c/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu
/a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Současně však dovodil, že výpověď z nájmu bytu lze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., a to zejména proto, že „vyvěšování hanlivých nápisů je … projevem jeho duševní choroby, což je objektivně zjištěno“. S přihlédnutím k uvedenému proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyň odvolací soud rozsudkem ze dne 11. října 2006, č. j. 11 Co 268/2006-147, potvrdil citovaný (v pořadí druhý) rozsudek (ve spojení s uvedeným usnesením) ve výroku o věci samé, změnil ho v nákladovém výroku a rozhodl o odměně ustanoveného zástupce žalovaného a o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a rovněž s právními závěry, které na jeho základě učinil soud prvního stupně s odkazem na ustanovení §711 odst. 1 písm. c/ a §3 odst. 1 obč. zák. Při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. především konstatoval, že závažnějším způsobem jsou ohrožena „práva a zájmy žalovaného, který by ztrátou svého bytu ztratil pocit jistoty, zázemí, a to přesto, že se dlouhodobě zdržuje v ústavu …“. Poté rovněž dodal, že pokud „žalobkyně soudu I. stupně vytýkají, že neposuzoval další projevy žalovaného … (fyzické napadání žalobkyně a příslušníků její rodiny, neudržovanost bytu), nepochybně i toto chování je důsledkem poruchy chování žalovaného ve smyslu psychiatrickém, avšak ani případné hodnocení této skutečnosti by neovlivnilo výše uvedený závěr při aplikaci ust. §3 o. z.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřely o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Především konstatovaly, že soudy se při posouzení věci zabývaly pouze tím, že žalovaný psal na jejich adresu v domě hanlivé nápisy, a ve skutečnosti opomněly, že provedenými důkazy „bylo prokázáno, že … se dopouštěl i fyzického napadání první žalobkyně a členů její rodiny a že především tímto chováním terorizoval tuto rodinu a nastolil u jednotlivých jejích členů stavy úzkosti a deprese“. Dodaly, že k fyzickému napadání docházelo od počátku roku 1999 a že žalovaný fyzicky napadl první žalobkyni „takovým způsobem, že byla v pracovní neschopnosti v trvání 42 dnů a poté byla nucena podstoupit ještě několikaměsíční rehabilitaci“. Podle názoru dovolatelek se žalovaný takto choval v době, kdy jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti byly snížené, avšak dostačující pro to, aby mohl nést důsledky svého chování; přitom psychotická symptomatika u žalovaného byla shledána jako chronická a tudíž terapeuticky minimálně ovlivnitelná. Dovolatelky jsou přesvědčeny, že žalovaný zasahuje do jejich práv a právem chráněných zájmů nejen tím, že poškozuje jejich majetek, nýbrž i tím, že útočí na jejich integritu a duševní a fyzické zdraví; nelze proto na nich spravedlivě požadovat, aby tento stav do budoucna trpěly. Navrhly, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a os.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastnicemi řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelek (§241 odst. 1
a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve výroku o věci samé potvrzen rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl (ve věci samé) jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolací soud zastává názor, že z obsahového hlediska (§41 odst. 2 o.s.ř.) lze uplatněné dovolací námitky podřadit pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/
a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek,
z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že žalobkyně žalobu odůvodnily i tvrzením, že žalovaný dne 11. března 1999 fyzicky napadl dceru první žalobkyně Mgr. H. S. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, resp. alespoň vyšlo najevo, že žalovaný se „dopouštěl i fyzického napadání první žalobkyně a členů její rodiny“. Soud prvního stupně však toto skutkové zjištění (či alespoň okolnost vyšlou v řízení najevo) nepokládal za právně významné při posouzení otázky naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. c/ obč. zák., a proto je při posouzení věci podle citovaného ustanovení (avšak ani podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.) ve skutečnosti nevzal v úvahu. Odvolací soud nápravu v tomto směru nesjednal, a to ani konstatováním, že „nepochybně i toto chování je důsledkem poruchy chování žalovaného ve smyslu psychiatrickém, avšak ani případné hodnocení této skutečnosti by neovlivnilo výše uvedený závěr při aplikaci ust. §3 o. z.“ Jde totiž o povšechné (navíc co do podstaty až demagogické) konstatování odvolacího soudu, učiněné bez opory v provedených důkazech. V uvedených souvislostech nelze kromě toho ani přehlédnout, že při právním posouzení věci odvolací soud nemohl vycházet ze skutkových zjištění, která soud prvního stupně neučinil, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
24. března 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný pod č. 30 v sešitě č. 5 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. byl uplatněn opodstatněně, neboť soudy pominuly rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo alespoň vyšly za řízení najevo.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního závěru o naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. c/ obč. zák.
Právní závěr, který soudy obou stupňů učinily s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., dovolatelky naopak v dovolání napadly. S přihlédnutím k charakteru dovolacích námitek nelze než konstatovat, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy nejen důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), nýbrž i všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi (tedy také okolnostmi na straně pronajímatele), jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
S přihlédnutím k řečenému nelze tedy při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. zohlednit pouze okolnosti prospívající žalovanému; navíc se lze s dovolatelkami ztotožnit v názoru, že při úvaze o rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) se v daném případě nutně klade otázka, zda z pohledu zjištěného, resp. alespoň najevo vyšlého (avšak soudy opomenutého), kvalifikovaného a co do podstaty závažného chování žalovaného (byť by bylo zapříčiněno jeho duševní poruchou) lze na nich spravedlivě požadovat, aby se žalovaným nadále setrvávaly v daném právním vztahu (v právním vztahu nájmu bytu) a aby se v konečném důsledku na ně přesouvalo řešení jeho sociální situace. Je zapotřebí dostatečně přihlédnout také k okolnostem vyznívajícím v neprospěch žalovaného a zohlednit rovněž okolnosti na straně žalobce – jinak řečeno nelze „izolovaně“ zdůrazňovat a současně vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost (navíc prospívající žalovanému) a ve skutečnosti opomenout další právně významné okolnosti, mimo jiné i okolnosti na straně pronajímatelek, jak to učinily soudy obou stupňů.
Z uvedených důvodů neobstojí ani právní závěr, že výpověď z nájmu bytu je v posuzovaném případě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Také dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl proto použit opodstatněně.
S přihlédnutím k uvedenému Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. září 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu