ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.4606.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 4606/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně S. ž. d. c., s. o., proti žalovaným 1) J. P. a 2) Z. P., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 1914/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 2007, č. j. 19 Co 453/2006-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. července 2006, č. j. 13 C 1914/2002-81, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu žalovaných k „bytu č. 12 I. kategorie ve 2. poschodí v obytném domě na ul. Velkomoravská č. 8 v H.“ (dále jen „předmětný byt“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvního dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů za zjištěno, že žalovaný (jemuž spolu s manželkou /žalovanou/ svědčí právo společného nájmu předmětného bytu) uzavřel jako nájemce s městem K. jako pronajímatelem dne 2. října 1995 (za trvání manželství žalovaných) smlouvu o nájmu bytu v K., Masarykovo náměstí 14 (dále jen „nájemní smlouva ze dne 2. října 1995“ a „byt v K.“) a že v předmětném bytě žije s žalovanými jejich dcera J. P. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že žalovaní jsou společnými nájemci předmětného bytu i bytu v K., že tudíž mají dva byty a že nejde ani o případ, kdy by na nich nebylo možno spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt. Poté uzavřel, že za této situace je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ (dále jen „obč. zák.“). Proto k výpovědi z nájmu bytu přivolil. Bytovou náhradu (přístřeší, které v daném případě připadalo v úvahu podle §712 odst. 5 věty první obč. zák.), žalovaným odepřel s odůvodněním, že „mají i jiný byt“.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. března 2007, č. j. 19 Co 453/2006-93, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Vzhledem k posléze uvedeným tvrzením o opuštění společné domácnosti nejprve žalovaným a posléze i žalovanou se odvolací soud – po doplnění dokazování v odvolacím řízení – předně zabýval posouzením, zda žalovaní jsou dosud (společnými) nájemci předmětného bytu. Ve svém důsledku tak řešil nejprve otázku pasivní věcné legitimace žalovaných v daném řízení a jako otázku předběžnou posuzoval otázku, zda právo nájmu k předmětnému bytu přešlo – v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti ze strany žalovaných – na jejich dceru J. P. Přitom pokládal za účelové tvrzení žalovaného o jeho odstěhování do bytu v K. (tvrzení vztahující se k otázce opuštění společné domácnosti vedené v předmětném bytě) a uvedl, že žalovaný si v tomto ohledu navíc protiřečí, jestliže na straně jedné uvádí, že potřebuje užívat oba byty, tj. vedle předmětného bytu i byt v K., kde podniká, a na druhé straně tvrdí, že z předmětného bytu se přestěhoval do bytu v K. (a tím trvale opustil společnou domácnost vedenou v předmětném bytě). Neakceptoval ani tvrzení žalované o jejím odstěhování se z předmětného bytu. Současně uvedl, že v uvedených souvislostech není bez významu ani to, že žalovaní jako manželé hodlají i nadále žít spolu. Kromě toho uvedl, že k přechodu nájmu bytu na dceru žalovaných Janu by musely být naplněny oba předpoklady normované ustanovením §706 odst. 1 obč. zák. pro účely přechodu nájmu bytu na dítě nájemců (nepostačí pouhé trvalé opuštění společné domácnosti nájemcem, resp. oběma společnými nájemci). Následně se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní závěry, které na jeho základě učinil soud prvního stupně s odkazem na ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ a §712 odst. 5 obč. zák.; proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především namítli, že již před vyhlášením napadeného rozsudku přestali být (společnými) nájemci předmětného bytu, neboť v důsledku přechodu nájmu podle §706 a §708 obč. zák. se jeho nájemkyní stala jejich dcera J. P. Uvedli, že jejich tvrzení (o odstěhování se z předmětného bytu do bytu v K.) „bylo doloženo listinnými důkazy, a to dopisy ze dne 19.4.1996 a 12.3.2007, jakož i údaji vyplývajícími z občanských průkazů o trvalém bydlišti, které měl odvolací soud k dispozici, přičemž ani žalobce tuto novou skutečnost, která nastala od vydání rozsudku Okresního soudu v Hodoníně, nezpochybňoval“. Vyjádřili přesvědčení, že za této situace měl odvolací soud „řízení zastavit, neboť … ztratili způsobilost být účastníky řízení“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání popsala sled událostí rozhodných pro vznik nájemního práva žalovaných k předmětnému bytu, ztotožnila se s napadeným rozhodnutím a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (podle ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřeli dovolatelé) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu
a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci dovolatelé sice formálně odkázali na dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., avšak ve skutečnosti – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojili proti skutkovým zjištěním učiněným odvolacím soudem, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení věci podle §706 odst. 1 ve spojení s ustanovením 708 obč. zák., tj. pro posouzení otázky trvalého opuštění společné domácnosti vedené v předmětném bytě ze strany obou žalovaných a následně otázky přechodu nájmu bytu na dceru žalovaných). Podstatou dovolacích námitek jsou tedy v tomto ohledu výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů. Pokud je ve vztahu k právnímu posouzení věci podle §706 odst. 1 ve spojení s ustanovením §708 obč. zák. v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět v tomto směru k odlišným právním závěrům. Dovolatelé však přehlédli, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu