ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.638.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 638/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové, ve věci žalobců a) Bc. M. P., a b) J. P., zastoupených advokátkou, proti žalovanému E., s. r.o., z astoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp.zn. 6 C 309/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. listopadu 2006, č.j. 60 Co 337/2006-82, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. listopadu 2006, č.j. 60 Co 337/2006-82, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 5. 2006, č.j. 6 C 309/2005-61, zamítl žalobu, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu 5+1, sestávajícímu z pěti pokojů, kuchyně a příslušenství, ve druhém nadzemním podlaží v domě čp. 682/4 na ulici Vrchlického v K. (dále „předmětný byt, resp. „byt“ a „předmětný dům“ nebo „dům“) s tím, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, a aby mu byla uložena povinnost byt vyklidit do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty; dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že předmětný dům je ve společném jmění žalobců (manželů), že dne 11. 11. 2000 uzavřeli jejich právní předchůdci (tehdejší podíloví spoluvlastníci domu) jako pronajímatelé se žalovaným smlouvu o nájmu domu (dále „smlouva ze dne 11. 11. 2000“ nebo „předmětná smlouva“), v níž bylo uvedeno, že za žalovaného jedná jednatelka M. B., a že pronajímatelé souhlasí s tím, aby pronajaté prostory užívali jako nájemci a podnájemci manželé M. a S. B. a jejich dvě děti. Soud prvního stupně dospěl na základě výkladu předmětné smlouvy k závěru, že žalovaný není nájemcem předmětného bytu ve smyslu ustanovení §685 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“), a že tudíž není ve věci pasivně věcně legitimován; na základě toho žalobu na přivolení k výpovědi danou z důvodů podle §711 odst. 1 písm. a) a g) obč.zák. zamítl. Dovodil dále, že nájemci bytu jsou toliko manželé B., kteří předmětnou smlouvu uzavřeli.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (soud odvolací) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaného k předmětnému bytu a na určení výpovědní lhůty,
a změnil ho v části, v níž byla zamítnuta žaloba na vyklizení předmětného bytu tak, že žalovaný je povinen byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nájemci předmětného bytu jsou na základě smlouvy ze dne
11. 11. 2000 manželé B., a dospěl na rozdíl od něho k závěru, že předmětná smlouva je podle §37 odst. 1 obč.zák. absolutně neplatná pro neurčitost
(v označení nájemce). Přesto však – byť z jiných důvodů – shledal správným závěr soudu prvního stupně, že nelze přivolit k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu, není-li jeho nájemcem. Na základě toho potvrdil jeho rozsudek v části, v níž byla žaloba na přivolení k výpovědi (určení výpovědní lhůty) zamítnuta. Odvolací soud současně zaujal názor, že i za situace, kdy je zamítnuta žaloba v části, v níž se žalobce domáhá přivolení k výpovědi z nájmu bytu, lze vyhovět žalobě v části, v níž se domáhá vyklizení bytu. Uvedl, že v dané věci žalobce uplatnil svůj nárok na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu a jeho současné vyklizení z bytu se skutkovým zdůvodněním, že žalovaný byt užívá na základě nájemní smlouvy. Dospěje-li soud k závěru, že přivolení k výpovědi z nájmu bytu nepřichází v úvahu pro absenci nájemního vztahu danou neplatností nájemní smlouvy, jedná se o případ, kdy je byt „nájemcem“ užíván na základě neplatného právního úkonu a ochrana práva pronajímatele se řeší prostřednictvím §126 obč.zák. Není tedy důvod (uvedl dále odvolací soud) odpírat žalobci ochranu jeho vlastnického práva formou žaloby na vyklizení v situaci, kdy původní žalobní nárok směřoval k přivolení k výpovědi z nájmu bytu a jeho součástí byl požadavek na vyklizení bytu, neboť v takovém případě se jedná stále „o nárok vycházející z jednoho skutku toliko s jeho odlišnou právní kvalifikací“. Opačný přístup, tj. „přístup vycházející z nedělitelnosti nároku na přivolení k výpovědi z nájmu bytu
a možnosti vyklizení právě jen v případě přivolení k výpovědi z nájmu bytu“ by podle názoru odvolacího soudu vedl k neekonomickému postupu v řízení, neboť žalobce by byl (za situace, kdy není byt vyklizen dobrovolně) nucen uplatnit svůj nárok novou žalobou založenou na tvrzení, že žalovaný užívá byt na základě neplatného právního úkonu, ačkoliv již v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu tvrzení o užívání bytu žalovaným uplatnil, přičemž posouzení, zda má takové užívání právní základ či nikoliv, je věcí právního posouzení soudu. Na základě toho změnil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba na vyklizení bytu tak, že žalovanému uložil byt vyklidit do 15ti dnů od právní moci rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýká, že „nebral v úvahu úplnost výroku soudu I. stupně o zamítnutí žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu“ a samostatným výrokem jeho část změnil a uložil žalovanému byt vyklidit, že „šel nepřípustně až nad rámec žalobního petitu“, ačkoliv žalobci neuplatnili nárok na vyklizení bytu, ale pouze se domáhali jeho vyklizení po uplynutí výpovědní lhůty, že se zabýval platností (předmětné) nájemní smlouvy, přestože nebyla mezi stranami sporná, že se nezabýval meritem věci, tj. otázkou naplnění uplatněných výpovědních důvodů, a že výrok jeho rozsudku je zmatečný a jeho vykonatelnost je pochybná. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad jeho vykonatelnosti.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) usnesením ze dne 10. 5. 2007, č.j. 26 Cdo 638/2007-109, odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení
(§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení se ovšem omezuje jen na tu část výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému bylo uloženo byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku; ostatně dovolatel proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu nebrojí.
Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 6. 1998, sp.zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999 – dále „R 27/1999“).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (jejich existence nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává) a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dovolací soud je toho názoru, že posléze uvedenou vadou je řízení před odvolacím soudem postiženo.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. jeho rozsudky ze dne 18. 4. 2000, sp.zn. 26 Cdo 177/99, ze dne 21. 6. 2000, sp.zn. 26 Cdo 762/99, a usnesení ze dne 12. 1. 2006, 26 Cdo 1491/2006), je ustálena v názoru, že návrh na přivolení k výpovědi z nájmu bytu a nárok na vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu, jsou nároky rozdílné. Bude-li tedy uplatněn jen jeden z nich, nelze jeho důvodnost posuzovat a o něm případně rozhodovat z hlediska druhého nároku, neboť by tu soud rozhodoval
o něčem jiném než bylo žádáno. Obdobný názor zastávala i dřívější soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 23 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1956 /publikované též pod č. 48 v příloze časopisu Soudní judikatura č. 13/1998/).
Dále je třeba poukázat na to, že podle ustálené soudní praxe dovolacího soudu jsou výroky o přivolení k výpovědi a o povinnosti k vyklizení v závislosti na bytové náhradě nedělitelné a nemohou samostatně nabýt právní moci (srov. R 27/1999, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1081/2002, a ze dne 19. 1. 2005, sp.zn. 26 Cdo 545/2004).
Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu tak, že uložil žalovanému povinnost byt vyklidit, rozhodl o jiném žalobním nároku, než který byl předmětem řízení. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Již sama tato skutečnost má za následek, že jeho rozhodnutí není správné.
Odvolacímu soudu nelze přisvědčit ani v rovině právní argumentace, kterou svůj postup zdůvodnil. Výpověď pronajímatele z nájmu bytu je jedním ze způsobů zániku (existujícího) právního vztahu nájmu bytu. Vzhledem k tomu, že pronajímatel může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu (§711 odst. 1 obč.zák.), domáhá se žalobou dle citovaného ustanovení rozhodnutí soudu, kterým by bylo přivoleno k jeho hmotně právnímu úkonu (výpovědi). Zatímco tedy v řízení o přivolení k výpovědi se žalobní nárok opírá o skutkové tvrzení, že žalovaný (nájemce) užívá byt právem nájmu (na základě právního důvodu), v řízení o vyklizení bytu (§126 odst. 1 obč.zák.) je žalobní nárok opřen o tvrzení, že žalovaný neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobce tím, že užívá byt bez právního důvodu. Nelze tedy souhlasit s názorem odvolacího soudu, že jde o nároky vycházející z jednoho skutku, toliko s odlišnou právní kvalifikací. Pokud pak odvolací soud argumentuje ekonomickým postupem v řízení, lze poukázat na to, že není vyloučeno, aby žalobce vedle návrhu na přivolení k výpovědi uplatnil též nárok na vyklizení bytu, pro případ, že původní návrh se ukáže nedůvodným.
Naproti tomu nelze přisvědčit námitce dovolatele, vytýkající odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou existence uplatněných výpovědních důvodů. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. 3. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1385/2005 (ústavní stížnost proti citovanému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 31. 8. 2006, sp.zn. I. ÚS 240/05), dále např. v rozsudku ze dne 26. 10. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1973/2006, dovodil, že nájemcem bytu ve smyslu ustanovení §685 obč.zák. může být toliko osoba fyzická; vůči osobě právnické (jako je tomu v dané věci) se proto nelze úspěšně domáhat přivolení podle §711 odst. 1 obč.zák. Zkoumání jednotlivých uplatněných výpovědních důvodů je tak bezpředmětné.
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle
§243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil, a to vzhledem k výše dovozené nedělitelnosti jednotlivých výroků rozhodnutí soudu ve věci přivolení k výpovědi, v celém rozsahu,
Věc se podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrací k dalšímu řízení krajskému soudu, pro nějž je právní názor dovolacího soudu závazný (§243d odst. 1 věta první,
§226 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. května 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu