ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.741.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 741/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně m. č. P. 3, proti žalované M. J., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 405/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2006, č. j. 15 Co 286/2006-142, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. února 2006, č. j. 19 C 405/2003-124, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu žalované k „bytu č. 13, o velikosti 3+1, I. kategorie, v 5. podlaží domu čp. 383 v P. 3, kat. úz. Ž., ul. O. 31“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím výpovědní lhůty, která činí tři měsíce a počne běžet prvního dne kalendářního měsíce po právní moci rozsudku, žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů od uplynutí výpovědní lhůty a rozhodl o nákladech řízení účastnic.
Soud prvního stupně se nejprve zabýval otázkou pasivní věcné legitimace žalované v daném řízení a jako otázku předběžnou řešil otázku, zda právo nájmu k předmětnému bytu přešlo – v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti ze strany žalované – na jejího syna J. J., popřípadě snachu R. J. či vnuky J. a J. J. (§706 odst. 1 věta první ve spojení s ustanovením §708 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni odstěhování se žalované z předmětného bytu /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ – dále jen „obč. zák.“). Přitom na základě zjištěného skutkového stavu učinil skutkový závěr, že soužití s žalovanou (nájemkyní předmětného bytu) v bytě ke dni, kdy se z předmětného bytu odstěhovala do rodinného domu v K. čp. 6 (který zakoupila v roce 1998 a jehož jednu ideální polovinu darovala synu J. v roce 1999), nemělo charakter trvalého soužití, neboť zde neexistovaly objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasné vůli nájemkyně bytu a těchto osob žít v trvalém životním společenství. Poté – s odkazem na uvedený skutkový závěr – dovodil, že syn žalované a její vnuci, popřípadě také snacha, nežili s žalovanou ve společné domácnosti v den, kdy se z předmětného bytu odstěhovala do rodinného domu v K. (§706 odst. 1 věta první ve spojení s ustanovením §708 obč. zák.). Dále rovněž dovodil, že není naplněn ani další předpoklad normovaný pro účelu přechodu nájmu bytu ustanovením §706 odst. 1 věty první (ve spojení s ustanovením §708) obč. zák., tj. předpoklad absence vlastního bytu. Podle názoru soudu prvního stupně je tomu tak proto, že do 15. ledna 2002, kdy byla uzavřena dohoda o skončení nájmu a kdy bylo pronajímatelem vyplaceno odstupné v částce 400.000,- Kč, svědčilo synu žalované nájemní právo k bytu v P. 2, M. 1, který s manželkou užíval od roku 1991; kromě toho od roku 1999 je podílovým spoluvlastníkem rodinného domu v K., v němž je situován byt o velikosti 3+1 uzpůsobený k trvalému bydlení. S přihlédnutím k uvedenému pak dovodil, že na syna žalované, popřípadě její snachu či vnuky právo nájmu předmětného bytu (ve smyslu §706 odst. 1 věty první ve spojení s ustanovením §708 obč. zák.) nepřešlo a že za této situace je žalovaná stále nájemkyní předmětného bytu a je tudíž pasivně věcně legitimována v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Poté uzavřel, že jsou naplněny výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák., neboť žalovaná předmětný byt bez vážného důvodu neužívá
a současně má dva byty, přičemž nejde o případ, kdy by na ní nebylo možno spravedlivě požadovat, aby užívala pouze jeden byt. Proto k výpovědi z nájmu bytu přivolil. Přístřeší, které v daném případě připadalo v úvahu podle §712 odst. 5 věty první obč. zák., žalované odepřel za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. října 2006, č. j. 15 Co 286/2006-142, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní závěry, které na jeho základě soud prvního stupně učinil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle
§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání zpochybnila správnost právního závěru, že pro účely přechodu nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty první ve spojení s ustanovením
§708 obč. zák. nebyl v daném případě naplněn předpoklad neexistence vlastního bytu
u jejího syna (a dalších příslušníků jeho rodiny). Tak především rodinný dům v K., jehož je syn podílovým spoluvlastníkem v rozsahu jedné ideální poloviny, je vzdálen 170 km od bydliště syna, jeho podlahová plocha činí 40 m2 a syn tudíž (podle dovolatelky) nemá právní možnost v tomto domě bydlet; zde poukázala na právní závěry, které Nejvyšší soud přijal v rozhodnutí ze dne 30. října 1997, sp. zn.
2 Cdon 883/96. Současně v dovolání uvedla, že „výklad pojmu společné domácnosti odvolacím soudem, jakož i soudem prvního stupně není podložen důkazy, ale pouze spekulacemi, pro které se hledá opora v provedeném dokazování, čímž je podstatným způsobem porušena zásada volného hodnocení důkazů“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se zjištěným skutkovým stavem a také s právními závěry soudů obou stupňů a uvedla, že dovolání není přípustné. Navrhla, aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení
(§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko
z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – použila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojila proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení naplněnosti předpokladu žití s nájemkyní ve společné domácnosti v den, kdy nájemkyně společnou domácnost trvale opustila – §706 odst. 1 věta první ve spojení s ustanovením §708 obč. zák.). Podstatou dovolacích námitek jsou tedy v tomto ohledu výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů. Pokud je ve vztahu k předpokladu existence společné domácnosti (ve smyslu
§706 odst. 1 věty první ve spojení s ustanovením §708 obč. zák.) v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět v tomto směru k odlišným právním závěrům. Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání – jako v daném případě – teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Ustálená soudní praxe dovodila, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). K obsahově shodným závěrům dospěl Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném pod č. 188 v sešitě č. 12 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, v němž dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Z toho vyplývá, že založil-li odvolací soud, jako v projednávané věci, svůj potvrzující rozsudek na dvou (či více) na sobě nezávislých závěrech, pak dovolání proti takovému potvrzujícímu rozsudku může být podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné jen za předpokladu, že dovolatel prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnil správnost obou (všech) právních závěrů a oba (všechny) závěry jsou zásadně právně významné.
V posuzovaném případě odvolací soud ve svém potvrzujícím rozsudku shodně se soudem prvního stupně předně dovodil, že není naplněn předpoklad žití s žalovanou (nájemkyní bytu) ve společné domácnosti v den, kdy se žalovaná odstěhovala z předmětného bytu do rodinného domu v K., tj. první předpoklad předepsaný pro účely přechodu práva nájmu bytu ustanovením §706 odst. 1 věty první ve spojení s ustanovením §708 obč. zák. Poté – opět stejně jako soud prvního stupně – rovněž dovodil, že není naplněn ani druhý předpoklad normovaný citovaným ustanovením pro účely přechodu nájmu bytu, tj. předpoklad absence vlastního bytu. Protože správnost prvního právního závěru (a ani právních závěrů, které odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák.) nebyla v dovolání prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybněna (zde byl uplatněn pouze nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. – viz výklad shora), je nerozhodné, zda posléze uvedený právní závěr (závěr, jehož správnost byla dovoláním napadena) může popřípadě činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Je tomu tak proto, že z pohledu prvního právního závěru (a závěrů, které odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák.) napadené rozhodnutí obstojí a nemůže tedy jít o rozhodnutí zásadně právně významné už proto, že správnost tohoto závěru nebyla v dovolání prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. ani zpochybněna.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. ledna 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu