ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.817.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 817/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. D., 2) A. D., a 3) M. D., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 16/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2007, č. j. 20 Co 288/2007-216, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 30. 12. 2003, č. j. 28 Cdo 1868/2001-70, Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2001, č. j. 20 Co 185/2001-51, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 11. 2000, č. j. 22 C 129/99-36 (vydané ve shora označené věci), a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Posléze Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 4. 2007, č.j. 22 C 16/2004-180 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 25. 1. 2005, č. j. 22 C 16/2004-90, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2005, č. j. 20 Co 187/2005-115, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), vyhověl žalobě a uložil žalovaným vyklidit do 60 dnů od právní moci rozsudku prostory specifikované ve výroku rozsudku (dále „předmětné prostory“); současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal z výsledků provedeného dokazování za prokázáno, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětné prostory (dále též „předmětný dům“), že 1. žalovaný a 2. žalovaná (kteří jsou manželé) původně užívali se svojí dcerou (3. žalovanou) byt situovaný ve 2. patře předmětného domu, o velikosti 1+1 se společnou předsíní a WC (dále též „původní byt“), vzniklý administrativním rozdělením většího bytu, že rozhodnutím odboru B. h. ONV v P. 1 ze dne 18. 4. 1990 bylo vyhověno jejich žádosti o sloučení původního bytu a (stavebně a právně samostatného) bytu po panu T., o velikosti 2+1, nacházejícího se na stejném podlaží, s vchodem ležícím na opačné straně výstupu ze schodiště, než původní byt, že dne 13. 6. 1990 uzavřel B. p. P. 1 s 1. žalovaným a 2. žalovanou (dále též „manželé D.“) dohodu o užívání bytu o velikosti 4+1 ve 2. patře předmětného domu (dále též „dohoda ze dne 13. 6. 1990“), vzniklého sloučením původního bytu a bytu po panu T., a že této dohodě nepředcházelo rozhodnutí o kolaudaci takto vytvořeného souboru místností jako bytu. Z protokolu o místním šetření ze dne 1. 12. 2006 vzal dále za prokázáno, že předmětné prostory mají samostatný vchod, stejně tak jako původní byt. Soud prvního stupně (vázán právním názorem vyjádřeným ve shora označeném rozhodnutí Nejvyššího soudu) dospěl k závěru, že nově vytvořený soubor místností nebyl bytem v právním slova smyslu a jako takový nemohl být samostatným předmětem právního vztahu osobního užívání, neboť nebyl pravomocným rozhodnutím stavebního úřadu určen k bydlení jako samostatná bytová jednotka. Dohoda ze dne 13. 6. 1990 je proto podle §39 obč. zák. neplatná a jmenovaným nesvědčí od počátku právní důvod k užívání předmětných prostor. Na základě toho shledal žalobu na vyklizení žalovaných opodstatněnou, když přihlédl i k tomu, že předmětné prostory užívají všichni žalovaní, tedy i 3. žalovaná. Dovodil rovněž, že v řízení nebylo prokázáno, že by na 3. žalovanou přešlo právo nájmu k původnímu bytu trvalým opuštěním společné domácnosti jejími rodiči (manželi D.). Zabýval se dále posouzením výkonu vlastnického práva žalobce domáhat se vyklizení žalovaných z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., a dospěl k závěru, že zde nejsou dány důvody pro to, aby mu byl výkon jeho práva odepřen pro rozpor s dobrými mravy. V souladu s právním názorem vyjádřeným ve shora označeném zrušujícím usnesení odvolacího soudu přihlédl jak k okolnostem na straně žalobce (k tomu, že nezavinil nedostatek právního titulu užívání předmětných prostor žalovanými), tak i na straně žalovaných – k tomu, že manželům D. vzniklo k původnímu bytu právo nájmu, jež nebylo zpochybněno, takže mají kde bydlet, že 3. žalovaná si zakoupila (i za finanční prostředky manželů D.) dům v B., který může po stavebních úpravách využít k bydlení, a že vlastní další nemovitosti (bytovou jednotku a garáž v K. a zahrádkářskou chatu se stavební parcelou v k. ú. L.).
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 15. 11. 2007, č. j. 20 Co 288/2007-216, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dohoda ze dne 13. 6. 1990 je neplatná a že žalovaní užívají předmětné prostory bez právního důvodu. Přisvědčil i jeho závěru, že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.). Poukázal dále na to, že i když žalovaní taktéž nezpůsobili nedostatek právního titulu k užívání předmětných prostor, nelze přehlédnout, že omezení výkonu vlastnického práva žalobce podmíněním vyklizení žalovaných zajištěním bytové náhrady, nepřichází v dané věci v úvahu, když manželům D. stále svědčí právo nájmu k původnímu bytu, kterého se žaloba netýká. Jejich tvrzení, že v tomto bytě bydlí výlučně 3. žalovaná, a že na ni přešlo právo nájmu, považoval za účelové a odporující jejich dřívějším tvrzením učiněným v průběhu řízení (tj. že předmětné prostory užívají společně a žijí ve společné domácnosti). Uvedl dále, že nelze přehlédnout, že 3. žalovaná se stala (za finanční pomoci svých rodičů) vlastnicí obytného domu a bytové jednotky, které sice nemůže bezprostředně užívat, ale výhledově může jejich prostřednictvím uspokojit svoji bytovou potřebu; nabyla je přitom poté, co byl žalovaným doručen shora označený rozsudek dovolacího soudu. Důvodem pro omezení vlastnického práva žalobce nemohou být ani tvrzené investice žalovaných do předmětných prostor, a to vzhledem k jejich výši (asi 100.000,- Kč ) a možnosti domáhat se po žalobci jejich náhrady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost odůvodnili tím, že směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak, než ve svém dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýkají, že „nesprávně a neúplně zhodnotil zjištěný skutkový děj“, a že v řízení bylo prokázáno, že od roku 1990 užívala 3. žalovaná původní byt, že její rodiče (manželé D.) se odstěhovali do předmětných prostor, a že se žalovaní navzájem navštěvovali ve „svých bytech“. Hovoří-li odvolací soud (uvádí se dále v dovolání) o účelovosti tvrzení žalovaných o způsobu užívání místností v domě, lze tak ze zjištění učiněných soudem dovozovat pouze to, že žalovaní takto interpretovali svůj způsob bydlení právě v závislosti na tom, že jde o jeden byt, který užívají společně tak, jak je uvedeno v dovolání. Namítají dále, že se odvolací soud „zcela nedostatečně vyrovnal s tvrzením a právním hodnocením žalované M. D. o přechodu práva nájmu“, a že neuvádí, z jakého právního důvodu mohou manželé D. užívat původní byt. Uvádějí, že „zásadní právní otázka, která je soudem dovolacím (míněno zřejmě odvolacím) řešena v rozporu s hmotným právem“, je ta, zda měla být soudem respektována existence výlučného práva nájmu 3. žalované k původnímu bytu. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinili návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření namítl, že dovolání v dané věci není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť nenastala situace předvídaná uvedeným ustanovením, když odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení nezavázal soud prvního stupně právním názorem (k tomu došlo již rozsudkem dovolacího soudu), ale zrušil jeho rozhodnutí za účelem doplnění dokazování. Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovolatelé namítají nesprávnost skutkových zjištění. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejdříve zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanoveních §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Dovolací soud je toho názoru, že o takový případ se jedná i v projednávané věci, neboť odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení ze dne 15. 8. 2005, č. j. 20 Co 187/2005-115, vyjádřil závazný právní názor na aplikaci a výklad ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., a v tomto směru také udělil soudu prvního stupně pokyny k doplnění dokazování.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.
Jak je patrno z obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolání uplatňují odvolatelé dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu posléze citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro právní posouzení věci.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud (poté, co v souladu s ustanovením §213 o. s. ř. doplnil dokazování) vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo v řízení vyšly najevo; nedopustil se ani logického pochybení v hodnocení důkazů. Polemika se skutkovými závěry odvolacího soudu je založena na odlišném hodnocení důkazů (dovolatelé z tvrzených skutečností dovozují, že se manželé D. z původního bytu odstěhovali, a že způsob užívání předmětných prostor je jiný, než jak dovodil odvolací soud) a z takového hodnocení pak vyplývá odlišná verze skutkového stavu věci. Pokud však odvolací soud nevybočil z mezí zásady volného hodnocení důkazů, není taková argumentace způsobilá zpochybnit skutková zjištění, na nichž je založeno dovoláním napadené rozhodnutí.
Dovolatelé dále uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Žalovaní však ve skutečnosti uvedeným způsobem chápaný dovolací důvod nesprávného právního posouzení neuplatňují; vadné právní posouzení (závěr, že nedošlo k přechodu práva nájmu k původnímu bytu na 3. žalovanou) namítají pouze jako důsledek jimi tvrzených nesprávných skutkových zjištění. Pokud ovšem námitka nesprávného skutkového zjištění nebyla dovolacím soudem shledána důvodnou, pak nelze dovodit ani nesprávnost právního posouzení.
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř., zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalované, kteří nebyli v dovolacím řízení úspěšní, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. června 2008
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu