ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.914.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 914/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka, ve věci žalobkyně Mgr. E. S., zastoupené advokátkou, proti žalované P. E., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 20 C 253/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. října 2006, č. j. 11 Co 181/2006-435, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 2.142,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 12. 2003, č. j. 20 C 253/2002-192, zamítl žalobu, aby žalovaná vyklidila byt č. 6, v prvním poschodí domu čp. 1145, or. č. 13, v ulici Zikmunda Wintra, v P. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (soud odvolací) usnesením ze dne 12. 10. 2004, č. j. 11 Co 175/2004-230, zrušil rozsudek soudu prvního stupně (neboť jej shledal nepřezkoumatelným) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 11. 1. 2006, č. j. 20 C 253/2002-408, opět žalobu na vyklizení předmětného bytu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 13. 10. 2007, č. j. 11 Co 181/2006-435, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Soudy obou stupňů měly za prokázané, že žalobkyně je vlastnicí domu, v němž se nachází předmětný byt, že předmětný byt užívala na základě nájemní smlouvy B. E. (babička žalované), která dne 23. 3. 2002 zemřela, že žalovaná původně žila s rodiči v bytě na adrese P., Masarykova 3, že dne 30. 12. 1996 se nastěhovala k babičce do předmětného bytu, že z větší části hradila náklady spojené s vedením domácnosti (nákup potravin, čistících a mycích prostředků apod.), že platila nájem, že prováděla nákupy, praní a žehlení prádla pro obě ženy a úklid chodby a společných prostor, a to až do úmrtí B. E., a že nemá vlastní byt.
Na základě těchto skutkových zjištění soudy obou stupňů po právní stránce uzavřely, že byly naplněny předpoklady pro přechod nájmu bytu podle ustanovení §706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“) na žalovanou; protože užívá předmětný byt na základě nájemního poměru, nelze vyhovět žalobě na její vyklizení opírající se o ustanovení §126 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustností se nezabývala, a uvedla, že je přesvědčena, že jde o věc zásadního právního významu. Blíže však neuvedla, v čem tento zásadní právní význam spatřuje. Jako dovolací důvod označila nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“]. Namítla, že tvrzení žalované o tom, kdy se nastěhovala k babičce, vykazuje rozpory a že vysvětlení těchto rozporů podané žalovanou není dostačující. Zpochybňovala též hodnocení výpovědí jednotlivých svědků. Žalobkyně „je přesvědčena, že pro prokázání, zda žalovaná vedla s babičkou v době její smrti společnou domácnost, jsou věrohodnější výpovědi obyvatelů domu.“, kteří měli shodně potvrdit, „že v domě žalovanou nikdy neviděli a babičce pomáhali s nákupy, placením složenek apod.“. Také poukázala na výpověď ošetřujícího lékaře babičky žalované, který uvedl, „že babička bydlela sama“. Dále soudům obou stupňů vytkla, že „při hodnocení provedených důkazů nebraly v úvahu, že svědci žalované, její přátelé, popisovali babičku jinak, než nájemníci z domu, kteří ji opravdu znali.“. Závěrem navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání namítla nepřípustnost podaného dovolání. Zdůraznila, že soudy obou stupňů se pečlivě zabývaly hodnocením poměrně rozsáhlého dokazování, a že nyní vznesené námitky jsou ryze účelové, dílem zkreslené a dílem nepravdivé. Navrhla, aby bylo podané dovolání odmítnuto a žalobkyně byla zavázána povinností nahradit žalované náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož soud prvního stupně svým v pořadí druhým rozsudkem rozhodl ve věci stejně jako ve svém prvním rozhodnutí.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Právě takovýto nepřípustný dovolací důvod obsahově uplatňuje dovolatelka. Byť formálně uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle obsahu dovolání především zpochybňuje právní závěr, na jehož základě byla žaloba zamítnuta, námitkami směřujícími proti skutkovému (nikoliv právnímu jak se mylně domnívá dovolatelka) závěru odvolacího soudu o existenci společné domácnosti mezi žalovanou a její babičkou, resp. proti skutkovým zjištěním o charakteru jejich soužití v předmětném bytě. Její námitky jsou tak zejména námitkami směřujícími proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů soudem; dovolatelka v dovolání předkládá jinou (vlastní) verzi skutkových okolností týkajících se jejího soužití s nájemkyní bytu, z níž dovozuje nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolatelka tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována [podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., platném znění), jakož i z DPH ve výši 19 %, tj. 342,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. října 2008
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu