ECLI:CZ:NS:2008:26.ODO.1303.2005.1
sp. zn. 26 Odo 1303/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) F. H. a b) R. H., zastoupených advokátkou, proti žalovanému V. O., zastoupenému advokátem, o zaplacení 27.401,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp.zn. 10 C 1125/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. dubna 2005, č.j. 11 Co 495/2003-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 4. 2003, č.j. 10 C 1125/2002-84, první částí výroku zastavil řízení o zaplacení částky 3.596,20 Kč včetně úroku z prodlení, druhou částí výroku uložil žalovanému zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 23.805,50 Kč s 10 % úrokem z částky 10.324,60 Kč od 11. 1. 2001 do 20. 6. 2002, s 10 % úrokem z částky 3.974,60 Kč od 21. 6. 2002 do zaplacení, s 8,5 % úrokem z částky 3.462,60 Kč od 11. 5. 2001 do zaplacení, se 7,5 % úrokem z částky 14.061,30 Kč od 11. 1. 2002 do zaplacení a se 7,5 % úrokem z částky 2.307,- Kč od 11. 5. 2002 do zaplacení, třetí částí výroku uložil žalovanému zaplatit žalobcům náklady řízení a zaplatit České republice náklady řízení za svědečné.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 28. 4. 2005, č.j. 11 Co 495/2003-106, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že zamítl žalobu na zaplacení úroků z prodlení ve větším rozsahu než 5,5 % z částky 3.974,60 Kč, ve větším rozsahu než 8 % z částky 3.462,60 Kč a ve větším rozsahu než 5,5 % z částky 2.307,- Kč a žalobu ohledně požadavku, aby žalovaný plnil žalobcům společně a nerozdílně, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Znovu rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, které uložil zaplatit žalovanému, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že kupní smlouvou ze dne 12. 8. 1991, sepsanou notářským zápisem pod čj. NZ 537/91, N 710/91, a registrovanou tehdejším Státním notářstvím v L. dne 12. 8. 1991 pod č. Reg. 659/91, žalobci převedli vlastnické právo k domu čp. 31 v T. a k dalším tam uvedeným nemovitostem na manžele F. a J. H. (syna a snachu). V souvislosti s převodem vlastnictví bylo žalobcům zřízeno právo věcného břemene spočívající v „doživotním, bezplatném a nezkráceném právu užívání bytu 1+3 v přízemí“ s právem „užívání samostatného příslušenství k tomuto bytu, s právem spoluužívání sklepa, půdy a vedlejších staveb, tj. dvou garáží, chléva, dílny, kůlny s právem spoluužívání zahrady včetně braní požitků, s právem odebírání vody, elektrického proudu a tepla z ústředního topení na náklad kupujících, jakož i s právem přístupu a odstupu ke všem vyhraženým místům a místnostem a přijímání návštěv příbuzných a známých, a to v kteroukoli dobu“. Věcné břemeno bylo vyznačeno v evidenci nemovitostí jako věcné břemeno doživotního, bezplatného užívání bytu podle §6 odst. 1 písm. d) tehdy platné vyhlášky č. 23/1964 Sb., kterou se prováděl zákon č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí. Dne 28. 11. 1992 F. H. (syn žalobců) zemřel a rozhodnutím Okresního soudu v Lounech ze dne 8. 9. 1993, č.j. D 1447/92-17, byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, podle které nabyla jednu ideální polovinu předmětných nemovitostí (tj. jednu čtvrtinu vzhledem k celku) pozůstalá manželka J. H., jednu ideální osminu (vzhledem k celku) žalobce F. H. a jednu ideální osminu (vzhledem k celku) žalobkyně R. H. Kupní smlouvou ze dne 26. 1. 1998 J. H. prodala spoluvlastnický podíl ve výši 3/4 na předmětných nemovitostech žalovanému s účinky vkladu ke dni 26. 1. 1998. Součástí kupní smlouvy bylo i prohlášení žalovaného pod bodem VII. kupní smlouvy, že se seznámil s rozsahem věcného břemene zřízeného ve prospěch žalobců včetně jejich práva odebírání vody, elektrického proudu a tepla z ústředního topení na náklad kupujících, tj. že „3/4 nákladů nese nabyvatel“. Posléze žalobci a žalovaný uzavřeli písemnou dohodu (bez data), nazvanou „Dohoda o spoluužívání nemovitosti v T. 31“, podle které se žalovaný mimo jiné zavázal hradit každému ze žalobců 3/8 vynaložených nákladů na elektrickou energii a uhlí a hradit částečné náklady na domácí vodárnu ve výši 100,- Kč měsíčně. Soudy se zabývaly výší nákladů, které v rozhodném období žalobci vynaložili za odběr uhlí a elektřiny a které jim žalovaný odmítl uhradit, a po provedeném dokazování zjistily, že tři čtvrtiny nákladů, k jejichž úhradě je podle věcného břemene žalovaný zavázán, činí 33.751,70 Kč. Vzhledem k tomu, že co do výše 6.350,- Kč zanikl nárok žalobců započtením protipohledávky žalovaného a že ohledně částky 3.596,20 Kč vzali žalobci žalobu zpět, přiznaly soudy žalobcům žalovanou částku 23.805,50 Kč.
Po právní stránce soudy obou stupňů dovodily, že závazek žalovaného hradit žalobcům náklady spojené s odběrem elektřiny a otopu do ústředního vytápění má oporu ve věcném břemeni, které se váže k nemovitosti a přechází spolu s vlastnictvím nemovitosti na každého pozdějšího vlastníka. Vyslovily názor, že jde o plnění peněžité a tedy dělitelné. Tím, že žalobci v důsledku úmrtí svého syna nabyli spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem celkem oba ve výši 1/4 závazek z věcného břemene zanikl splynutím, ale jen v rozsahu této jedné čtvrtiny a ve zbývajícím rozsahu nadále existuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu (podle obsahu - §41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“ – jen do potvrzujícího výroku, jímž byl zavázán zaplatit žalobcům 23.805,50 Kč s příslušenstvím) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když otázku zásadního právního významu spatřoval v tom, zda věcné břemeno ve prospěch žalobců, kteří získali spoluvlastnické právo k nemovitosti, zaniklo se vznikem spoluvlastnictví či zaniklo částečně a v takovém případě s jakými právními důsledky pro z věcného břemene zavázaného žalovaného v souvislosti s jeho povinností hradit oprávněným náklady na otop a elektrickou energii, neboť dle názoru žalovaného tuto právní otázku řešily soudy obou stupňů v rozporu s hmotným právem. Jako dovolací důvod uplatnil důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Žalovaný stejně jako v odvolání namítal, že v důsledku nabytí části nemovitosti do spoluvlastnictví žalobců došlo k zániku práva z věcného břemene a to splynutím podle §584 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.). Dle názoru žalovaného užívají žalobci nemovitost nikoli na základě práva věcného břemena, ale na základě práva spoluvlastnického, a proto nemohou uplatňovat proti žalovanému majetkový nárok na úhradu nákladů na teplo a elektrickou energii. Závěrem navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání žalovaného nevyjádřili.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 28. dubna 2005, tedy po 1. dubnu, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (srov. čl. II., bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
V uvedené věci nepřichází přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
v úvahu, jelikož rozsudek soudu, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku
v rozporu s hmotným právem. Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle 241a odst. 2 písm. b) dovolatel zpochybnil právní titul pro poskytnutí úhrad za odebírání vody, elektrického proudu a tepla. Nelze však přehlížet, že součástí skutkových zjištění, které učinily soudy obou stupňů, je písemná dohoda nazvaná „Dohoda o spoluužívání nemovitosti v T. 31“, podle které se žalovaný zavázal hradit každému ze žalobců 3/8 vynaložených nákladů na elektrickou energii a uhlí a hradit částečné náklady na domácí vodárnu 100,- Kč měsíčně (a podle níž žalovaný po určitou dobu i plnil), tedy poskytovat totéž plnění, které žalobci nárokují i z osobního věcného břemene. Pokud tak odvolací soud přiznal žalobcům uplatněný nárok vyplývající rovněž z uvedené písemné dohody, je nerozhodné, že tak učinil s odkazem na osobní věcné břemeno; bez významu je i to, zda toto věcné břemeno z příčin (tvrzených žalovaným) zaniklo či nikoliv.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání – aniž se jím mohl věcně zabývat – podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobcům nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. srpna 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu