ECLI:CZ:NS:2008:26.ODO.841.2006.1
sp. zn. 26 Odo 841/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce J. W., zastoupeného advokátem, proti žalované L. O., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 63.505,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. 14 C 145/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2005, č.j. 30 Co 347/2005-162, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo žalované uloženo zaplatit mu 63.505,70 Kč s odůvodněním, že účastníci uzavřeli ohledně domu č.p. 261 (p. C.) a parcel č. 308
a č. 278/30 v k.ú. B. (dále jen „předmětné nemovitosti“) dne 15. 11. 1999 nájemní smlouvu, kterou žalobce pronajal předmětné nemovitosti – včetně vnitřního zařízení sloužícího k provozování penzionu – žalované za nájemné 25.000,- Kč měsíčně; dohodou ze dne 5. 6. 2000 bylo nájemné sníženo na 20.000,- Kč měsíčně. Žalovaná nezaplatila žalobci nájemné za měsíce leden, únor a březen 2001 a dále nezaplatila vodné a stočné ve výši 3.505,70 Kč.
Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. března 2003, č.j. 14 C 145/2002-38, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 63.505,70 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 15. 12. 2002 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náklady řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 26. srpna 2003, č.j. 30 Co 299/2003-60, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uložil soudu prvního stupně, aby jednoznačně zjistil, zda předmětem nájmu byly předmětné nemovitosti jako celek (tj. dům č.p. 261 a v něm se nacházející nebytové prostory
a pozemky), neboť v takovém případě by se nájem řídil ustanoveními §663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“, nebo zda byly předmětem nájmu jen nebytové prostory, neboť v takovém případě by nájem podléhal režimu zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. dubna 2005, č.j. 14 C 145/2002-117, uložil žalované zaplatit žalobci částku 3.505,70 Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 2. 4. 2002 do zaplacení (výrok I.); zamítl žalobu co do částky 40.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od
15. 12. 2000 do zaplacení, co do 10 % úroku z prodlení z částky 3.505,70 Kč za dobu od
15. 12. 2000 do 1. 4. 2002 a co do 3,5 % úroku z prodlení za dobu od 2. 4. 2002 do zaplacení (výrok II.); zastavil řízení co do částky 20.000,- Kč s příslušenstvím (výrok III.) a konečně rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náklady řízení (výrok IV.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobce a že žalovaná je užívala jako celek (tj. včetně nebytových prostor, vnitřního zařízení penzionu a pozemků). V žalovaném období od ledna do února 2001 (ohledně měsíce března 2001 vzal žalobce žalobu zpět) tak žalovaná činila na základě ústní nájemní smlouvy za měsíční nájemné 10.000,- Kč. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že pokud byly předmětem nájmu i nebytové prostory, podléhal režim jejich nájmu zákonu č. 116/1990 Sb. a nájemní smlouva ohledně nich musela mít i pro období leden a únor 2001 písemnou formu. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, byla smlouva, jíž byl sjednán pronájem nemovitostí na měsíce leden a únor 2001, jako celek neplatná. Žalovaná získala užíváním předmětných nemovitostí v měsících lednu a únoru 2001 na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, které je povinna vydat. Jelikož ale tehdy poskytovala žalobci 10.000,- Kč měsíčně, pokryla tím svůj závazek z bezdůvodného obohacení.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 14. prosince 2005, č.j. 30 Co 347/2005-162, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 40.000,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 10. 6. 2002 do zaplacení, a ve zbývající části zamítavý výrok pod bodem II. potvrdil. Dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud poté, kdy doplnil dokazování opětovným výslechem žalované, svědeckou výpovědí manžela žalované, peněžním deníkem žalobce a pokladními stvrzenkami vedenými v účetnictví žalobce, učinil na základě svých zjištění a zjištění soudu prvního stupně skutkový závěr, že předmětné nemovitosti byly pronajaty žalované jako celek, že nájemní poměr trval ještě i v měsících lednu a únoru 2001, a že nájemné za poslední dva uvedené měsíce činilo stejně jako v předcházejícím období 20.000,- Kč měsíčně. Odvolací soud neuvěřil tvrzení žalované, že od listopadu 2000 bylo nájemné sníženo jen na 10.000,- Kč měsíčně a že v této nižší částce bylo dohodnuto i pro následující měsíce leden a únor 2001, když tvrzení žalované podpořil jen její manžel, který měl na výsledku sporu zájem. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že nájemní vztah se řídil §663 a následujícími obč. zák., takže nájemní smlouva pro měsíce leden a únor 2001 nemusela být uzavřena v písemné formě. Z toho důvodu pak shledal nesprávné navazující názory soudu prvního stupně o neplatnosti nájemní smlouvy a o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované. Uzavřel, že žalovaná neprokázala, že by nájemné žalobci uhradila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a jako dovolací důvody uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]
a že je založeno na skutkových zjištěních, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Nesprávné právní posouzení spatřovala v tom, že ji odvolací soud chybně zatížil důkazním břemenem ohledně výše nájemného za měsíce leden a únor 2001, když prokazování existence nájemního poměru za toto období (včetně sjednané výše nájemného) mělo tížit žalobce. Okolnost, že skutková zjištění nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, spatřovala v tom, že soud nevyhodnotil v neprospěch žalobce jeho tvrzení, že smyslem dodatku ze dne 5. 6. 2000 bylo upravit vztahy účastníků jen do 31. 12. 2000, ani to, že jím navržení svědkové neměli poznatky ohledně výše nájemného za rozhodné období a že nepřihlédl k tomu, že žalovaná zpochybnila pravost svého podpisu na dodatku ze dne 5. 6. 2000. Závěrem navrhla napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu
v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila.
Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence těchto vad nebyla namítána a vady tohoto charakteru nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení věci v tom, že odvolací soud nevyvodil pro žalobce nepříznivé důsledky za nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní.
Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se o případ nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. jedná i tehdy, postavil-li odvolací soud své rozhodnutí ve věci na nesprávném posouzení důkazního břemene (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 7/1998, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1156/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 6/1999, str. 337).
Podle §101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.
Podle §120 odst. 1 věty první o.s.ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
Podle §120 odst. 3 věty druhé o.s.ř. neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí
o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst. 1 větou první o.s.ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani
o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný
v časopise Soudní judikatura pod č. 86/2002). Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 7/1998).
V projednávané věci žalovaná při jednání soudu dne 10. 11. (správně) 2004 uvedla, že se s žalobcem dohodla, že pronajaté prostory bude užívat i nadále až do konce února 2001
a že do té doby bude platit žalobci nájemné. Mezi účastníky tak bylo spornou skutečností jen to, v jaké výši bylo nájemné za měsíce leden a únor 2001 dohodnuto. Zatímco žalobce tvrdil, že to bylo ve výši 20.000,- Kč měsíčně, žalovaná tvrdila, že to bylo ve výši jen 10.000,- Kč měsíčně. Každý z nich si proto plnil důkazní povinnost ohledně svého tvrzení. Odvolací soud tedy nepochybil, když žalovanou zatížil důkazní povinností ohledně její verze o výši nájemného a vyvodil z nesplnění její povinnosti nepříznivé hmotněprávní důsledky.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. [v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu
v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Jestliže žalovaná v daném případě podpořila žalobce v tvrzení, že nájemní poměr pokračoval i v následujících měsících lednu a únoru 2001, jeví se jako logické, že nájemní poměr pokračoval po 31. 12. 2000 za týchž podmínek, jaké tu byly ke dni 31. 12. 2000. Tím, že žalovaná neprokázala snížení nájemného od listopadu 2000 na 10.000,- Kč měsíčně, nelze přijmout jiný závěr, než že nájemní poměr pokračoval s výší nájemného 20.000,- Kč měsíčně. Hodnocení důkazů provedenému odvolacím soudem nelze nic vytknout.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Jestliže na základě skutkového stavu, jehož správnost se dovolatelce prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. nepodařilo zpochybnit, odvolací soud dovodil, že dovolatelka užívala v měsících lednu a únoru 2001 předmětné nemovitosti nadále na základě nájemní smlouvy s ujednaným nájemným ve výši 20.000,- Kč měsíčně, které žalobci nezaplatila, lze jeho rozhodnutí pokládat za správné.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání
(§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první,
§224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci v této fázi řízení (dle obsahu spisu) žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu