ECLI:CZ:NS:2008:26.ODO.895.2006.1
sp. zn. 26 Odo 895/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce V. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému O. s. K., Č.K.D., z. o. Č.K.D. D., a.s. závod T., zastoupenému advokátem, o zaplacení 713.493,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 C 96/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. února 2006, č.j. 26 Co 347/2005-274, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.825,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný (po částečném zpětvzetí žaloby o 943,- Kč) zaplatil 713.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobu odůvodnil tím, že dne 1. 9. 1992 uzavřel s žalovaným nájemní smlouvu (dále jen „předmětná smlouva“), kterou mu žalovaný pronajal do 30. 9. 1995 rekreační chatu „S.“ čp. 157 v P. pod S. spolu s pozemky o výměře 1,5 ha a inventářem určeným k poskytování ubytování a služeb spojených s cestovním ruchem. Podle čl. IV. předmětné smlouvy mu dal žalovaný souhlas
k rekonstrukci kotelny, k zateplení objektu a k rekonstrukci sociálního zařízení a v souvislosti se změnami na pronajaté věci se mu žalovaný zavázal uhradit náklady, které žalovaný předem odsouhlasí a které on vykáže jako výdaje v peněžním deníku. Způsob úhrady nákladů byl dohodnut tak, že investiční náklady do výše 55.000,- Kč ročně budou odečteny z nájemného
a investiční náklady, které přesáhnou položku odečítanou z nájemného, budou vypořádány postupem dle čl. V. předmětné smlouvy. Článek V. předmětné smlouvy pak stanovil, že: „Majitel garantuje nájemci předkupní právo. Předkupním právem se rozumí závazek majitele, že po skončení platnosti nájemní smlouvy bude s nájemcem uzavřena buď kupní smlouva, nebo liesingová smlouva, přičemž kupní cena bude ponížena o částku 100 % investičních nákladů ve smyslu čl. IV této smlouvy. V případě nesplnění tohoto závazku uhradí majitel tuto částku nájemci do šesti měsíců ode dne, kdy nájemce uplatnil předkupní právo. Předkupní právo zaniká, pakliže nájemce nedodrží ujednání této smlouvy“. Jeho investiční náklady dosáhly podle posudku znalce Ing. F. Ř. 713.493,- Kč. Rozhodnutím Okresního úřadu v Trutnově ze dne 21. 1. 1994, č.j. POZ 150/91 Re ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 11. 1994, č.j. 19 Ca 149/94-20, který nabyl právní moci dne 24. 11. 1994, se stal podle §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, vlastníkem jedné ideální poloviny domu čp. 157 a přilehlých pozemků (vyjma pozemku č. 405 zastavěného trafostanicí) K. Š., který následně daroval svůj spoluvlastnický podíl H. S. Žalovaný poté prodal zbývající ideální polovinu nemovitostí manželům L. a H. S., jejichž vlastnické právo bylo vloženo do katastru nemovitostí dnem 14. 6. 1995. Přestože dne 2. 10. 1995 žalobce vrátil pronajaté nemovitosti žalovanému, žalovaný mu investiční náklady neuhradil. Proto podal dne 17. 4. 1997 u soudu prvního stupně žalobu.
Okresní soud v Trutnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 9. 1998, č.j. 10 C 96/97-46, žalobu zamítl (výrok pod bodem I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem II.). Soud prvního stupně posoudil právní vztah založený nájemní smlouvou ze dne 1. 9. 1992 podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění do 2. 12. 1999 (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“). Nájemní smlouvu shledal platnou a vycházel z jejího obsahu. Poněvadž nedošlo k odsouhlasení investičních nákladů pronajímatelem předem, jak vyžadovalo ujednání obsažené v článku IV. předmětné smlouvy, soud prvního stupně uzavřel, že žalobci nevzniklo právo na jejich zaplacení.
Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) k odvolání žalobce usnesením ze dne 23. 8. 1999, č.j. 26 Co 45/99-60, rozsudek soudu prvního stupně – pro nedostatečně zjištěný skutkový stav – zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby ověřil, zda předmětná smlouva byla uzavřena se souhlasem příslušného obecního úřadu, jak tehdy vyžadoval §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., a zda je tedy platná, případně, zda alespoň obstojí jako samostatný zavazovací důvod dohoda obsažená v článcích IV. a V. předmětné smlouvy. Pro případ, že k ukončení smluvního vztahu došlo pro nemožnost plnění, vyslovil odvolací soud právní názor, že je třeba posoudit nárok žalobce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z právního důvodu, který později odpadl a udělil soudu prvního stupně pokyny ke zjišťování výše bezdůvodného obohacení.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 3. 2001, č.j. 10 C 96/97-119, znovu žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že předmětná smlouva je neplatná pro nedostatek předchozího souhlasu „národního výboru“ (souhlas byl dán dodatečně až dne 28. 9. 1992). Proto posoudil uplatněný nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů dále jen „obč. zák.“, který se promlčuje ve tříleté objektivní promlčecí době. Zjistil, že k bezdůvodnému obohacení žalobce došlo dne 21. 10. 1993, kdy byly dokončeny stavební úpravy. Poslední den tříleté objektivní promlčecí doby připadl na den 22. 10. 1996. Vzhledem k tomu, že žalobce podal žalobu až dne 17. 4. 1997, soud prvního stupně dovodil, že v důsledku námitky promlčení vznesené žalovaným nelze žalobci promlčený nárok přiznat.
Odvolací soud k odvolání žalobce usnesením ze dne 26. 9. 2002, č.j. 26 Co 347/2001-135, opětovně rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že se neřídil jeho pokyny obsaženými v předchozím zrušujícím usnesení. Uzavřel, že dohoda obsažená v článcích IV. a V. předmětné smlouvy obstojí nezávisle na posouzení platnosti či neplatnosti nájemní smlouvy a je samostatným zavazovacím důvodem. Současně však vysvětlil, že závazek žalovaného „uhradit investice žalobci“ vyplývající ze samostatného zavazovacího důvodu se týkal jen investic provedených v souladu s článkem IV. předmětné smlouvy tj. investic předem odsouhlasených žalovaným. Ostatní investice, jejichž úhrada nebyla předem odsouhlasena žalovaným, je třeba posoudit jako bezdůvodné obohacení vzniklé plněním bez právního důvodu. Podpůrně poukázal i na to, že splatnost pohledávky žalobce vyplývající z článku V. předmětné smlouvy byla vázána na uplatnění předkupního práva žalobcem. Pro případ, že by soud prvního stupně dospěl k závěru, že závazek žalovaného převést nemovitost žalobci zanikl pro nemožnost plnění
(§575 odst. 1 obč. zák.), vyslovil též názor, že bude třeba posoudit uplatněný nárok jako bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z právního důvodu, který později odpadl případně jako nárok na náhradu škody, k čemuž je zapotřebí zkoumat jiné předpoklady. Vyzval soud prvního stupně, aby se s ohledem na výše uvedené souvislosti opětovně zabýval námitkou promlčení.
Soud prvního stupně (v pořadí již třetím) rozsudkem ze dne 17. 6. 2004, č.j. 10 C 96/97-219, zastavil řízení o zaplacení 493,- Kč (výrok pod bodem I.), zamítl žalobu o zaplacení 713.000,- Kč s 18 % úrokem z prodlení z částky 713.493,- Kč (výrok pod bodem II.), uložil žalobci zaplatit žalovanému náklady řízení (výrok III.) a zamítl návrh žalovaného na separaci nákladů za jednání dne 7. 6. 2004 (výrok pod bodem IV.).
Soud prvního stupně dovodil, že v té části, kde se předmětná smlouva týkala nájmu chaty „S.“, je absolutně neplatná pro nedostatek předchozího souhlasu obecního úřadu. S ohledem na právní názor vyslovený odvolacím soudem ve zrušujícím usnesení však dovodil, že ujednání o investicích do pronajaté nemovitosti – obsažené rovněž v předmětné smlouvě – obstojí bez ohledu na platnost či neplatnost nájemního poměru. Dále pak uzavřel, že tím, že žalovaný přestal být na základě výsledku restitučního řízení vlastníkem jedné ideální poloviny nemovitostí, stal se závazek žalovaného nabídnout celou nemovitost ke koupi přednostně žalobci (předkupní právo) plněním nemožným a zanikl. Žalobci v důsledku nemožnosti dohodnutého plnění vznikl nárok, který se řídí režimem §451 odst. 1 obč. zák. Podle §107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky, kdy se oprávněný dozví o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. V daném případě se žalobce již v lednu 1995 dozvěděl, že se stal vlastníkem jedné ideální poloviny pronajatých nemovitostí restituent K. Š. Soud prvního stupně to měl za zjištěné výpověďmi svědků S., B., R., manželky žalobce, dopisem S. ze dne 27. 6. 1995 a dopisem zástupce žalovaného ze dne 10. 4. 1995. Vzhledem k tomu, že žalobce podal žalobu až dne 17. 4. 1997, tedy po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty, nemohl soud prvního stupně žalobci promlčené právo přiznat. Soud prvního stupně se zabýval i tvrzením žalobce, že došlo k dohodě o narovnání závazku popřípadě k uznání dluhu, avšak dospěl k závěru, že nic takového nebylo prokázáno a že procesní podání zástupce žalovaného ze dne 17. 10. 1996 bylo jen nabídkou na uzavření soudního smíru.
Odvolací soud k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 9. 2. 2006, č.j. 26 Co 347/2005-274, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod body II. a III. potvrdil (výrok pod bodem I.). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se všemi skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně vyjma závěru o počátku běhu objektivní tříleté promlčecí doby. Počátek běhu této promlčecí doby vázal až na právní moc rozsudku odvolacího soudu ze dne ze dne 3. 11. 1994, č.j. 19 Ca 149/94-20, vydaného v restitučním řízení tj. až na den 24. 11. 1994. Ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně ohledně počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení u soudu dodal, že závěr soudu prvního stupně, že se žalobce dozvěděl, že žalovaný pozbyl jednu ideální polovinu nemovitostí a že jeho závazek z předkupního práva se stal plněním nemožným, logicky vyplývá i z dalších důkazů a to z výpovědi svědka S., kterého žalobce v lednu 1995 navštívil a nabídl mu odkoupení ideální poloviny nemovitostí vydané v restituci, z dopisu svědka S. ze dne 27. 6. 1995 adresovaného zástupci žalovaného, v němž svědek líčí průběh návštěvy z ledna 1995, i z toho, že žalobce umožnil svědku S. přístup do nemovitosti poté, kdy od žalovaného dostal dopis ze dne 31. 3. 2005, v němž byl svědek označen jako jeden z vlastníků rekreační chaty.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“ a jako dovolací důvody ohlásil, že řízení bylo zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). V dovolání uvedl, že důkaz dopisem svědka L. S. ze dne 27. 6. 1995 (který byl významný z hlediska zjištění počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty) nebyl proveden způsobem zákonem stanoveným pro důkaz listinou. Dopis nebyl přečten ani nebyl sdělen jeho podstatný obsah, jak předpokládá §129 odst. 1 o.s.ř. Rovněž namítal, že dopis nemá ani vypovídací hodnotu, jakou mu přisuzuje odvolací soud, neboť z výpovědi svědka L. S. vyplynulo, že žalobce v lednu 1995 jednal s manželkou L. S. a nikoliv přímo se svědkem. Manželka svědka H. S. však vyslechnuta nebyla. Svědkyně R., na jejíž výpověď soud také odkazuje, (dne 7. 6. 2004) pouze uvedla, že spolu s B. informovala žalobce, že se přihlásil restituent a zástupce žalovaného F. B. žalobci jen sdělil, že je uplatněna restituce a že s největší pravděpodobností jednání dopadnou špatně. Z provedených důkazů tedy nemohly soudy učinit závěr o tom, že se žalobce rozhodné skutečnosti (z hlediska počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby) již v lednu 1995 popřípadě již před 17. 4. 1995 dozvěděl. Za okamžik, kdy se žalobce skutečně dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo jej získal, tak lze pokládat až doručení dopisu ze dne 10. 4. 1995, přičemž okamžik doručení dopisu žalovaný neprokázal. Poukazoval i na to, že pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal a nikoliv to, že oprávněný měl možnost dozvědět se potřebné skutečnosti již dříve. Má zato, že odvolací soud řešil rozhodnou otázku v rozporu s hmotným právem. Navrhl, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto.
Nejvyšší soud předně shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení §241a o.s.ř.
Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přestože dovolatel výslovně uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu jeho dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) vyplývá, že napadl pouze potvrzující výrok odvolacího soudu, ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení 713.000,- Kč s 18 % úrokem z prodlení z částky 713.493,- Kč za dobu od 22. 5. 1997 do zaplacení.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že každým z pozdějších rozsudků vydaných po zrušení dřívějšího rozhodnutí odvolacím soudem soud prvního stupně rozhodl ve věci samé shodně jako v dřívějším rozhodnutí. Soud prvního stupně pokaždé žalobu zamítl.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, či nikoli, relevantní jen právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá,a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že se v dané věci jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 obč. zák., které vzniklo plněním z právního důvodu, jež dodatečně odpadl. Uvedené právní posouzení nebylo dovoláním zpochybněno.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je sice formálně uplatněna výtka nesprávného právního posouzení věci, jíž je zpochybňován jen počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby. Ve skutečnosti ale dovolatel touto výtkou brojí jen proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Podle obsahu jde tedy nikoli o způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., nýbrž o dovolací důvod odpovídající ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., tj. dovolací důvod, mířící na pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu věci, a spočívající v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné.
Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které dovolatel tvrdil, musel by návazně dospět k odlišným právním závěrům o počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. To platí i pro namítanou vadu řízení, že při provádění důkazu dopisem ze dne 27. 6. 1995, nebylo postupováno podle procesní úpravy stanovené pro provádění důkazu listinou. Dovolatel obojí argumentací uplatnil dovolací důvody, které nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.750,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 6. ve spojení
s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. srpna 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. srpna 2006).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. ledna 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu