ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1005.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1005/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce J., s. d. Z., proti žalované Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., o 23.180,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě, pod sp. zn. 26 C 309/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2007, č. j. 57 Co 384/2007-53, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 4. 2007, č. j. 26 C 309/2006-34, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 23.180,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem pozemků p. č. 152 a p. č. 19/3 zapsaných na LV č. 139 v k. ú. N., v katastru nemovitostí vedeného u Katastrálního úřadu v Š., a to podle §879c obč. zák., když ke dni 1. 7. 2000 splnil všechny zákonné podmínky pro změnu dosavadního trvalého užívání označených pozemků na vlastnictví a o tuto změnu v zákonem stanovené lhůtě požádal. Za situace, kdy mezi účastníky došlo po 1. 7. 2001, tedy poté, kdy zákonem č. 229/2001 Sb. byl §879c obč. zák. zrušen, k uzavření kupní smlouvy (dne 1. 12. 2003), na základě které přešly předmětné pozemky z vlastnictví státu do vlastnictví žalobce za kupní cenu 23.180,- Kč, která byla žalobcem žalované zaplacena, soud s odkazem na §451 odst. 2 obč. zák. dospěl k závěru, že kupní cena byla žalobcem poskytnuta jako plnění z neplatného právního úkonu, které je žalovaná povinna vydat jako bezdůvodné obohacení. Ohledně namítané neplatnosti hospodářské smlouvy o trvalém užívaní národního majetku ze dne 3. 1. 1978 (dále jen „smlouva“) pro rozpor s tehdejší vyhláškou č. 156/1975 Sb., a to konkrétně s jejím §10 odst. 5 písm. d), soud učinil závěr, že namítaný formální nedostatek smlouvy nevyhovující požadavku podzákonné normy není takovou vadou právního úkonu, která by způsobovala jeho neplatnost, neboť se nejedná o dvoustranný projev vůle v rozporu se zákonem, ale o opomenutí účastníků smlouvy, jejichž shodný, svobodný, vážný, určitý a srozumitelný projev vůle směřoval ke vzniku práva trvalého užívání předmětných pozemků; tedy toto právo na základě smlouvy platně vzniklo, čemuž i odpovídá následné chování kontrahentů.
K odvolání žalované Krajský soudu v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 9. 2007, č. j. 57 Co 384/2007-53, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zopakoval důkaz smlouvou a dospěl k závěru (shodně se soudem prvního stupně), že smlouva je platným právním úkonem podle §70 hospodářského zákoníku, tedy normy vyšší právní síly než je zmíněná vyhláška č. 156/1975 Sb. Zkoumaná smlouva obsahovala náležitosti uvedené v §10 odst. 5 písm. a) až c) jmenované vyhlášky, obsahovala i základní povinnosti trvalého uživatele, toliko neměla výslovné ujednání o podmínkách vypořádání při zániku trvalého užívání. Odvolací soud při posuzování platnosti smlouvy zohlednil i obecnou zásadu občanského práva, že neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji způsobil, přičemž je zřejmé, že to nebyl žalobce, kdo smlouvu sestavoval; vycházeje z jejího záhlaví dovodil, že byla zpracovaná a žalobci předložená k podpisu orgánem jednajícím za stát a nakládajícím se státním majetkem. Mimo to sjednání podmínek vypořádání při zániku trvalého užívání ve smyslu §10 odst. 5 písm. d) jmenované vyhlášky nepředstavují samostatnou podmínku, ale je součástí základních povinností trvalého uživatele, které ve smlouvě sjednány jsou. Vzhledem k tomu, že v čl. VII. smlouvy bylo dohodnuto, že může zaniknout i dohodou smluvních stran, nepochybně bylo možné v případě zániku trvalého užívání sjednat podmínky jeho vypořádání v dohodě o zániku trvalého užívání. Po zopakování důkazu kupní smlouvou uzavřenou dne 1. 12. 2003 mezi účastníky přisvědčil námitce žalované, že touto kupní smlouvou došlo toliko k převodu pozemku p. č. 152 v k. ú. N., když parcela č. 19/3 tamtéž převedena nebyla. Vzhledem k tomu, že žalovaná částka představuje kupní cenu pouze za parcelu č. 152, dovodil, že toto nesprávné zjištění soudu prvního stupně nemá na správnost jeho rozhodnutí věcný dopad. Výklad §879c obč. zák. ve znění po novele provedené zákonem č. 103/2000 Sb., po vydání zákona č. 229/2001 Sb. a zrušení části druhé tohoto zákona nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným pod č. 278/2004 Sb., provedený soudem prvního stupně shledal správným. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 konstatoval, že v daném případě bylo ústavním soudem zrušeno pouze derogační ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. rušící zmíněný §879c obč. zák., a proto zrušením tohoto derogačního ustanovení se obnovil stav založený §879c obč. zák. Odložení účinnosti zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. do 31. 12. 2004 mělo sloužit k tomu, aby stát mohl přijmout novou přiměřenou právní úpravu, která by, pokud by se tak stalo, zamezila současným sporům o možnosti aplikace §879c obč. zák., a neboť se tak nestalo a jiná právní úprava přijata nebyla, bylo nutno vycházet z toho, že toto ustanovení zrušeno není a tudíž je lze aplikovat na nárok uplatněný žalobcem v tomto řízení. Odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, dospěl k závěru, že účinky uvedené v §879c odst. 1 obč. zák. nastaly, tedy kupní smlouva ze dne 1. 12. 2003, na základě které žalovaná předmětnou nemovitost prodala žalobci, nebyla na straně prodávajícího uzavřena vlastníkem. Plnění z této neplatné kupní smlouvy je proto nutné posoudit jako bezdůvodné obohacení na straně žalované ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák. a podle §451 odst. 1 obč. zák je žalovaná povinna toto obohacení žalobci vydat.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odůvodňuje ho nesprávným právním posouzením věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Otázku zásadního právního významu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. žalovaná spatřuje v posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, vyhlášeného pod č. 278/2004 Sb., na existenci §§879c až 879e obč. zák. a jejich použitelnost na právní poměry žalobce, dále v posouzení vztahu výše uvedených ustanovení obč. zák. k přechodným ustanovením části čtvrté zákona č. 229/2001 Sb., která nálezem nebyla zrušena, v posouzení, zda a jakým způsobem právní úprava obsažená v §70 a §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. omezuje či zcela vylučuje reálný dopad zmíněného nálezu Ústavního soudu a v posouzení vzniku práva trvalého užívání k pozemku, které bylo základním předpokladem pro vznik vlastnického práva žalobce ze zákona. Podle názoru dovolatelky smlouva nevznikla, neboť postrádá dohodu o podmínkách vypořádání při zániku trvalého užívání (ohledně náležitostí smlouvy dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1402/99). S odkazem na §23 odst. 1 ve spojení s §70 hospodářského zákoníku dovolatelka dovozuje, že k platnosti smlouvy byla vyžadována písemná forma a tudíž mezi jejími účastníky nemohla být o jejích dalších náležitostech platně uzavřena ústní dohoda. Žalobci tak právo trvalého užívání k předmětným pozemkům platně nevzniklo a nemohlo tak dojít k jeho změně na právo vlastnické. Poukazuje na nálezy Ústavního soudu č. 95/2002 Sb. i č. 8/1995 Sb. a namítá, že není důvod předpokládat při zrušení derogačních ustanovení Ústavním soudem jiné dopady než zrušení příslušné pasáže zákona č. 229/2001 Sb., a proto není důvodu měnit obecný závěr, že Ústavní soud nemůže být a není pozitivním zákonodárcem; k „oživení“ původně zrušených ustanovení (včetně §879c obč. zák.) tedy nedochází, tato ustanovení nebudou mít žádné právní účinky a nadále má být postupováno pouze podle aktuálně platné úpravy. Ze závěrů učiněných odvolacím soudem dovolatelka dovozuje, že pokud žalobci vzniklo vlastnické právo k předmětnému pozemku (jež měl původně v trvalém užívání) ke dni 1. 7. 2001, pak soud vykládá nález č. 278/2004 Sb. způsobem umožňujícím jeho pravou retroaktivitu, což je z hlediska principu právní jistoty nepřípustné. Dále žalovaná upozorňuje na to, že i kdyby došlo k oživení předmětných ustanovení obč. zák., jejich právní účinky, spočívající zejména ve změně vybraných užívacích vztahů na vlastnické, by v celkovém kontextu ostatních působících zákonů byly nulové, neboť k 1. 1. 2005 již neexistovaly právní vztahy podmiňující aplikaci těchto ustanovení, což se plně týká vztahů trvalého užívání, když dnem 30. června 2001 ze zákona definitivně zanikly právě ty, které ještě po 1. 1. 2001 u právnických osob, na něž se §879c a násl. obč. zák. vztahoval, kvůli této speciální úpravě dále přetrvávaly a do 30. 6. 2001 nezanikly jiným způsobem. Úpravu právního režimu těchto dodatečně zaniklých právních vztahů trvalého užívání včetně nezbytného propojení na obecný právní režim zákona č. 219/2000 Sb. zajistil rovněž zákon č. 229/2001 Sb., a to v čl. IV. části čtvrté, která zůstala nálezem č. 278/2004 Sb. nedotčena a je součástí právního řádu. Současná aplikace §879c a násl. obč. zák. je z důvodu konkrétního data, kdy mělo ke změně práva trvalého užívání na vlastnické dojít, zcela vyloučena. Stanovené datum 1. 7. 2001 totiž nenávratně minulo a „oživená“ ustanovení se nemohou naplnit. Dále pak dnem 30. 6. 2001 se právo trvalého užívání transformovalo ve výpůjčku a tak ke dni 1. 7. 2001 nemohl žalobce mít pozemky, které byly později předmětem kupní smlouvy, v trvalém užívání. U žalobce tak nemohlo dojít ke vzniku vlastnického práva k předmětným pozemkům podle §879c obč. zák. Zde žalovaná dovozuje, že řešení právní otázky odvolacím soudem je v rozporu s hmotným právem. Dále dovolatelka namítá, že kupní smlouva ze dne 1. 12. 2003 byla uzavřena v období, kdy byl zákonem č. 229/2001 Sb. zrušen §879c obč. zák. (tj. od 30. 6. 2001 do 31. 12. 2004), a tudíž nelze konstatovat její neplatnost. Opačný závěr by znamenal nepřípustnou retroaktivitu nálezu č. 278/2004 Sb. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou dle §241 o. s. ř. Dále se proto zabýval přípustností předmětného dovolání.
Podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalované nesplňuje. Dovolací soud se již několikrát ve své rozhodovací praxi zabýval právními otázkami předestřenými i v předmětném dovolání a rozhodnutí soudu odvolacího je plně souladné se závěry přijatými Nejvyšším soudem v těchto případech. Nutno podotknout, že Nejvyšší soud již také rozhodoval spor týkající se posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004. Jednalo se především o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, na nějž poukázal již soud odvolací. V něm Nejvyšší soud dovodil, že „není nejmenší pochybnosti o tom, že výrokem uvedeného nálezu vydaným podle §70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je bezpodmínečně vázán nejen on, ale i všechny jiné orgány a osoby, neboť jde o právní akt, jímž Ústavní soud zasáhl v souladu s čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy do právního řádu České republiky tím, že zrušil do té doby platná a účinná ustanovení zákona pro jejich rozpor s ústavním pořádkem.
Dle uvedeného rozhodnutí je pak Nejvyšší soud vázán i tzv. nosnými důvody plenárního nálezu Ústavního soudu, přičemž zpravidla půjde o právní názor vyjádřený právní větou publikovanou ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Není proto namístě jakkoliv pochybovat či polemizovat s důvody, které Ústavní soud v daném případě vedly ke zrušení části II. zákona č. 229/2001 Sb. nazvané „Změna občanského zákoníku čl. II.“, jak to v souzeném sporu činí dovolatelka.
Výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu též uvádí, že „další částí plenárního nálezu, v níž Ústavní soud řešil otázku ožívání předpisu již dříve zrušeného, nepatří do jeho nosné části“. V daném případě se jedná o dva odstavce odůvodnění nálezu předcházející odstavec poslední, v nichž se Ústavní soud zabývá účinky nálezu, jímž jsou rušena derogační ustanovení zákona a kde dovozuje, že takový nález má za následek rehabilitaci zrušených ustanovení a v daném případě pak obnovení právního stavu založeného ustanoveními §879c, §879d a §879e o. z. Dovolací soud dospěl k závěru, že obecné soudy touto částí odůvodnění nálezu právně vázány nejsou. Nicméně jde o otázku posouzení existence vlastnického práva jako práva základního, kterému poskytuje ochranu přímo Listina základních práv a svobod. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti by pak byl oprávněn přezkoumat na základě ústavní stížnosti rozhodnutí obecných soudů, týkající se ochrany vlastnického práva jako práva základního, včetně posouzení otázky účinnosti a důsledků zmíněného nálezu. Proto je třeba přistoupit i ke zmíněné právně nezávazné části jeho nálezu tak, jak obecné soudy přistupují k judikatuře a stanoviskům Nejvyššího soudu, byť pro ně nejsou právně závazné. Uvedeným závěrům Nejvyšší soud přitakal také v dalších svých rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006; ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2490/2006; ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006; ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006; ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2797/2007; a ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007).
Není proto důvodné odklánět se ani od těchto právních závěrů učiněných Ústavním soudem obsažených v odůvodnění předmětného nálezu a potvrzených ve výše citovaných rozhodnutích soudu Nejvyššího. Opačný závěr by ostatně ani nebyl logický, neboť takový nález, jenž ruší derogační ustanovení předchozího právního předpisu, by nevyvolal žádné právní účinky v situaci, kdy by zrušeným právním předpisem derogovaná ustanovení zůstala i nadále derogována čili „mimo“ platný právní řád.
V rovině časové souslednosti nález pléna Ústavního soudu zrušil část zákona č. 229/2001 Sb., jíž byla derogována ustanovení občanského zákoníku (§879c, §879d a §879e). Pak se taková ustanovení stala znovu platnou součástí právního řádu České republiky, a to ode dne účinnosti zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. (tj. od 1. 1. 2005). Jinak by tu totiž nebyl dán žádný právní podklad pro „vymizení“ těchto ustanovení občanského zákoníku z právního řádu ČR. Jestliže pak §879c občanského zákoníku, který je tedy ke dni rozhodování dovolacího soudu platnou součástí právního řádu České republiky, stanoví, že uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 7. 2001, neboť z. č. 103/2000 Sb. nabyl účinnosti dne 1. 7. 2000) dochází při splnění jistých podmínek k právní skutečnosti, a to přímo ze zákona, nevyvstává žádná pochybnost o právních následcích takového ustanovení. Jinými slovy řečeno, platný a účinný §879c o. z. stanoví, že ke dni 1. 7. 2001 došlo při splnění taxativně vypočtených podmínek existujících ke dni účinnosti zákona č. 103/2000 Sb. k přeměně práva trvalého užívání pozemku podle §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, na právo vlastnické. To bezesporu platí i pro souzený spor. Ostatně i Ústavní soud si byl vědom dopadů svého nálezu, a proto odložil účinnost zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. do 31. 12. 2004, aby tak podle vlastních slov „poskytl Parlamentu České republiky dostatečně dlouhou dobu k přijetí přiměřené právní úpravy“ (viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. 28 Cdo 265/2008). Z výše uvedeného lze jednoznačně dovodit závěr, že jestliže žalobce splňoval ke dni 1. 7. 2000 podmínky uvedené v §879c o. z., pak na něj dnem 1. 7. 2001 přešlo ex lege vlastnické právo k předmětným pozemkům.
K námitce neplatnosti smlouvy ze dne 3. 1. 1978 je zapotřebí uvést, že o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky]. Posledně citovaná námitka však potřebný judikatorní přesah nemá a vzhledem ke své individuální povaze jej ani mít nemůže. Tento závěr platí i pro „posouzení vzniku práva trvalého užívání k pozemku, které bylo základním předpokladem pro vznik vlastnického práva žalobce ze zákona“, kterak otázku zásadního právního významu označil sám žalobce. Navíc nelze přehlédnout, že odvolací soud se danou námitkou zabýval velmi podrobně již v odůvodnění napadeného rozsudku a k závěru o platnosti smlouvy dospěl z více samostatných důvodů (soulad s normou vyšší právní síly, podmínky vypořádání nejsou samostatnou podmínkou – jen součástí základních povinností trvalého uživatele, možnost vypořádání podmínek dohodou o zániku trvalého užívání a případná neplatnost způsobena dovolatelkou), zatímco žalovaná podrobuje kritice jen některé z nich, jež tak nemohou pro dovolatelku příznivě ovlivnit výsledek sporu.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelce se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejího dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. července 2008
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.
předseda senátu