ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1071.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1071/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. V. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. f. České republiky, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 182/2005, k dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2006, č. j. 51 Co 309/2006-81, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2006, č. j. 51 Co 309/2006-81, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. dubna 2006, č. j. 11 C 182/2005-42, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 11. 4. 2006, č. j. 11 C 182/2005-42, rozhodl o návrhu žalobce, aby žalovanému bylo uloženo převést na něj vlastnické právo k pozemkům podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Návrhu částečně vyhověl tak, že žalovanému uložil převést na žalobce pozemek č. 1422 v katastrálním území H. v obci P. a pozemek č. 1165/4 v katastrálním území J. v obci P. Tyto pozemky určil jako náhradní za pozemek č. 1775/9 zahradu v katastrálním území R., obci P., který nebyl vydán oprávněné osobě. Pokud žalobce požadoval náhradní pozemky za další nevydané pozemky, soud žalobu zamítl. Konstatoval, že žalobce získal právo na převod náhradních pozemků postoupením od oprávněných osob, jimž původní pozemky nemohly být vydány. Jeho právo na náhradní pozemek však zaniklo podle novely zákona o půdě, provedené zákonem č. 253/2003 Sb., s výjimkou práva na náhradní pozemek za původní pozemek č. 1775/9 v R. Rozhodl tak v době, kdy dosud neskončila prekluzivní lhůta, jež by měla za následek zánik práva.
Na základě odvolání obou stran rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku shora uvedeným rozsudkem potvrdil, ve výroku, jímž soud žalobě vyhověl, pak jeho rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl. Přihlédl k nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/2005, který se zabýval zákonností novely provedené zákonem č. 253/2001 Sb., pokud jí byla zavedena tzv.“restituční tečka“, a který zrušil §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě jen pokud se týkal práv původních oprávněných osob a jejich dědiců. Toto ustanovení proto dopadá jen na osoby, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením, což je právě případ žalobce. V době rozhodování odvolacího soudu pak bylo již prekludováno právo žalobce i na pozemek, ohledně nějž soud prvního stupně žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., pokud odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud jde o výrok potvrzující. Domnívá se, že i v této části je dovolání přípustné proto, že odvolací soud řešil otázky zásadního právního významu. Neztotožnil se s nálezem Ústavního soudu, o nějž se odvolací soud opírá, a který považuje za nelogický a neaplikovatelný na všechny případy. Soud by měl dle jeho názoru rozlišovat případy postupníků, kteří sledovali své obchodní zájmy, od případů postoupení nároků mezi příbuznými a dalšími blízkými osobami, kteří marně a dlouhodobě usilovali o naplnění svého práva. Navíc nelze připustit zánik nároku, který byl uplatněn u soudu včas, jen proto, že žalovaný neplnil svou povinnost poskytnout náhradní pozemky a státní moc nebyla schopna jej k tomu donutit. Takový postup by považoval za protiústavní a v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Navíc připomíná, že pokud jde o pozemek, který mu měl být převeden podle rozsudku soudu prvního stupně, je bez diskusí, že nárok žalobce nebyl v době vyhlášení rozsudku prekluzí dotčen. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dodatečně doplnil žalobce dovolání poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 11. č. j. Cdo 436/2004 (správně z 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007), v němž byl vysloven názor, že při splnění určitých podmínek není vyloučeno, aby soud rozhodl o převodu náhradních pozemků podle zákona o půdě i v případě, že uplatněný nárok byl dotčen tzv. restituční tečkou. Toto rozhodnutí dovolatel chápe jak potvrzení svého názoru, že soud při svém rozhodování není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jakožto významovém celku. Dovolatel je přesvědčen, že závažnou skutečností z hlediska uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu je to, že je zemědělským podnikatelem a restituční pohledávky získal za účelem svého podnikání v zemědělství.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud shledal dovolání přípustným nejen v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn (§237 odst. 1 písm.a/ o. s. ř.), ale i ve výroku potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu totiž shledal po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) z hlediska jeho právního závěru o zániku práva žalobce na náhradní pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě. Dovolací soud sice shledává tyto právní závěry v souladu s doslovným zněním zákona o půdě, judikaturou Ústavního soudu a konformním s judikaturou Nevyššího soudu známou v době vydání rozsudku, konstatuje však, že od této doby došlo v jeho judikatuře, týkající se právě otázky zániku práva postupníků podle §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, k posunu.
Průlom do uvedené judikatury učinil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, který právo postupníka na převod náhradního pozemku z hlediska ukončení lhůt k jeho uspokojení, jak je zákon stanovil, podrobil hlediskům obsaženým v mezinárodní smlouvě, kterou je Česká republika vázána, a která má přednost před zákonem, a to Evropské úmluvě o lidských právech. Dovolací soud v uvedeném rozsudku dospěl k závěru, že v případě uplatnění práva postupníka na převod náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona o půdě je třeba vycházet z nálezu Ústavního soudu, který zrušil tzv. restituční tečku jen ve vztahu k původním oprávněným osobám a nikoli vůči postupníkům, kteří si museli být vědomi s ohledem na rizikovost svých podnikatelských aktivit určitých rizik, spojených s vymáháním práva na náhradní pozemek. To se týká v prvé řadě osob, které náhradní pozemky získávaly z důvodů spekulačních a jiných, zpravidla mimo účel zemědělské výroby. Nejvyšší soud však z této kategorie vyjímá postupníky, u nichž se újma spojená se zánikem práva na převod náhradního pozemku jeví jako nepoměrná, zejména pokud pozemky potřebují pro svou činnost zemědělskou, a finanční náhrada pro ně znamená újmu neúměrnou ztrátě majetku, spočívajícího právě v nároku na náhradní pozemek. Důraz klade na dosažení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem, jímž je zájem na ukončení procesu restitucí na straně jedné a požadavkem ochrany základních lidských práv jednotlivce na straně druhé.
Uvedenými hledisky se soudy nezabývaly a dovolací soud proto nemohl jejich rozhodnutí přezkoumat. Nezbylo proto než zrušit rozhodnutí jak odvolacího soudu, tak i soudu prvního stupně, protože k posouzení věci z hlediska shora uvedeného bude třeba řízení doplnit řadou nových skutkových zjištění (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Po doplnění řízení rozhodne soud znovu, a to i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu