ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1084.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1084/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky akciové společnosti S. k., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 30. 11. 2006, sp. zn. 10 Co 287/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19 C 263/2005 (žalobce P. f. Č. r., proti žalované akciové společnosti S. k., zastoupené advokátkou, o určení vlastnického práva a o neplatnost smlouvy o převodu pozemků), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalujícího Pozemkového fondu ČR, podané u soudu 20. 12. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech z 27. 3. 2006, č. j. 19 C 263/2005-29. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem a P. f. Č. R. je správcem pozemků parc. č. 129/4, parc. č. 131, parc. č. 133/11, parc. č. 133/3, parc. č. 133/7, parc. č. 161/1, parc. č. 170/1, parc. č. 171, parc. č. 175/1, parc. č. 176, parc. č. 242/1, parc. č. 243/3, parc. č. 252/1, parc. č. 252/2, parc. č. 253/1, parc. č. 254/1, parc. č. 259/1, parc. č. 261/2, parc. č. 261/5, parc. č. 261/7, parc. č. 266/1, parc. č. 266/2, parc. č. 275, parc. č. 396/4, parc. č. 397/2, parc. č. 397/4, parc. č. 398, parc. č. 399/2, parc. č. 399/3, parc. č. 400/1, parc. č. 401/1, parc. č. 401/1, parc. č. 401/2, parc. č. 401/3, parc. č. 402/1, parc. č. 402/2, parc. č. 403/2, parc. č. 404/3, parc. č. 404/6, parc. č. 404/7, parc. č. 404/8, parc. č. 408/5 a parc. č. 408/6, zapsaných na listu vlastnictví č. 144 pro katastrální území a obec M. u Katastrálního úřadu pro K., katastrální pracoviště K., a také pozemků parc. č. 672/1 a parc. č. 638/1, zapsaných na listu vlastnictví č. 953 pro katastrální území M. (obec N.) u téhož katastrálního úřadu. Dalším výrokem téhož rozsudku soudu prvního stupně byla však zamítnuta žaloba žalujícího P. f. Č. R. o určení neplatnosti smlouvy o převodu pozemků z 30. 6. 2005 (č. 125 PR 05/29). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalované akciové společnosti S. k. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 30. 11. 2006, sp. zn. 10 Co 287/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; bylo také rozhodnuto, že odvolání odvolávající se akciové společnosti S. k. nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud se především zabýval postavením žalujícího P. f. jako účastníka tohoto řízení i obsahem jeho žalobního návrhu. Poukazoval na to, že P. f. Č.R. byl zřízen zákonem č. 569/1991 Sb. na základě zákona č. 229/1991 Sb., má ve své správě pozemky ve vlastnictví státu, patřící do zemědělského původního fondu, a půdu tvořící lesní půdní fond (v rozsahu stanoveném zákonem č. 229/1991 Sb.). P. f. Č.R. je oprávněn provádět převody pozemků zejména podle ustanovení §17 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. a podle ustanovení §2a zákona č. 569/1991 Sb. Pozemkový fond ČR je podle ustanovení zákona č. 569/1991 Sb. právnickou osobou, zapsanou do obchodního rejstříku; správa nemovitostí P. f. Č. R. podle zákona č. 229/1991 Sb. se zapisuje v katastru nemovitostí na základě ohlášení P. f.. P. f. Č.R. je tedy právnickou osobou, která je podle vymezení zákona oprávněna samostatně hospodařit s majetkem státu.
Odvolací soud dále uváděl svůj názor (shodný s názorem soudu prvního stupně), že na straně žalujícího P. f. Č.R. je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva a na určení toho, kdo je správcem pozemků, o něž jde v tomto řízení. Shodně také s názorem soudu prvního stupně byl odvolací soud toho názoru, že za současného uplatnění žalobního návrhu na určení vlastnického práva není po právu žalobcem uplatněný nárok na určení neplatnosti smlouvy o převodu některých pozemků, uvedených v žalobě žalobce, a otázku neplatnosti smlouvy nelze tu uplatňovat jako samostatný návrh a je tu možné se neplatností smlouvy zabývat pouze jako předběžnou otázkou.
Odvolací soud poukazoval pak na to, že dne 30. 6. 2005 uzavřel žalující P. f. Č.R., jako převádějící, s žalovanou akciovou společností, jako nabyvatelkou, smlouvu o převodu pozemků, označenou č. 125 PR 05/29, s dodatkem ze dne 3. 11. 2005 a k pozemkům (uváděným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně z 27. 3. 2006, č. j. 19 C 263/2005-29) byl proveden zápis vlastnictví žalované akciové společnosti, a to na listech vlastnictví č. 144 pro katastrální území a obec M. na č. 953 pro katastrální území M. (obec N.) u Katastrálního úřadu pro K., katastrální pracoviště K.
Odvolací soud při úvaze o tom, zda v daném případě tu byl dán nárok, aby na oprávněnou osobu bylo bezúplatně převedeno vlastnické právo k jinému pozemku ve vlastnictví státu způsobem stanoveným v §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., měl za to, že tu nelze pominout, že žalovaná akciová společnost opírá svůj nárok na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu (podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.) o uzavření smluv o postoupení pohledávky, které byly uzavřeny v 15 případech (označených jmény postupitelů a daty smluv). Odvolací soud dovozoval, že „zákon č. 229/1991 Sb. takové postoupení restitučních nároků výslovně nezakazuje, ani neomezuje. Z ustanovení §33a odst. 1 zákona čl. 229/1991 Sb. vyplývá, že veškeré nároky na poskytnutí náhrad podle zákona č. 229/1991 Sb. jsou pohledávkami, které lze převést na jiné osoby, přičemž postupník má postavení oprávněné osoby; oprávněné osoby po nabytí věci, jež je předmětem restituce, mohou touto věcí volně nakládat. Z toho vyplývá, že v dané věci jde o nárok na bezúplatný převod pozemků, která je pohledávkou podle §488 občanského zákoníku tak, jak byl podle §524 občanského zákoníku žalobci postoupen. Po postoupení nároku nabývá postupník nejen právo na splnění závazku povinnou osobu, ale i všechna práva, která měl postupitel v době postoupení nároku (§524 odst. 2 občanského zákoníku). K těmto právům náleží i volba alternativního plnění, pokud takovou volbu již postupitel neuskutečnil“. Odvolací soud dále dovozoval, že „při postoupení pohledávek si postupníci museli být vědomi nejen výhod, ale možných rizik takové cesse, a to s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků P. f.“. Odvolací soud ještě také zdůrazňoval, že v daném případě došlo k uzavření smluv o převodu pozemků mimo jakékoli výběrové řízení, jak to sám žalobce potvrdil; proto takový postup obcházel zákon, a proto takovému právnímu úkonu nelze poskytnout právní ochranu.
Odvolací soud uváděl, že se zabýval i tím, zda zmíněnými smlouvami převáděl pozemky spadají svým charakterem do okruhu půdních fondů, jež jsou v působnosti P. f. ČR. Odvolací soud si také ověřil zprávami České geologické služby – Geofondu v Praze a Obvodního báňského úřadu v Sokolově, že v lokalitách, kde jsou ve smlouvě uváděné pozemky, nejsou evidována výhradní ani nevýhradní ložiska surovin, ani tu nejde o území s předpokládanými výskyty ložisek. Těžba kaolinu nebo jiného vyhrazeného nerostu zde nebyla povolena.
Odvolací soud proto dospěl k výslednímu právnímu závěru, že tu nelze akceptovat způsob převedení pozemků do vlastnictví žalované akciové společnosti, který svým výběrem (nikoli jako u jiných oprávněných osob výběrem ze strany státu, se kterým oprávněná osoba mohla či nemusela projevit souhlas), získala do vlastnictví pozemky, jimiž mohly být jinak uspokojeny další oprávněné osoby, které dosud nebyly uspokojeny podle restitučního předpisu.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto s použitím ustanovením §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované akciové společnosti dne 3. 1. 2007 a dovolání ze strany této žalované bylo dne 14. 2. 2007 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Karlových Varech, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Přípustnost svého dovolání dovozovala dovolatelka z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka zdůrazňovala především, že z ustanovení §7 zákona č. 95/1999 Sb. (na nějž poukazoval odvolací soud) vyplývá, že tento zákon upravuje úplatné převody zemědělských pozemků do vlastnictví třetích osob oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb., ale oprávněným osobám vznikají podle zákona č. 229/1991 Sb. nároky na bezúplatné vydání zemědělských pozemků. K závěru, že by daná problematika měla být řešena v budoucnu veřejnou nabídkou, se dospělo až v roce 2006, kdy byl zákonem č. 131/2006 Sb. změněn zákon č. 229/1991 Sb., tak že tu byl zakotven v ustanovení §11a postup při převodu jiného zemědělského majetku a teprve tedy zákonem č. 131/2006 Sb. (tj. dnem 14. 4. 2006) byl zakotven institut veřejné nabídky. Do té doby nelze, podle názoru dovolatelky, argumentovat veřejnou nabídkou, jak to činí odvolací soud. Je také třeba mít na zřeteli, že zákon č. 95/1999 Sb. hovoří o „obchodní veřejné soutěži“, zatím co zákon č. 131/2006 Sb. hovoří o „veřejné nabídce“. Výběrové řízení při vypořádání nároků oprávněných osob neupravoval ani zákon č. 284/1991 Sb.; tento předpis se nevztahoval výhradně na pozemkové úpravy. Názor odvolacího soudu o výběrovém řízení, které tu údajně mělo předcházet, nemůže v projednávané právní věci obstát.
Dovolatelka poukazovala na to, že převod náhradních pozemků nemá povahu rozhodnutí ve správním řízení; vztah mezi pozemkovým fondem a oprávněnou osobou je vztahem soukromoprávním; jde tu o vztah dlužníka a věřitele. Dovolatelka dovozovala, že na právní vztah mezi oprávněnou osobou a pozemkovým fondem při převodech náhradních pozemků nelze aplikovat přímo zákon o pozemkových úpravách.
Za zcela zásadní pochybení v závěrech odvolacího soudu lze považovat poukaz na to, že v lokalitách, kde jsou pozemky, o něž jde v tomto řízení, nejsou evidována výhradní nebo nevýhradní ložiska surovin, ani území s předpokládanými výskyty ložisek. Těžba kaolinu nebo jiného vyhrazeného nerostu zde nebyla povolena. Dovolatelka je sice akciovou společností, která má oprávnění k provozování hornické činnosti, ale v souvislosti s posuzováním daného případu je třeba hledět na žalovanou akciovou společnost jako na kteroukoli jinou oprávněnou osobu ve smyslu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.
Dovolatelka dále vyslovovala nesouhlas názorem odvolacího soudu, že v daném případě šlo o pozemky, jimiž mohly být uspokojeny další oprávněné osoby, které dosud uspokojeny nebyly; dovolatelce není známo, že by o předmětné pozemky projevily zájem o jiné oprávněné osoby, případně jejich právní nástupci, nebo i jejich postupníci. Podle názoru dovolatelky měly v daném případě i ostatní oprávněné osoby, případně jejich právní nástupci, měly stejné možnosti jako žalovaná akciová společnost seznámit s pozemky, které jsou ve správě P. f. Č. R. (např. s využitím katastru nemovitostí nebo prostřednictvím internetu). Smlouvy z 30. 6. 2005 o převodu pozemků v daném případě vyhotovil sám žalující P. f. Č.R., pozemky byly oceněny znalcem, jehož osobu určil rovněž P. f. Č.R. Dovolatelka posléze zdůrazňovala, že má za to (s poukazem na nález Ústavního soudu ČR III. ÚS 495/05), že P. f. nesmí fakticky upřednostňovat postup podle zákona o převodu pozemků před uspokojováním závazků státu podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., které stát uznal, protože je to v rozporu s jeho působností v rámci plnění povinností uložených státu zákonem o půdě; znění §1 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb., upravující postup P. ú. ČR při převodu zemědělských na oprávněné osoby, je nutno, podle názoru dovolatelky, interpretovat s ohledem na §19 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., které deklaruje nedotčenost zákona o půdě.
Ve vyjádření žalobce k dovolání dovolatelky bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky poukazoval na to, že odvolací soud opřel úvahu o neplatnosti smlouvy č. 125 PRO 5/29 o ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ale podle názoru žalobce je bez ohledu na použitelnost či nepoužitelnost §8 zákona č. 284/1991 Sb. (který bral v úvahu tuto problematiku v §8 odst. 4) pro aplikaci §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. naprosto dostatečně či podstatně svědčí to, aby uváděna smlouva z 30. 6. 2005 byla posuzována jako neplatná, protože alternativa uspokojení nároků dovolatelky v obcích M. a N. přicházela v úvahu až poté, co by nebylo možné uspokojení v místě vzniku závazku, tj. v obcích V., O., T., T., Ž., Č. a V. Podle názoru žalobce soud prvního stupně správně vyložil, že metodické pokyny P. f. Č. R respektují jak ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., tak i ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb., takže úvahy, kterými se řídil, odpovídají zákonu. Jestliže P. f. Č. R. promítl ustanovení zákona do svých metodických pokynů, tyto pokyny učinil veřejně dostupnými a těmito pokyny se při svém postupu řídil, pak změna spočívající v možnosti získat náhradní pozemek mimo veřejnou nabídku bez toho, že by o této možnosti byly informovány oprávněné osoby, sama o sobě znamená postup, který je v rozporu s dobrými mravy. Navíc je v přímém rozporu se zákonem, neboť se takto zavedla možnost získat náhradní pozemek cestou vlastního výběru ve vybrané lokalitě, a to pouze na základě podání, nikoli meritorního projednání a rozhodnutí o podání. Odvolací soud proto správně ve svém rozsudku z 30. 11. 2006 (sp. zn. 10 Co 287/2006 Krajského soudu v Plzni) odkázal i na to, že dovolatelka vlastním výběrem získala pozemky a zmařila tak uspokojení nároků jiných oprávněných osob.
Přípustnost dovolání dovolávající se akciové společnosti bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 19 C 263/2005 Okresního soudu v Karlových Varech), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 30. 11. 2006 řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Z obsahu rozsudku odvolacího soudu z 30. 11: 2006 (sp. zn. 10 C 287/2006 Krajského soudu v Plzni) vyplývalo, že tento odvolací soud posuzoval odvolání, podané v této právní věci, zejména podle ustanovení §11 odst. 2, §17 odst. 1 písm. c) a §19 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, ale také podle ustanovení §488 a §524 občanského zákoníku.
Podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech, které jsou uvedeny v §11 odst. 1 tohoto zákona, pozemkový fond oprávněné osobě převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle §8 odst. 4 zákona č. 284/1994 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech (ve znění pozdějších předpisů), a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí. Na žádost oprávněné osoby může být oprávněné osobě předán i pozemek lesního půdního fondu s trvalými porosty, a to v ceně přiměřené výměře a kvalitě původního pozemku. To vše v cenách ke dni 24. 6. 1991.
Podle ustanovení §17 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb. nemovitosti ve vlastnictví státu, uvedené v §1 odst. 1 téhož zákona, spravují právnické osoby, zřízené zákonem České národní rady („pozemkové fondy“), s výjimkou pozemků uvedených pod písmeny a) až d), i pozemky, které jsou určeny rozhodnutím o využití území pro těžbu nerostů.
Podle ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jsou pozemkovými úpravami změny v uspořádání pozemků v určitém území, provedené za účelem vytvoření půdně uvedených hospodářských jednotek podle potřeby jednotlivých vlastníků půdy a s jejich souhlasem i podle celospolečenských požadavků na tvorbu krajiny, životního prostředí a na investiční výstavbu (Ustanovení §19 zákona č. 229/1991 Sb. pak obsahuje i právní úpravu o dohodách vlastníků pozemků o pozemkových úpravách, o rozhodnutích pozemkového úřadu, jestliže se vlastníci pozemků nedohodnou, a o přidělení pozemků do zatímního užívání po zahájení řízení o pozemkových úpravách u pozemkového úřadu).
Podle ustanovení §488 občanského zákoníku závazkovým vztahem je právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnění závazku.
Podle ustanovení §524 odst. 1 občanského zákoníku může věřitel svou pohledávku postoupit písemnou smlouvou jinému.
Při posuzování dovolání dovolatelky v daném případě měl dovolací soud na zřeteli také to, jak již byl výklad zejména uvedených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. podán v předchozích rozhodnutích dovolacího soudu, v nichž šlo o řešení obdobné právní problematiky, tj. otázky platnosti smluv o převodu náhradních pozemků, které byly sjednány v době od 1. 1. 2003 (tedy po zrušení zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a o pozemkových úřadech, včetně jeho §8) do nabytí účinnosti zákona č. 131/2006 Sb. ze dne 14. 4. 2006, jímž byl do zákona o půdě vložen §11a.
Např. v rozsudku Nejvyššího soudu z 11. 6. 2007, 28 Cdo 3042/2006, byla řešena právní otázka, zda v době od 1. 1. 2003 do 14. 4. 2006 mohl Pozemkový fond ČR při plnění své zákonné povinnosti poskytovat oprávněným osobám náhradní pozemky za pozemky nevydané podle druhé části zákona č. 229/1991 Sb. sjednávat smlouvy o převodu náhradních pozemků na základě plné smluvní volnosti, bez ohledu na jiné subjekty, když mu žádný právní předpis neukládal povinnosti, které by jej v tomto směru omezovaly. Dovolací soud v této souvislosti byl i toho názoru, že pokud jde o obsah postoupeného práva, bylo třeba se zabývat tím, zda obsah postoupeného práva byl totožný s právem osoby původně oprávněné, která svůj nárok na náhradní pozemek postoupila, a to až do konce roku 2005, kdy dalším zákonem č. 253/2003 Sb. byla tato práva omezena, a to v souvislosti s nálezem Ústavního soudu ČR č. 521/2005 Sb., který z dopadu uvedeného zákona vyčlenil jen osoby původně oprávněné a jejich dědice. Pokud osoby disponující s nárokem na náhradní pozemky se snažily získat náhradní pozemky před uplynutím lhůty do 31. 12. 2005, bylo rozhodující, komu pozemkový fond náhradní pozemky poskytl a komu ne. Dovolací soud dospěl v uvedeném rozsudku z 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006 Nejvyššího soudu, k právnímu závěru, že z hlediska platnosti převodu pozemku je rozhodující pouze úprava provedená obecně závazným předpisem.
V uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, dovolací soud vycházel z toho, že byla-li do ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. začleněna povinnost P. f. Č. R. postupovat při poskytování náhradních pozemků obdobně jako při pozemkových úpravách (což se stalo zákonem č. 183/1993 Sb., který do uvedeného ustanovení vložil povinnost P. f. postupovat obdobně jako při pozemkových úpravách, tj. podle §8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb.), potom postup P. f. Č. R. při převádění náhradních pozemků musí být určitým způsobem regulován, aby nedocházelo k libovůli z jeho strany a ke zvýhodnění některých subjektů. Proto uvedenou novelou byla vyjádřena povinnost P. f. zjistit v konkrétních lokalitách seznam osob, jichž se týkaly nejen pozemkové úpravy, ale i nároky na vydání pozemků a na převod náhradních pozemků tam, kde vydání pozemků nebylo možné. Lze souhlasit s tím, dovozoval v citovaném rozsudku Nejvyšší soud, že skončením účinnosti zákona č. 284/1991 Sb. (tj. dnem 1. 1. 2003) skončila také povinnost P. f. Č. R. podle něj postupovat, a to i v případech poskytování náhradních pozemků, přičemž zákon č. 139/2002 Sb. byl zaměřen pouze na postup při provádění pozemkových úprav. V době skončení účinnosti zákona č. 284/1991 Sb. pak platil zákon č. 95/1991 Sb. , a podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků ve vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o P. f. Č. r. To vyplývá z ustanovení §1 odst. 2, v němž se pod písmenem a) výslovně stanoví, že tento zákon upravuje jednak postup P. f. Č. R. při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., a to na fyzické osoby nebo právnické osoby, na něž toto právo přešlo nebo na ně bylo toto právo převedeno, a pod písmenem b) jsou upraveny podmínky pro převod zemědělských pozemků na jiné osoby. Smyslem zákona bylo u jednotlivých pozemků ve vlastnictví státu, které byly určeny k převodu, shromáždit nároky oprávněných osob na náhradní pozemky i požadavky jiných osob na převod pozemků a upravit postup P. f. Č. R. při vyřizování těchto nároků. Převody pak zákon upravil jako prodej, i když ve skutečnosti předpokládal též převody oprávněným osobám, jejichž nárok na převod zanikl nevydáním pozemků, nacházejících se v katastrálním území obce nebo v sousedním katastrálním území (§7 odst. 5 zákona č. 284/1991 Sb. ve znění zákona č. 253/2001 Sb.). Podle této konstrukce, která zřejmě vycházela z toho, že ceny převáděného pozemku a ceny nevydaných pozemků nemohly být totožné, byl při prodeji započten do plnění nárok na náhradní pozemek. Předpokladem pro takto upravený postup bylo zjištění okruhu oprávněných osob a jiných osob, jež projevily o pozemek zájem; zákon č. 284/1991 Sb. ukládal v §7 odst. 5 P. f. oznámit zahájení prodeje konkrétního pozemku a předat toto oznámení obci k vyvěšení na úřední desce obecního úřadu. Oznámení o vyhlášení prodeje podle tohoto ustanovení byl P. f. dále povinen zveřejnit s minimálně týdenním předstihem v denním tisku s celostátní působností. Zájemci o pozemek měli pak lhůtu jednoho měsíce ode dne vyhlášení prodeje na úřední desce k tomu, aby písemně požádali o převod (prodej) pozemku. Zákon č. 95/1999 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) upravoval postup P. f. v případech, kdy mezi zájemci o převod pozemku byly oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb. Nebyl-li takto stanovený postup dodržen, byl podle názoru dovolacího soudu (vyjádřeného v již citovaném rozsudku 28 Cdo 3042/2006) porušen zákon č. 95/1999 Sb., což způsobovalo neplatnost smlouvy o převodu pozemku, uzavřené s opomenutím zákonem stanoveného postupu.
Jestliže tedy v tomto případě (sp. zn. 19 C 263/2005 Okresního soudu v Karlových Varech) odvolací soud ve svém rozsudku z 30. 11. 2006 (sp. zn. 10 Co 287/2006 Krajského soudu v Plzni) vycházel z „premise, že odkaz v §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. na ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb. za situace, kdy zákon č. 284/1991 Sb. byl zrušen zákonem č. 139/2000 Sb., porovnáním ustanovení §8 zákona č. 284/1991 Sb. a ustanovení §9 zákona č. 139/2000 Sb. lze dospět k závěru, že úprava v §9 zákona č. 139/2000 Sb. vychází stále z §19 zákona č. 229/1991 Sb., který institut pozemkové úpravy zakotvuje, takže jak zákonem č. 284/1991 Sb., tak zákonem 139/2000 Sb. (jenž zákon č. 284/1991 Sb. nahradil) došlo k vymezení působnosti pozemkových úřadů v rozhodování o restitučních náhradách a rozhodování o pozemkových úpravách, pak tedy v daném případě došlo k uzavření smlouvy o převodu pozemků mimo jakákoli výběrová řízení, a takový postup obcházel zákon; proto takovému právnímu úkonu nelze poskytovat právní ochranu. Vycházel tedy odvolací soud z týchž právních závěrů jako dovolací soud v již citovaném rozsudku 28 Cdo 3042/2006 Nejvyššího soudu.
U výsledného závěru odvolacího soudu v rozsudku z 30. 11. 2006 (sp. zn. 10 Co 287/2006 Krajského soudu v Plzni), že totiž v tomto případě nelze „akceptovat převedení pozemků do vlastnictví žalované akciové společnosti S. k., která svým výběrem (nikoli jako u jiných oprávněných osob výběrem ze strany státu, se kterým oprávněná osoba mohla či nemohla projevit souhlas) získala do vlastnictví pozemky jimiž mohly být uspokojeny další oprávněné osoby, které dosud uspokojeny nebyly“, nejde o právní závěr, jenž by bylo možné označit za právní závěr, který je v rozporu s hmotným právem, a tím méně za právní závěr řešící právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (když odvolací soud vycházel shodně ze závěrů již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006). A protože v této právní věci (sp. zn. 19 C 263/2005 Okresního soudu v Karlových Varech) neřešil odvolací soud ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly u dovolání dovolávající se akciové společnosti dány zákonné předpoklady uvedené v ustanoveních §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených žalujícím P. f. Č. R. na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu nákladů řízení o dovolání, takto vynaložených, žalobci nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k povaze projednané právní věci a také k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky, rekapitulujícího v podstatě to, co již bylo ze strany žalobce uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. července 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu