ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1089.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1089/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně A. K., zastoupené advokátem, za účasti 1) České republiky – M. o., zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování, a 2) P. f. České republiky, o vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 6 C 78/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2007, č. j. 28 Co 260/2007-233, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 7. 2007, č. j. 28 Co 260/2007-233, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 1. 2007, č. j. 6 C 78/2003-209, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemků blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že původními vlastníky předmětných nemovitostí byli manželé V., rodiče žalobkyně, kterým byla vyplacena za zestátněné nemovitosti náhrada ve výši 215.000,- Kč. Vzal za prokázané, že předmětné nemovitosti přešly na stát zestátněním podle zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech a nacházejí se na území vojenského újezdu B. Dále zjistil, že dne 22. 4. 1954 byl vyplacen J. V. státní příspěvek ve výši 12.160,- Kč za účelem odstranění tvrdosti způsobené peněžní reformou. Odvolací soud též zjistil, že znaleckým posudkem Ústavu soudního inženýrství v B. ze dne 8.12.1998 ve spojení s jeho dodatkem ze dne 17. 4. 2001 byla určena tržní cena všech předmětných nemovitostí částkou 145.000,- Kč. Podle odvolacího soudu v projednávané věci se stala spornou otázka, zda pro restituci předmětných nemovitostí byly splněny podmínky restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. o) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“). Shodně se soudem prvního stupně zaujal názor, že žádná z podmínek tohoto restitučního titulu nebyla splněna. Odvolací soud neshledal rozpor s tehdy platnými zákonnými předpisy, které se týkaly aktu zestátnění, neboť vojenský újezd B. byl zřízen v souladu s ustanovením §8 odst. 2 zákona č. 169/1949 Sb. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v dané věci nebyla splněna ani druhá podmínka restitučního titulu, tj. znárodnění nebo zestátnění bez vyplacení náhrady. Dospěl k závěru, že v dané věci nedošlo k porušení ustanovení §10 odst. 1 a odst. 5 zákona č. 169/1949 Sb. a původní vlastníci nebyli poškozeni, pokud za zestátněné nemovitosti obdrželi 215.000,- Kč, tj. částku vyšší, než činila tržní cena předmětných nemovitostí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do všech jeho výroků) podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam. Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Prvně uvedený dovolací důvod spatřovala v porušení ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Dále vytýkala odvolacímu soudu nesprávné stanovení pojmu obecné ceny s tím, že v dané věci byl naplněn restituční titul podle §6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě. Podle dovolatelky za zestátnění bez vyplacení náhrady se považuje i vyplacení ve výši či způsobem odporujícím tehdy platným zákonným předpisům. V této souvislosti poukazovala na rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 2. 6. 1994, sp. zn. IV. ÚS 51/94. Namítala, že posudek Ústavu soudního inženýrství ze dne 8. 12. 1998 ve spojení s jeho dodatkem ze dne 17. 4. 2001 je nesprávný a trpí mnoha vadami. Konstatovala, že nebylo možné při provádění ocenění zestátňovaných nemovitostí v roce 1952 aplikovat nařízení vlády č. 175/1939 Sb. Tvrdila, že právním předchůdcům dovolatelky měla být vyplacena za zestátněné nemovitosti náhrada odpovídající obecné ceně uvedených nemovitostí ke dni 1. 1. 1951, tedy ceně určené na základě nabídky a poptávky. Namítala, že nařízení vlády č. 175/1939 Sb. tak nelze považovat za korektní právní předpis, vedoucí ke stanovení obecné (tržní) ceny nemovitostí v rozhodném období, nýbrž na jeho základě lze dospět pouze k částce, kterou je nutno považovat za cenu úřední či administrativní. Podle dovolatelky určení pojmu obecné ceny je zejména otázkou právní a nikoli znaleckou a je nutné, aby znalcům byla dána kritéria vycházející z judikatury k ustanovení §305 o. z. Namítala, že při stanovení obecné ceny mělo být přihlédnuto i k charakteru zestátňovaných nemovitostí, způsobu a účelu jejich hospodářského využívání a zohledněny měly být i hospodářské ztráty. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou.
Obdobnou problematikou, tj. otázkou obecné ceny při zestátnění zemědělských nemovitostí z hlediska restitučního důvodu ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě, se dovolací soud již zabýval v rozhodnutí ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2074/2007. Nejvyšší soud ve shora citovaném rozhodnutí zaujal názor, že náhradou za zestátnění podle §6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě není míněna jakákoli náhrada, ale jen taková, která odpovídá příslušné právní normě, podle níž se zestátnění řídilo. Touto normou je bezesporu zákon č. 169/1949 Sb., který v §10 stanovil povinnost poskytnout za zestátněné nemovitosti náhradu ve výši obecné ceny. Odvolací soud správně vycházel ze znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství v B. ze dne 8. 12. 1998 ve spojení s jeho dodatkem ze dne 17. 4. 2001, jenž byl podkladem pro určení obecné ceny předmětných nemovitostí, za kterou bylo možné v daném místě a čase nemovitosti koupit a prodat. Ústav soudního inženýrství při zjišťování obecné ceny předmětných nemovitostí použil metodu cenového porovnání se známými realizovanými prodeji obdobných nemovitostí v daném místě a čase. Odvolací soud shledal závěry shora uvedeného znaleckého posudku odpovídajícími.
Dovolací soud za obecnou cenu považuje rovněž cenu, které bylo možné v uvedené době a lokalitě dosáhnout s přihlédnutím ke všem faktorům v té době působícím. Tyto faktory byly odpovídajícím způsobem vzaty v úvahu v závěrech znaleckého posudku. Odvolací soud nepochybil, pokud z něj při posuzování náhrady za zestátněné pozemky, rovnající se obecné ceně, vycházel.
Dovolací soud se tedy ztotožnil rovněž se závěrem odvolacího soudu, že žádná z podmínek restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě v projednávané věci nebyla splněna.
Dále je třeba poznamenat, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Na základě výše uvedeného je tak patrno, že schází podmínka úspěšnosti dovolání zakládajícího se na tvrzení o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce zásadního právního významu. Námitky dovolatelky obsažené v dovolání proto nelze považovat za případné.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že účastníkům, kteří by podle výsledku dovolacího řízení měli nárok na jejich náhradu (§243b odst. 5 o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., a §142 odst. 1 o. s. ř.), prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. července 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu