ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1104.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1104/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) A. K., a b) H. K., zastoupených advokátem, proti žalovanému A. J., zastoupenému advokátkou, o vyklizení pozemků, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 260/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27.9.2006, č. j. 12 Co 252/2006-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27.9.2006, č. j. 12 Co 252/2006-62, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 10.1.2006, č.j. 5 C 260/2005-36, kterým byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému vyklidit pozemky blíže popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky zapsané na LV č. 233 pro obec a k.ú. R. byly 3.3.2004 v podílovém spoluvlastnictví M. D. a M. J. s podíly každá ideální ½. Dále vzal za prokázané, že nájemními smlouvami ze dne 27.1.2003 pronajala každá ze spoluvlastnic předmětné pozemky žalovanému s tím, že tyto nájemní smlouvy byly uzavřeny na dobu neurčitou se sedmiletou výpovědní lhůtou. Odvolací soud zjistil, že v předmětných nájemních smlouvách bylo v článku IV. ujednáno, že při nezaplacení dvou splátek nájemného je pronajímatel oprávněn odstoupit od smlouvy jednostranným prohlášením bez ohledu na ustanovení této smlouvy o výpovědi. Též vzal za prokázáno, že nájemné bylo sjednáno na částku 1.520,- Kč za 1 ha ročně s tím, že nájemce se zavazuje uhrazovat za vlastníky kromě nájemného i daň z nemovitostí. Dále vzal za prokázané, že na základě kupní smlouvy uzavřené dne 21.2.2004 mezi M. D. a M. J. jako prodávajícími a žalobci jako kupujícími nabyli vlastnictví k předmětným pozemkům žalobci do společného jmění manželů, přičemž právní účinky vkladu práva podle této smlouvy vznikly ke dni 3.3.2004. Shodně se soudem prvního stupně vyslovil, že předmětné pozemky dosud užívá žalovaný k zemědělské výrobě v rámci své podnikatelské činnosti, přičemž tyto pozemky jsou součástí původních celků, nemají hranice v přírodě a na těchto pozemcích nejsou žádné stavby ani movité věci. Zaujal názor, že vůlí smluvních stran bylo učinit předmětem nájmu uvedené nemovitosti jako celek a obě spoluvlastnice nemovitostí o hospodaření se společnou věcí rozhodly v souladu se zásadou ve smyslu ustanovení §139 odst. 2 o.z. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že neplatnost právních úkonů nelze dovozovat pouze ze skutečnosti, že projev vůle jednotlivých podílových spoluvlastnic není zachycen na jedné listině. Vyslovil, že povinnost projevů vůle účastníků na téže listině je stanovena v §46 odst. 2 věta druhá o.z. pouze pro smlouvu o převodu nemovitostí, přičemž v dané věci se jedná o smlouvu nájemní. Podle odvolacího soudu předmětné nájemní smlouvy nelze posoudit jako absolutně neplatné ve smyslu §37 o.z. a takový následek nemůže být spojován ani s tím, že z důvodu novelizace zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitosti došlo ke změně poplatníka daně z pozemků. Věc posoudil ve smyslu §680 odst. 2 o.z. s tím, že žalobci vstoupili do právního postavení pronajímatele a v souvislosti se změnou vlastnického práva k předmětným pozemkům došlo též k přechodu nájemního vztahu. Dále vyslovil, že pokud byla smlouva uzavřena písemně, odstoupení musí být též písemné, přičemž tento požadavek vyplývá ze smlouvy účastníků. Vyslovil závěr, že písemná forma právního úkonu spočívajícího v odstoupení od smlouvy v projednávaném případě nebyla zachována. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nájemní vztah dosud neskončil. Uzavřel, že žalovaný užívá nemovitosti ve vlastnictví žalobců oprávněně, tedy na základě platné nájemní smlouvy. Odvolací soud tedy přisvědčil závěru soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby z pohledu ustanovení §676 odst. 2 o.z. a též z pohledu ustanovení §126 odst. 1 o.z. Za nepřiléhavou považoval rovněž argumentaci odvolatelů ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (v celém rozsahu) podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali podle obsahu dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam. Za otázku zásadního právního významu považovali dovolatelé posouzení: a) platnosti nájemních smluv, kterou uzavřely právní předchůdkyně dovolatelů, b) neplatnosti sedmileté výpovědní lhůty z nájmu pozemků, tak jak upravují nájemní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou, c) uplatnění přednostní aplikace §2 zákona o půdě jako lex specialis vůči §§676-684 o nájmu o.z. jako lex generalis a d) formy právního úkonu při odstoupení od nájemních smluv. Podle dovolatelů předmětné nájemní smlouvy jsou od samého počátku neplatné. Namítali, že došlo k porušení §34, §35, §37 odst. 1, 2, §39 o.z., §40 odst. 1 o.z. a §139 o.z., a to tím, že nájemní smlouvy neobsahují odkaz na druhého spoluvlastníka a není uvedeno, že před podpisem těchto smluv došlo ke shodě obou spoluvlastníků k jejich pronájmu, fakticky tedy každá z pronajímatelek podle obsahu smlouvy pronajímá celý pozemek. Dále tvrdili, že nájem předmětných pozemků zanikl ke dni 1.10.2005. V souvislosti s tím vytýkali soudům obou stupňů, že se nezabývaly otázkou sedmileté výpovědní lhůty. Poukazovali na skutečnost, že v dané věci je třeba aplikovat ustanovení §2 zákona o půdě. Podle dovolatelů došlo k odstoupení od nájemních smluv formou zápisu do soudního protokolu dne 3.1.2006. Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, kterým je možno dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost takového dovolání nezakládají). Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného plyne, že námitkami dovolatelů týkajícími se nedostatků ve skutkových zjištěních soudů obou stupňů, se dovolací soudu v rámci zkoumání přípustnosti dovolání zabývat nemohl.
Dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu, pokud jde o posouzení platnosti nájemních smluv, kterou uzavřely právní předchůdkyně dovolatelů M. D. a M. J., postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc, neboť vychází ze specifických skutkových okolností věci. Již z tohoto důvodu nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné.
Další námitky dovolatelů, týkající se posouzení neplatnosti sedmileté výpovědní lhůty z nájmu pozemků, tak jak upravují nájemní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou, dále námitky týkající se uplatnění přednostní aplikace §2 zákona o půdě jako lex specialis vůči §§676-684 o nájmu o.z. jako lex generalis a též námitky směřující proti formě odstoupení od nájemních smluv rovněž nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť na těchto otázkách rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Dovolací soud tedy neshledal, že by právní posouzení věci odvolacím soudem trpělo jakýmkoli pochybením, jež by přivodilo věcnou nesprávnost rozsudku tohoto soudu. Nedošlo k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Stejně tak nelze dovodit, že by právní otázky určující pro napadené rozhodnutí protiřečily konstantní judikatuře dovolacího soudu nebo odvolacích soudů, nebo že by šlo o otázky dosud neřešené.
Dále je nutno poznamenat, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelé sice neměli se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalovaného k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu