ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1127.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1127/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. B., zastoupeného advokátem, proti žalované o. K., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 C 99/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 7. 12. 2007, č.j. 25 Co 623/2007-247, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 7. 12. 2007, č.j. 25 Co 623/2007-247, jakož i rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 7. 2006, č.j. 6 C 99/2002-183 (s výjimkou výroku II.), se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem výše označeným, též vázán dílčím právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 23. 8. 2007, č.j. 28 Cdo 2435/2007-229, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 9. 11. 2005, č.j. 6 C 99/2002-183, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem parcely č. 147/3 o výměře 7321 m2 (trvalý travní porost) v katastrálním území K. u S., okres T. Žádný z účastníků řízení nebyl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení, ani předchozího dovolacího řízení.
Odvolací soud v dalším řízení po vrácení věci dovolacím soudem odmítl námitku žalobce o neplatnosti hospodářské smlouvy (o převodu práva hospodaření) ze dne 31. 10. 1989 pro rozpor se zákonem o ochraně zemědělského půdního fondu; dovodil, že není-li pozemek obhospodařován a navíc ani v budoucnu tomu nemá tak být, nejde o součást zemědělského půdního fondu (byť by pozemek dosud byl, v rozporu faktickým stavem, formálně veden v katastru nemovitostí v některé z kategorií zemědělské půdy - viz rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 905/94). Sporný pozemek v době uzavření hospodářské smlouvy nebyl zemědělsky využíván, a proto nic nebránilo platnému převodu práva hospodaření ze Státního plemenářského podniku v T. na Městský národní výbor v S. Státní plemenářský podnik v důsledku toho nebyl povinnou osobou k uzavření dohody o vydání pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále „zákon o půdě“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Zpochybňoval nadále platnost hospodářské smlouvy, uzavřené mezi Státním plemenářským podnikem
a právním předchůdcem žalované. Podle dovolatele také nebyly splněny náležitosti, vyžadované zákonem č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, k tomu, aby pozemek přešel do vlastnictví obce. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť přes poslední shodu rozsudků obou instancí odvolací soud již dříve usnesením ze dne 19. 5. 2005 (č.l. 99) zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě vyhověno, a věc vrátil tomuto soudu s odlišným právním názorem. Podle obsahu dovolání byl dovolací důvod vymezen v intencích §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání je důvodné.
V posuzované věci jde o duplicitu dvou potenciálních nabývacích titulů obou účastníků. Prvním z těchto titulů je restituční dohoda ve prospěch žalobce, schválená pozemkovým úřadem, druhým pak nabytí pozemku do vlastnictví žalované obce na základě zákona č. 172/1991 Sb.
1) Restituční nabývací titul podle zákona o půdě
Dne 21. 6. 1994 vydal Okresní pozemkový úřad T. rozhodnutí č. 2852, kterým schválil restituční dohodu, uzavřenou podle §9 odst. 1 zákona o půdě mezi Státním plemenářským podnikem P. a J. a J. B. (J. B. již zemřel, syn J. je jeho dědicem). Obsahem restituční dohody, sjednané dne 8. 4. 1994, je vydání celé řady pozemků včetně parcely č. 147/1 v k.ú. K., přičemž předmětný pozemek parc. č. 147/3 (viz žalobní petit) je podle spisových podkladů zřejmě podstatnou součástí pozemku parc. č. 147/1.
Toto rozhodnutí se stalo, a to z podnětu obce K., předmětem přezkumu Ministerstvem zemědělství ČR – Ústředním pozemkovým úřadem v P. Rozhodnutím ze dne 15. 9. 2000 bylo předchozí rozhodnutí Okresního úřadu v T. – pozemkového úřadu ze dne 21. 6. 1994 zrušeno a vráceno k dalšímu řízení. Další správní řízení však zde vyústilo v rozhodnutí ministra zemědělství ČR ze dne 9. 2. 2001, vydané na základě mimořádného přezkumu podle §65 odst. 2 tehdejšího správního řádu. Rozhodnutí ministra zemědělství zrušilo předchozí rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu téhož ministerstva ze dne 15. 9. 2000. Stalo se tak z toho důvodu, že obec K., která nebyla účastníkem restituční dohody, nenapadla ve lhůtě tří let podle §68 správního řádu rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v T. ze dne 21. 6. 1994.
Byl tedy znovu nastolen právní stav konstituovaný rozhodnutím Okresního úřadu v T. – pozemkového úřadu ze dne 21. 6. 1994, podle něhož je restituční dohoda mezi Státním plemenářským podnikem v P. a B. platná a účinná. Součástí této pozemkové restituce je zřejmě i předmětný pozemek.
Nejvyšší soud k řečenému podotýká, že v intencích ustanovení §135 odst. 2
o. s. ř. se v občanském soudním řízení vychází z rozhodnutí vydaného příslušným správním orgánem; pozemkový úřad nepochybně takovým orgánem je.
Dovolací instance též dodává, že se obec K. pokusila dvojím způsobem napadnout vlastnictví B. k pozemku parc. č. 147/3 v k.ú. K. Stalo se tak nejprve civilní cestou před Okresním soudem v T. Ve věci sp. zn. 6 C 47/2000 téhož soudu však byla žaloba obce na určení jejího vlastnictví k pozemku pravomocně zamítnuta. Poté se obec obrátila na Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. 7 A 51/2001
a napadla rozhodnutí ministra zemědělství (viz výše) ze dne 9. 2. 2001. Tentokrát byla její žaloba dne 6. 11. 2003 též pravomocně odmítnuta.
2) Přechod vlastnictví na obec podle zákona č. 172/1991 Sb.
Při právním posouzení této linie případu je nutné vycházet z předchozího dílčího závěru Nejvyššího soudu, vysloveného dne 23. 8. 2007 ve zrušovacím rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2435/2007 (došlo zde k vrácení věci odvolacímu soudu). V rozsudku dovolací instance je vysloven závěr, že hospodářská smlouva ze dne 31. 10. 1989, kterou bylo převedeno právo hospodaření ke spornému pozemku ze Státního plemenářského podniku na MNV v S., je platná (viz §347 hospodářského zákoníku a zejména §12 vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem). Tento závěr nehodlá dovolací soud ani nyní zpochybnit.
Z předpokladu platnosti této smlouvy vycházela obec K., právní nástupce nabyvatele práva hospodaření, když podávala příslušnému katastrálnímu úřadu návrh na zápis svého vlastnictví a tomuto návrhu ze dne 3. 4. 1992 bylo neprodleně vyhověno.
V dosavadním průběhu řízení se však nižší instance náležitě nezabývaly, ač na to dovolatel poukazoval, splněním podmínek obecní restituce podle zákona č. 172/1991 Sb. Poněvadž zřejmě nepřipadá v úvahu restituce podle §2 citovaného zákona (tzv. historický majetek obce), k restituci tu mohlo dojít pouze podle §1 odst. 1 citovaného zákona. Ten předpokládal, že k věci, u níž mělo dojít k přechodu vlastnictví na obec dnem 24. 5. 1991, příslušelo národnímu výboru právo hospodaření ke dni 23. 11. 1990.
Je tedy otázkou, zda Městský národní výbor v S. skutečně k uvedenému datu s předmětným pozemkem hospodařil.
Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 185/96 (Sbírka ÚS, svazek 6, č. 131) se pro splnění podmínky hospodaření podle posledně citovaného ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. vyžaduje nejen formální existence práva hospodaření, ale také fakticita tohoto hospodaření.
Lze však velmi obtížně hovořit o takové fakticitě, jestliže byl pozemek převeden Státním plemenářským podnikem na národní výbor s tím, že v rámci přebytečnosti či neupotřebitelnosti pozemku (dříve pastvina a ostatní plocha) mělo jít o sportovní hřiště. Za vadu hospodaření tu lze beze vší pochybnosti označit též skutečnost, že podle spisových podkladů zřejmě nedošlo, přinejmenším ne v rozhodné době pro posouzení tohoto právního aspektu věci, k vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu. Již vůbec pak nesvědčí naplnění podmínky hospodaření s pozemkem, že, jak vyplývá z rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 15. 9. 2000, „V době uplatnění restitučního nároku p. J. B. a p. J. B. obec drobné stavby odstranila a hřiště opustila vzhledem k tomu, že restituenti neměli zájem s obcí jednat.“
Dosud zjištěné, resp. zde rekapitulované skutečnosti tedy zpochybňují zákonný podklad pro nabytí pozemku obcí, které by předcházelo restituci B. – a ta je podložena pravomocným rozhodnutím příslušného pozemkového úřadu ve smyslu §9 odst. 2 zákona o půdě.
Je tedy zřejmé, že opakovaně zmíněná duplicita titulů nabytí pozemků nevyznívá ve prospěch žalované obce, ač to nepřímo dovodil odvolací soud. K obdobnému závěru v neprospěch žalobce dospěl před odvolacím soudem soud prvního stupně, byť z jiných právních důvodů. Alternativní závěr o v neprospěch obecní restituce podle zákona č. 172/1991 Sb., jak jej nyní předestírá dovolací soud, bude nutno – v konkurenci s pravomocným rozhodnutím správního orgánu (viz výše) – učinit hlavním předmětem právního posouzení věci před první instancí.
Ze všech uváděných závěrů Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací důvod žalobce podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení věci, byl naplněn (stojí za zmínku, že nynější právní závěr dovolacího soudu není co do okruhů argumentace vzdálen dřívějšímu zrušovacímu usnesení odvolacího soudu z 19. 5. 2005).
Nejvyšší soud proto zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž soud prvního stupně rozhodne též o nákladech dovolacího řízení, bude respektován požadavek vázanosti právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, §226 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. června 2008
JUDr. Ludvík David,CSc., v. r.
předseda senátu