ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1147.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1147/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky L. L., s. r. o., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 19. 10. 2005, sp. zn. 13 Co 88/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 141/2002 (žalobkyně A. T., s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalovaným L. L., s. r. o., zastoupenýmadvokátem, o 967.500,- Kč s příslušenstvím), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalující společnosti s ručením omezeným, podané u soudu 12. 12. 2001, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 10. 12. 2003, čj.
21 C 141/2002-104. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba
o zaplacení 967.500,- Kč s příslušenstvím. K odvolání žalované společnosti s ručením omezeným Městský soud v Praze usnesením ze 16. 7. 2004, sp. zn. 13 Co 184/2004, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Soud prvního stupně poté rozsudkem z 25. 10. 2004, čj. 21 C 141/2002-136, žalobě vyhověl.
K odvolání žalované společnosti s ručením omezeným Městský soud v Praze rozsudkem z 19. 10. 2005, sp. zn. 13 Co 88/2005, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z 25. 10. 2004, čj. 21 C 141/2002-136, a změnil jej pouze ve výroku o nákladech řízení tak, že jejich výše činí 172.740,- Kč (nikoli 132.374,- Kč). Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou sporné podnájemní smlouvy (ohledně nebytových prostor) ze dne 25. 4. 2001 jsou z hlediska předmětu nájmu ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. platné. Podle odvolacího soudu je nutno považovat za podstatné, že šlo o nebytové prostory určené k provozu lékáren
a v domech, v nichž lékárny jsou, byly lékárny vždy jen jedním souborem nebytových prostor, kolaudovaných jako lékárna. Odvolací soud dále vyslovil právní závěr, že nebytové prostory tu byly předány ve stavu způsobilém k smluvenému nebo obvyklému užívání ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že k ukončení podnájmu došlo až výpovědí ze strany žalobkyně, a to ke dni 30. 11. 2001 u L. L. a ke dni 30. 9. 2001 u L. S. Byl proto odvolací soud toho názoru, že již uvedené smlouvy nejsou neplatné ani podle ustanovení §39 občanského zákoníku, neboť právní úkon tu učinil pracovník právnické osoby jako její oprávněný zástupce.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu z 19. 10. 2005 podala žalovaná společnost s ručením omezeným (L. L.) včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Uplatnila přitom dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, neboť řízení je, podle názoru dovolatelky, postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V tomto směru dovolatelka tvrdila, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily určitost žalobního petitu v žalobě žalobkyně ve smyslu ustanovení §43 občanského soudního řádu, který je (podle názoru dovolatelky) z hlediska požadovaného příslušenství pro neurčitost nevykonatelný. Dále dovolatelka uplatnila existenci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu s tím, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka vytýkala odvolacímu soudu nesprávné posouzení neplatnosti podnájemních smluv, a to z hlediska určitosti předmětu podnájmu podle §37 odst. 1 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením §3 odst. 3 a 4 zákona č. 116/1990 Sb., dále i z hlediska vážnosti vůle smluvních stran v době uzavření podnájemních smluv, ale také z hlediska nesouhlasu postupu žalované s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku, respektive §265 obchodního zákoníku (zákona č. 513/1991 Sb.). Podle dovolatelky musí být příslušenství pohledávky, vyjádřené procentní částkou, kromě výše úroku, vyjádřené číslem, obsahovat též časové období, za které je úrok počítán; jinak je příslušenství neurčité a nevykonatelné. Dále dovolatelka poukazovala na ustanovení §35 občanského zákoníku o určitosti smlouvy s tím, že předmět nájmu není v již uvedených podnájemních smlouvách dostatečně určitě formulován. Dovolatelka vytýkala odvolacímu soudu, že při výkladu předmětu podnájemních smluv byl povinen postupovat nejen vzhledem k jazykovým vyjádřením, přičemž výkladem nemohl odvolací soud učiněný projev vůle doplňovat, měnit či nahrazovat. Dovolatelka namítala též nedostatek zastoupení při uzavírání smlouvy v daném případě, když Pharm. Dr. P. nebyl zmocněn i uzavírání podnájemních smluv za žalobkyni. Posléze dovolatelka tvrdila absenci vůle smluvních stran při uzavření již uvedených smluv, když odvolací soud nepřihlédl k neexistenci vážnosti vůle dovolatelky v době uzavření podnájemních smluv dne 25. 4. 2001. V této souvislosti dovolatelka namítala, že podnájemní smlouvy v daném případě byly simulovanými právními úkony a proto jsou od počátku neplatné pro rozpor s ustanovením §37 odst. 1 občanského zákoníku. Podle dovolatelky rozsudek odvolacího soudu neobsahuje v důsledku vadného postupu odvolacího soudu řádné a přesvědčivé odůvodnění. Dovolatelka namítala také, že odvolací soud hodnotil provedené důkazy v rozporu s ustanovením §132 občanského soudního řádu, čímž „bylo zasaženo do práva dovolatelky na spravedlivý soudní proces“. Navrhovala proto dovolatelka zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů v daném případě a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Přípustnost dovolání dovolatelky v daném případě vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, když toto dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, jenž rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který toto dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.
Dovolatelka uplatnila podle obsahu dovolání dovolací důvod podle ustanovení
§241a odst. 2 písm. a) a podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu.
Na podkladě dovolání dovolatelky dovolací soud přezkoumal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, ale dospěl k závěru, že přípustné dovolání dovolatelky není důvodné.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu míří na existenci jiných vad, než které jsou uvedeny v §229 odst. 1 občanského soudního řádu, tedy takových vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Tvrzení dovolatelky v tomto případě, nesoucí se k údajnému naplnění takové vady však nelze přisvědčit. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že tu občanský soudní řád má na zřeteli takové vady řízení, které se projevují, v důsledku vadného postupu soudu, již v průběhu řízení a nikoli až při rozhodování,
a jde zejména o takové vady v jejichž důsledku došlo k odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem (např. při vadném postupu soudu při předvolávání účastníků řízení k jednání před soudem. Takovou vadu řízení dovolací soud v daném případě podle stavu soudního spisu neshledal.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení
§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku z 19. 10. 2005 (sp. zn. 13 Co 88/2005 Městského soudu v Praze) především zdůrazňoval, že již ve svém předchozím rozsudku ze 16. 7. 2004, zaujal právní názor, že podnájemní smlouvy, uzavřené žalující A. T., s. r. o., dne 24. 4. 2001, s I., s. r. o. (právní předchůdkyní žalovaných L. L., s. r. o.), jsou z hlediska určitosti předmětu nájmu platné ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Šlo o nebytové prostory určené k provozu lékáren, a to v domech, v nichž byl vždy jen jeden soubor nebytových prostor kolaudovaných jako lékárna.
Dále byl odvolací soud toho názoru, že ohledně podepsání zmíněných podnájemních smluv „není důvodná námitka, že tu nebyl právní úkon učiněn statutárním orgánem, protože v případě, že takový právní úkon učinil pracovník právnické osoby jako její oprávněný zástupce, jde o právní úkon platně uzavřený.
Posléze odvolací soud (k námitce žalované společnosti s ručením omezeným, že žalující A. T., s. r. o. věděla již od 1. 6. 2001 o odstoupení od smlouvy o smlouvě budoucí se společností H., s. r. o., a že na tomto základě se účastníci tohoto sporu dohodli o ukončení podnájemních smluv) měl za to, že toto tvrzení žalovaných L. L., s. r. o., v tomto řízení se neprokázalo, takže bylo třeba dovodit, že k ukončení podnájmu nebytových prostor tu došlo až výpovědí ze strany žalující A. T., s. r. o, a to ke dni 30. 11. 2001 u L. L. a ke dni 30. 9. 2001 u L. S.
V uvedené souvislosti lze mít za to, že v těchto svých výsledných závěrech odvolací soud vycházel z ustanovení §226 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť vycházel ze shodných skutkových tvrzení účastníků řízení, jakož i z důkazů řádně provedených v tomto řízení. Lze také mít za to, že odvolací soud vycházel z ustanovení §20 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť vycházel z ustanovení §20 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož za právnickou osobu mohou činit právní úkony (kromě statutárních orgánů právnické osoby) i jiní její pracovníci nebo členové, pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé (při případném překročení oprávnění pracovníka /člena/ právnické osoby je rozhodné, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět).
Pokud jde o posuzování toho, jak odvolací soud posoudil to, zda a jaká tvrzení byla či nebyla v řízení prokázána, vycházel dovolací soud z právních závěrů, jež byly uvedeny a vyloženy v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem: „Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem podle ustanovení občanského soudního řádu o dovolacích důvodech, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů, jež jsou jmenovitě stanoveny v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá“.
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět k závěru, že je opodstatněno tvrzení dovolávající se společnosti s ručením omezeným L. L., že rozhodnutí odvolacího soudu z 19. 10. 2005 (sp. zn. 13 Co 88/2005 Městského soudu v Praze) je nesprávné tak, že je na místě toto rozhodnutí, napadené dovoláním, zrušit ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Dovolací soud naproti tomu, jak již bylo uvedeno, má za to, že aplikace a výklad ustanovení §20 odst. 2 občanského zákoníku, jakož i výklad ustanovení §226 odst. 2 občanského soudního řádu i ustanovení §219 občanského soudního řádu, jak k nim přikročil odvolací soud ve svém rozsudku z 19. 10. 2005, jsou správné a nelze tu spatřovat naplnění dovolacího důvodu nejen ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (jak již bylo shora uvedeno), ale i ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu. Nemohl proto dovolací soud shledat přípustné dovolání dovolatelky také dovoláním důvodným ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud podle téhož ustanovení občanského soudního řádu (§243b odst. 2), jakož i podle ustanovení §243b odst. 6 občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolatelky svým rozsudkem.
Dovolávající se společnost s ručením omezeným nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalující s. r. o. A. T. v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. května 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu