ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1254.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1254/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce A. H. E., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) P. f. ČR a 2) L. ČR, s.p., o určení vlastnictví a o vzájemných návrzích žalovaných na určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp.zn. 4 C 191/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26.11.2007, čj. 15 Co 523/2007-448, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou 9.5.2002 u Okresního soudu v Domažlicích se žalobce a jeho otec H. R. O. E. domáhali vůči žalovaným a dalšímu žalovanému Z. d. D. vydání nemovitostí v katastrálním území D., v návrhu blíže specifikovaným, a to z titulu svého vlastnického práva. V průběhu řízení došlo vícekrát ke změně žalobního návrhu, okruhu žalobců a žalovaných i číselného označení pozemků. Soud nakonec rozhodoval návrhu žalobce proti žalovaným ad 1) a ad 2) o určení jeho vlastnictví k předmětným nemovitostem, a o protinávrhu žalovaných na určení jejich vlastnictví k týmž nemovitostem. Rozsudkem ze dne 4.6.2007, čj. 4 C 191/2002-396, určil, že žalobce je vlastníkem všech nemovitostí a vzájemný návrh žalovaných na určení jejich vlastnictví zamítl. Okresní soud zjistil, že původním vlastníkem všech nemovitostí byl J. W., který zemřel 25.4.1938. Jeho dědičkami byly jeho manželka H. W., která zemřela, a dcera M. W., provdaná E., která zemřela. Obě podaly dědickou přihlášku, dědické řízení však nebylo ukončeno a dědictví nebylo odevzdáno. M. E. získala sňatkem britské státní občanství a odjela s manželem do Anglie. Za okupace byla na majetek, který tvořil soubor nemovitostí velkostatku H. B., uvalena německá vnucená správa, po okupaci na něj byla uvalena konfiskace podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců a Maďarů jakož i zrádců českého a slovenského národa (dále jen „dekret č.12/1945 Sb.“) jako na majetek osoby německé národnosti. Návrhu na vydání nemovitostí podle druhé části zákona č. 229/1992 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), pozemkový úřad nevyhověl, i když posoudil konfiskaci majetku jako účelové zneužití dekretu č. 12/1945 Sb., a to proto, že navrhovatelé, tj. manžel a syn zemřelé M. E., nesplnili podmínku státního občanství. Dědické řízení po J. W. bylo ukončeno rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 4.8.2004, čj. D 853/2002, podle něhož dědictví nabyla jako jediná dědička ze závěti M. E. Dědictví po ní bylo projednáno u Okresního soudu v Domažlicích, a jeho usnesením z 1.12.2006 byla schválena dohoda, podle níž se vlastníkem veškerého nemovitého majetku, který byl předmětem dědického řízení, stal žalobce. Dokončením těchto dědických řízení došlo k duplicitnímu zápisu vlastnických práv, která jsou předmětem tohoto řízení. Podle závěru soudu prvního stupně je proto smyslem tohoto řízení odstranění duplicitního zápisu určením, kdo je vlastníkem předmětných nemovitostí.
Majetek z pozůstalosti J. W. byl konfiskován ve prospěch státu podle dekretu č. 12/1945 Sb. konfiskační vyhláškou ONV D. ze dne 27.2.1946, jíž byl J.W. označen a osobu německé národnosti z titulu členství v evangelické církvi augspursko – helvétského vyznání, a se stejným odůvodněním bylo zamítnuto odvolání výměrem Zemského národního výboru v P. ze dne 10.5.1948. M. E. požádala o náhradu za odňatý majetek včetně velkostatku B. podle Dohody mezi Československou republikou a Velkou Britanií a Severním Irskem z 28. září 1949, o náhradě za britský majetek, práva a oprávnění dotčené československými opatřeními plynoucími ze znárodnění, vyvlastnění neb odnětí držby (dále jen Dohoda mezi Československem a Velkou Britanií“) a obdržela náhradu 2.660 liber, 5 šilinků a 8 pencí, přičemž velkostatek B. byl oceněn částkou 1,320.000,- Kč.
Soud prvního stupně dovodil, že rozhodnutí o konfiskaci majetku bylo nulitním aktem, neschopným vyvolat právní účinky s ním spojené, tj. pozbytí vlastnictvím, protože nebylo dokončeno dědické řízení a nemohlo dojít ke konfiskaci ležící pozůstalosti a ke ztrátě občanství J. W. Šlo jednoznačně o zneužití dekretu č. 12/1945 Sb. ze strany tehdejších představitelů komunistického režimu, protože J.W. zemřel před okupací a neměl možnost se zachovat způsobem, který tento dekret definoval. Žalobu na určení vlastnictví nepovažoval soud za odporující závěrům sdělení Ústavního soudu č. 477/2005 Sb., neboť ze strany žalobce nešlo o obcházení restitučních předpisů, když v restitučním řízení nemohl být žalobce úspěšný pro nedostatek státního občanství; proto mu nemůže být odepřena ochrana jeho práv v občanskoprávním řízení. Soud se zabýval právní úpravou ležící pozůstalosti podle obecného zákoníku občanského (o.z.o.), o níž platilo, že do doby jejího odevzdání se na ni hledí, jako by byla v držení zemřelého. Konfiskaci majetku zůstavitele J. W. proto posoudil jako odporující obecnému zákoníku občanskému, tehdy platnému hmotně-právnímu předpisu a v důsledku toho na ni pohlížel jako na akt nulitní. Stát tak převzal majetek bez právního důvodu a nikdy se nestal jeho vlastníkem. Majetek ležící pozůstalosti pak nemohl být britským majetkem a nevztahuje se proto na něj dohoda, podle níž byla matce žalobce poskytnuta náhrada.
Soud prvního stupně se dále zabýval návrhy žalovaných, aby byli určeni vlastníky předmětných nemovitostí, a mj. namítali vydržení vlastnického práva. Podle hmotněprávních předpisů muselo jít o držbu řádnou, poctivou a pravou, trvající stanovený čas. Pro takto charakterizovanou držbu neshledal soud důvod, když byla založena nicotným správním aktem.
Na základě odvolání žalovaných rozhodoval ve věci Krajský soud v Plzni, který rozsudkem ze dne 26.11.2007, čj. 15 Co 523/2007-448, rozsudek soudu prvního stupně změnil a rozhodl opačně. Určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je Česká republika a blíže určenou část z nich spravuje P. f. ČR, druhou určenou část spravuje podnik L. ČR. Žalobu o určení, že vlastníkem těchto pozemků je žalobce, odvolací soud zamítl. Přitom vyšel ze správných skutkových zjištění soudu prvního stupně, na jejich základě však dospěl k jiným právním závěrům. Správným shledal pouze právní názor, že žaloba na určení vlastnického práva je oprávněná, protože je třeba odstranit duplicitní zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí, který vznikl v důsledku projednání dědictví po matce žalobce. Přitom zdůraznil, že rozhodnutí soudu v dědickém řízení o tom, kdo majetek nabývá, je závazné jen v otázce, jak jím byl řešen vztah mezi účastníky dědického řízení, nikoli vztah k třetím osobám. Pokud podle dohody dědiců připadly nemovitosti velkostatku B. žalobci, neznamená to, že se stal jejich vlastníkem; nejde o přechod vlastnictví k majetku, který nebyl po původním vlastníkovi projednán. Dále vyložil, že nelze obcházet smysl a účel restitučního řízení a domáhat se podle obecných předpisů ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25.2.1948 a zvláštní restituční předpisy neumožnily zmírnění nebo nápravu odnětí vlastnického práva. Žalobce nebyl úspěšný při uplatnění nároku podle restitučních předpisů, zejména zákona o půdě nebo zákona č. 243/1992 Sb., protože nebyly splněny podmínky pro restituci. Přitom podle závěru odvolacího soudu nelze se nad míru stanovenou restitučními předpisy domáhat majetku, jestliže s ním bylo nakládáno jako s majetkem konfiskovaným, došlo-li k převzetí státem před rozhodným obdobím vymezeným zákonem č. 480/1991 Sb., o době nesvobody. Bylo svobodnou vůlí státu, vyjádřenou v restitučních předpisech, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení a v jakém rozsahu z hlediska časového a věcného. Křivda vzniklá před rozhodným obdobím nemůže být napravitelná obecným rozhodnutím o určovací žalobě. Konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad správních rozhodnutí na něj navazujících, pokud to zákon výslovně nepřipouští. V dané věci došlo ke konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. konfiskační vyhláškou Okresního národního výboru D. z 27.2.1946, stížnost proti ní zamítl Zemský národní výbor v P. rozhodnutím z 10.5.1948. Nesprávný je právní názor soudu prvního stupně, že šlo o akt nicotný.
Odvolací soud nepovažuje za správný výklad soudu prvního stupně, že ke konfiskaci ležící pozůstalosti nemohlo legálně dojít. V době konfiskace sice původní vlastník již nežil, byl však fiktivním držitelem ležící pozůstalosti, která měla charakter účelového jmění s vlastní právní subjektivitou a mohla být účastníkem správního řízení. Za nesprávný označil odvolací soud i závěr soudu prvního stupně v tom, že nemá žádný význam přijetí náhrady za konfiskovaný majetek podle Dohody mezi Československem a Velkou Britanií, neboť podmínky dohody byly naplněny. Dohoda se netýkala jen odnětí vlastnického práva, ale veškerého majetku, který byl dotčen. Vyplacením náhrady matce žalobce došlo ke zproštění závazků státu vůči příjemcům náhrady. Přijetí náhrady znamená nedůvodnost mj. návrhu na určení vlastnického práva, přičemž není rozhodující relace náhrady poskytované v tehdejších cenách k cenám současným.
Na závěr odvolací soud shrnul, že účinnost dekretu č.12/1945 Sb. nastala v roce 1945, ke konfiskaci došlo tímto dnem a případné konfiskační vyhlášky již jen stvrzovaly dříve nabyté vlastnictví československého státu. Z toho vyplývá, že žalobce se vlastníkem vyjmenovaných nemovitostí nestal. Naopak oprávněným shledal odvolací soud vzájemný návrh žalovaných na určení vlastnictví, kteří rovněž měli zájem na odstranění duplicity zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí a jejich návrhu proto vyhověl.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu uplatnil nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pokud odvolací soud dospěl k závěru, že majetek po dědečkovi žalobce J. W. podlehl konfiskaci podle dekretu č.12/1945 Sb. a navíc byl odškodněn mezivládní česko-britskou dohodou. Podle dovolatele nemají tyto závěry oporu v provedeném dokazování, postrádají užití nejen základních zásad právního logického uvažování a odvolací soud nedodržel zásady hodnocení důkazů, zejména veřejných listin, o nichž platí, že není-li prokázán opak, potvrzují pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. Soud také může podle §135 odst. 2 o.s.ř. posoudit sám otázky, o nichž rozhodnout přísluší jinému orgánu. Podstata případu tkví v tom, že J. W. zemřel před započetím doby nesvobody, a nemohl být považován za osobu německé národnosti jen tím, že se přihlásil v roce 1907 k evangelické církvi. Dovolatel nesouhlasí s tím, že předmětem konfiskace mohla být ležící pozůstalost, protože ta nemohla vyvíjet žádnou činnost, která by spadala pod dekret č. 12/1945 Sb. J. W. se narodil v židovské rodině v P., pracoval v pobočkách v Německu a Rakousku pro americkou naftařskou společnost. V průběhu první světové války koupil velkostatek B. u D., kde hospodařil, a zemřel. Jeho dcera, tj. matka žalobce, odjela z obavy před nacismem do Anglie. Okupace a druhá světová válka zabránily, aby bylo projednáno dědictví. Majetek velkostatku byl konfiskován přesto, že podle zprávy ONV v D. z 9.5.1947 byl J.W. československým státním příslušníkem, jeho postoj k republice byl dobrý a jeho chování bylo bez závad. Protože se o odvolání proti konfiskační vyhlášce jednal až po 25. únoru 1948, bylo zamítnuto z důvodu příslušnosti J.W. k evangelické církvi. Žalobce a jeho matka nemohli až do roku 1990 uplatňovat své nároky z titulu dědictví, poněvadž se mělo zato, že majetek podlehl konfiskaci. Když pak z důvodu nesplnění podmínky státního občanství neuspěl žalobce v restitučním řízení, nezbylo mu než požádat o pokračování v dědickém řízení – bez projednání dědictví neměl aktivní věcnou legitimaci k určovací žalobě.
Dovolatel vyslovuje názor, že žaloba neobchází restituční řízení a bylo na pozemkovém úřadu, aby uplatněný nárok odmítl pro nepříslušnost a nedostatek pravomoci, protože nároky žalobce jsou nároky z neprojednaného dědictví. Žalobce je vnukem původního vlastníka, je však cizincem a podle článku 42 Listiny základních práv a svobod užívá v České republice práva a svobody touto Listinou zaručená, pokud nejsou výslovně přiznaná jen občanům. Tedy i cizinci je přiznáno právo vlastnit majetek a toto právo podléhá ochraně. Proto také je konfiskace nicotným aktem. Zjištění, že matka žalobce byla odškodněna britskou stranou pokud jde o přihlášku k dědictví, je nadbytečné, protože šlo o plnění bez právního důvodu, což dovozuje ze znění dohody, která se na věc podle jeho názoru nevztahovala, protože matka žalobce nebyla vlastníkem předmětných nemovitostí. Navíc částka odškodnění byla s ohledem na hodnotu majetku a toho, že stát bral z nemovitostí značný užitek, nepatrná.
Dovolatel také uplatňuje, že předmětný majetek nepřešel na stát ani v důsledku vydržení vlastnictví, protože s ohledem na nicotnost konfiskačního výměru nemohla konfiskace, která byla aktem zneužití dekretu, založit držbu pravou, poctivou a řádnou. Také názor odvolacího soudu, že došlo ke konfiskaci předmětného majetku, nebyl řádně odůvodněn, když soud zaujal stanovisko, že konfiskace nastala přímo ze zákona, tj. aktem dekretu, bez ohledu na správnost či vadnost správních aktů ji provázejících.
Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Současně navrhl vydání zákazu dispozice s nemovitostmi do uplynutí 30 dnů od vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl změněn v neprospěch žalobce rozsudek soudu prvního stupně. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu přezkoumal z důvodu dovolatelem uplatněného, jímž je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Přitom dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Základní otázkou v dané věci je, komu náleží vlastnické právo k nemovitostem tvořícím statek B., resp. zda toto vlastnictví přešlo na československý stát konfiskací, případně vydržením, či bylo předmětem dědictví, a dále, zda nároky dědičky zanikly v důsledku vypořádání na základě mezinárodní smlouvy. Závěry odvolacího soudu by nebyly správné, pokud by vyšel z právních předpisů, které na daný vztah nelze aplikovat, nebo je nesprávně posoudil. Tak tomu v dané věci není.
Dovolací soud s ohledem na obsah spisu a správná zjištění soudu prvního stupně nepochybuje o tom, že zahrnutí statku B. do konfiskace z důvodu německé národnosti původního vlastníka bylo nesprávné a představovalo zneužití dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., protože jediným zdůvodněním bylo členství původního vlastníka v evangelické církvi helvétsko-augšpurského vyznání, což v žádném případě nelze vykládat jako příslušnost k německé národnosti. Tento závěr znamená naplnění restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, protože tím došlo k zřejmé politické persekuci, a současně i k postupu porušujícímu obecně uznávaná lidská práva a svobody. Takový závěr je relevantní pro řešení restitučních vztahů, ty však nejsou předmětem tohoto řízení, jeho předmětem je určení vlastníka. Sám o sobě nemá ovšem tento závěr vliv na existenci správního rozhodnutí o konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb., tj. nelze z něj vyvozovat jeho nicotnost. Nebylo tvrzeno ani zjištěno, že by rozhodnutí o konfiskaci vydal věcně nepříslušný orgán, že by jeho rozhodnutí nemělo potřebnou formu nebo obsah nebo bylo nesrozumitelné. Správní rozhodnutí pak bylo řádným nabývacím titulem pro stát. Závěr odvolacího soudu, že nešlo o rozhodnutí nulitní, které by nemělo za následek změnu právních vztahů, je tedy správný. Nadále je proto nutno vycházet z toho, že od právní moci tohoto rozhodnutí došlo ke konfiskaci majetku, na nějž se vztahovalo, podle dekretu č.12/1945 Sb., s právními účinky tam uvedenými, tedy s přechodem vlastnictví na československý stát.
Dovolatel ostatně sám uvádí, že on, ani jeho matka jako dědička původního vlastníka, nebyli vlastníky předmětného majetku do doby dodatečného projednání dědictví, k němuž došlo až po roce 2000. Správný je ovšem závěr odvolacího soudu, že rozhodnutí o dodatečném projednání není právním titulem pro nabytí vlastnictví, jestliže ve skutečnosti předmětné nemovitosti do dědictví po M. E. již nespadaly, jak tomu bylo v tomto případě. Okolnost, že byly konfiskovány ve prospěch státu, byl také právní důvod pro poskytnutí náhrady za konfiskaci oprávněné dědičce, která o tuto náhradu požádala na základě Dohody mezi Československem a Velkou Britanií. Pokud nyní její právní nástupce tvrdí, že nebyla v době konfiskace vlastníkem předmětného majetku, takže se na ni dohoda nevztahuje, není to pro posouzení věci rozhodné. Jak již bylo shora uvedeno, nemohla se totiž stát vlastnicí majetku na základě dodatečného projednání dědictví, protože jeho vlastníkem byl v té době stát. Nadto i v případě, že by bylo možno uvažovat o nepoctivé držbě státu na základě konfiskace, kterýžto závěr ani dovolací soud nesdílí, odpadla by taková námitka uzavřením dohody o vypořádání majetku dotčeného konfiskací, k němuž došlo v padesátých létech minulého století a vlastnictví státu by bylo podepřeno i institucí vydržení vlastnického práva. Za správný považuje dovolací soud i závěr soudu odvolacího, že pro posouzení vlastnictví není rozhodná výše náhrady za vyvlastnění majetku, byť jeho tehdejší cena není srovnatelná s cenou současnou.
Protože tedy dovolací soud shledal správnými závěry odvolacího soudu, že žalobci nesvědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem a naopak svědčí České republice jako právnímu nástupci československého státu, dovolání zamítl podle §243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř. O navrhovaném opatření o zákazu nakládat předmětným majetkem dovolací soud nerozhoduje.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovaným, kteří měli v dovolacím řízení úspěch, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu