ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1298.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1298/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. S., s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) P. P., 2) R. P., obou zastoupených advokátem, a 3) J. H., zastoupené advokátkou, o 12.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 9/2004, o dovolání žalobkyně a žalovaných 1), 2), 3) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 2. 2007, č.j. 12 Co 708/2004-275, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Dovolání všech žalovaných se odmítají.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem svým rozsudkem výše označeným změnil ve výroku I. rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. 3. 2004, č.j. 15 C 9/2004-141, potud, že zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala přiznání 21% úroku z prodlení z částky 12.000.000,- Kč od 12. 10. 1996 do zaplacení; ve zbytku výroku tento rozsudek potvrdil. Žádný z účastníků nebyl zavázán k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V řízení před soudem prvního stupně nedošlo ke změně skutkového stavu,
a proto soud prvního stupně respektoval právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. 11. 2003, č.j. 33 Odo 890/2002-126; ten se bezdůvodným obohacením žalovaných ve výši 12.000.000,- Kč na úkor žalobkyně již jednou zabýval. Také odvolací soud odkázal na ustanovení §226 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §243d odst. 1 o. s. ř. s konstatováním, že také on je tímto názorem vázán, a proto rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byla stanovena žalovaným solidárně povinnost zaplatit 12.000.000,- Kč žalobkyni, potvrdil.
Pro posouzení toho, zda žalobkyní požadovaný úrok z prodlení ve výši 21 % není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, bylo podle odvolacího soudu rozhodující, jak dluh žalovaných vznikl. Podle závazného názoru dovolacího soudu vznikl dluh tím, že žalovaní se nevrácením smluvních pokut vyplacených jim žalobkyní na základě ujednání, které však je pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení §39 občanského zákoníku (dále o. z.) neplatné, bezdůvodně obohatili. Odvolací soud vzal v úvahu, že to nebyli žalovaní, kteří by požadovali po žalující straně skládání dalších a dalších částek, ale že to byla žalobkyně, kdo opakovaně po žalovaných požadoval prodlužování termínu a nabízel další a další smluvní pokuty pro případ nesplnění závazků ze smlouvy o budoucí smlouvě. Odvolací soud měl zato, že postup žalobkyně je přímo návodem na zajištění výrazně vyššího výnosu z peněz, nežli by byl bankovní výnos při uložení v peněžním ústavu. V případě, kdy rovné subjekty uzavřou smlouvu, ze které vyplývá pro oba časově podmíněná povinnost, bude ten účastník, který si bude chtít zvýšený výnos zajistit, nabízet druhému účastníku prodlužování splnění svého závazku s co možná nejvyšší smluvní pokutou. To nejméně v takové výši, aby byla v rozporu s dobrými mravy, takže po zániku smlouvy může požadovat vrácení nejenom vyplacených smluvních pokut jako plnění neplatného podle §39 o. z., ale též jejich navýšení o úrok výrazně převyšující případný bankovní úrok. Druhý účastník smlouvy se dostane do prodlení při vydávání částek přijatých v důvěře na základě smlouvy iniciované tím účastníkem smlouvy, kterému má vracet plnění, jenž se stalo bezdůvodným obohacením až soudním rozhodnutím založeným na úvaze a výkladu ustanovení §3 odst. 1 o. z. Právě o takový stav šlo v projednávané věci a z etického hodnocení považuje odvolací soud požadavek žalobkyně na přiznání úroku 21 % z částky 12.000.000,- Kč od 12. 10. 1996 do zaplacení za nemorální.
Proti rozsudku odvolacího soudu (jeho výroku nepříznivému pro žalobkyni) podala žalobkyně dovolání, jehož důvodnost spatřovala v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka tvrdila, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, když přiznal žalobkyni právo na úhradu jistiny, a zároveň jí nepřiznal právo na úhradu příslušenství jistiny. Dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2895/99, podle kterého má-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích a nesplní-li dlužník svoji platební povinnost včas, má věřitel právo požadovat též úroky z prodlení. Uplatnění práva na úrok z prodlení není samo o sobě výkonem práva, které je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 o. z.). Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil tu část rozsudku odvolacího soudu, kterým se změnilo rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně přiznání úroků z prodlení a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali společné dovolání první a druhý žalovaný. Tvrdili nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatelé poukazovali na nesprávnou aplikaci ustanovení §39 o. z., aniž by soud na daný případ použil ustanovení §3 o. z. Dovolatelé nesouhlasili se závěry uvedenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 890/2002, kterým byl odvolací soud vázán, neboť dovolací soud nezkoumal všechny aspekty související se žalobkyní uplatněným nárokem; zejména nezohlednil škodu, která žalovaným z důvodu neuzavření kupní smlouvy vznikla. Podle dovolatelů byla napadeným rozhodnutím poskytnuta ochrana účastníku právního vztahu, který se zachoval v rozporu se závazky, jejichž vznik sám inicioval. Dovolatelé se naopak ztotožnili s aplikací §3 odst. 1 o. z. ve vztahu k uplatňované smluvní pokutě ze strany žalobkyně, a požadovali jeho obdobné užití na spornou částku 12.000.000,- Kč. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen výrok soudu prvního stupně ohledně zaplacení shora uvedené částky, zrušil, a to včetně rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala samostatné dovolání též třetí žalovaná. Tvrdila nesprávnou aplikaci ustanovení o dobrých mravech (§3 odst. 1 a §39 o. z.), představující nerovnost v ochraně jejího postavení. Nesouhlasila s tvrzením, že smluvní pokuta výrazně převyšuje výši skutečně vzniklé škody, a pro nepřiměřenost je proto neplatná. Navrhla, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí
a poté zrušil rozsudek odvolacího soudu v té části výroku, která potvrdila výrok soudu prvního stupně, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
První a druhý žalovaný se k dovolání žalobkyně a třetí žalované písemně vyjádřili. S dovoláním třetí žalované se plně ztotožnili, na rozdíl od dovolání podané žalovanou, kde souhlasili se závěrem odvolacího soudu, že uplatnění požadavku na zaplacení úroku z prodlení je v dané situaci výkonem práva odporujícím dobrým mravům. Navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobkyně nevyhověl.
Dovolání žalobkyně i všech žalovaných byla podána ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání žalobkyně je přípustné, neboť nižší instance rozhodly v napadené části merita věci ve vztahu k dovolatelce odlišně (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř). Dovolací důvod je uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Dovolání žalovaných mohlo být opřeno o tvrzenou přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy o přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, každopádně však tvrdilo nesprávné právní posouzení věci jako dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Vzhledem k zákonné konstrukci přípustnosti dovolání (§237 odst. 1 o. s. ř.) ovšem dovolací soud stejně podrobil věc hmotněprávnímu posouzení ohledně merita, ve všech podstatných aspektech.
Dovolání žalobkyně není důvodné.
Dovolání všech žalovaných nejsou přípustná.
Podle §517 odst. 1 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.
Pokud dluh (povinnost vydat bezdůvodné obohacení) nespočívá v povinnosti vydat věc, nýbrž v povinnosti platební, je nepochybné, že jde o dluh peněžitý; s jeho nesplněním spojuje ustanovení §517 o. z. nepříznivý důsledek vzniku prodlení na straně dlužníka s právem věřitele požadovat vedle plnění i úroky z prodlení.
Podle §3 odst. 1 o. z. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Nelze vyloučit, že i takový výkon práva, který formálně odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků, jak vyplývají z právních norem. Institut úroků z prodlení, představující odůvodněnou ochranu věřitele sloužící k zajištění pohledávky tím způsobem, že hrozbou zvyšujícího se dluhu působí na dlužníka, aby své povinnosti dostál, zároveň sankcionuje za porušení povinnosti splnit dluh řádně a včas. Současně přináší věřiteli kompenzaci (paušalizovanou náhradu škody) za dobu, o kterou se případně plnění opozdilo.
Využití institutu úroku z prodlení nelze v zásadě považovat za výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy; uvedené však neplatí bezvýjimečně. Odepřít soudní ochranu je možné při požadavku věřitele na úrok z prodlení, který shora uvedená hlediska opomíjí, nevychází ze smyslu institutu prodlení, případě je dokonce zneužíván k poškození dlužníka nebo vzhledem k poměrům účastníků vede k nepřiměřeným důsledkům. To v tom smyslu, že dlužníka zatěžuje likvidačním způsobem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2895/99).
Za situace, kdy kupní smlouva nebyla uzavřena a jejímu možnému sjednání předcházelo uzavření smlouvy o smlouvě budoucí doplněné třemi doplňky, a to ze dne 1. 7. 1996, 2. 9. 1996 a 30. 9. 1996, přičemž na základě každého z nich došlo k zaplacení další zálohy na celkovou kupní cenu a o tuto částku se současně zvýšila smluvní pokuta, je podle dovolacího soudu třeba považovat nárok žalobkyně na úhradu úroku z prodlení v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 o. z.). Budoucí kupní smlouva totiž nebyla v konečném důsledku uzavřena z důvodů spočívajících na její straně. Uplatňovaný nárok žalobkyně navíc směřuje k poškození smluvního partnera (strany žalované) a s ohledem na jeho výši ji zatěžuje nepřiměřeným způsobem.
Otázkou přiměřenosti mezi účastníky dohodnuté smluvní pokuty se dovolací soud zabýval již ve svém rozhodnutí ze dne 27. 11. 2003, č.j. 33 Odo 890/2002-126, ve kterém dospěl k závěru, že „… sjednaná výše smluvní pokuty výrazně převyšovala škodu, která by mohla neuzavřením budoucích smluv případně vzniknout, a jíž bylo v této souvislosti možno rozumně předvídat… Byla-li vzhledem ke všem okolnostem posuzovaného případu smluvní pokuta sjednána v nepřiměřené výši, je ujednání o ní pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení §39 o.z. neplatné.“ Dovolací soud v této souvislosti konstatuje, že v následném řízení před soudy nižších instancí nedošlo k takové změně skutkových okolností, které by mohly uvedený právní závěr zvrátit; z tohoto důvodu považuje dovolateli (na straně žalované) vymezenou právní otázku za judikatorně vyřešenou, nenaplňující atribut zásadního právního významu a po hmotněprávní stránce – v důsledku vázanosti svým vlastním rozhodnutím (byť jiného senátu) – vyřešenou v souladu s hmotným právem.
Žalobkyní uplatněný dovolací důvod není naplněn a odvolací soud rozhodl ve věci správně. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně zamítá (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.). Odvolací soud také, při vědomí vázanosti právním názorem vyšší instance, odpovídajícím způsobem posoudil všechny relevantní hmotněprávní otázky formulované dovolateli na straně žalované. Proto bylo dovolání všech žalovaných odmítnuto (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3, §243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Vzhledem ke skutečnosti, že žádný z účastníků neměl ve věci plný úspěch ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., nebyla žádnému z účastníků přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení (srov. též §243c odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. prosince 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu