ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1325.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1325/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. T., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. Č. r., o určení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 9 C 392/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2007, č. j. 25 Co 438/2007-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2007, č. j. 25 Co 438/2007-93, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 1. 2007, č. j. 9 C 392/2006-56, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen uzavřít smlouvu o převodu pozemků blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, a to jako náhradu ve smyslu §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“), za pozemky nevydané oprávněné osobě, od níž nárok na náhradní pozemky získal žalobce postoupením na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 22. 6. 2005. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že na žalobce byla platně postoupena práva oprávněných osob podle ustanovení §33a odst. 1 zákona o půdě. Podle odvolacího soudu nárok na vydání náhradních pozemků zanikl dnem 31. 12. 2005, přičemž se jedná o lhůtu propadnou. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2259/2006. Vyslovil závěr, že podle nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 6/05, došlo ke zrušení ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, který z dopadu tohoto ustanovení vyloučil pouze oprávněné osoby a jejich dědice, nikoli již osoby, na něž restituční nároky, tudíž i právo na vydání náhradních pozemků přešly podle smlouvy o postoupení pohledávky. Zaujal názor, že účely postoupení u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má pro neustálenost judikatury po právní stránce zásadní význam. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a to ohledně aplikace §13 odst. 6 zákona o půdě. Podle dovolatele žádný právní předpis nepřipouští jakoukoli diferenciaci mezi oprávněnými osobami, resp. jejich dědici a osobami oprávněnými na základě smlouvy o postoupení pohledávky obsahující nároky restitučních náhrad. Namítal, že Ústavnímu soudu náleží pravomoc právní předpis nebo jeho jednotlivé ustanovení pouze zrušit. Vytýkal odvolacímu soudu, že při posuzování dané věci nevzal v úvahu skutečnost, že tzv. restituční tečka byla nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 zrušena pro všechny fyzické, popř. právnické osoby. Poukazoval na skutečnost, že nabyté nemovitosti hodlá využít k zemědělským účelům. Tvrdil, že nárok u žalovaného, jakož u soudu samotného uplatnil včas. Podle dovolatele podáním žaloby tedy muselo dojít ke stavění promlčecí lhůty. Dovolatel v dovolání uvedl, že má vůči žalovanému právo na bezúplatný převod pozemků ve vlastnictví státu podle §11 odst. 2 zákona o půdě. Dále namítal, že předmětné pozemky nejsou historickým majetkem církve, nebyla na ně uplatněna přímá restituce, nejsou určeny k zastavění veřejně prospěšnou stavbou ani stavbou pro bydlení a jejich vydání nebrání ani žádný jiný důvod uvedený v zákoně č. 95/1999 Sb. Konstatoval, že je nutno vycházet ze smyslu a účelu zákona o půdě s odkazem na závěr obsažený v nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 495/02 s tím, že žalovaný je v prodlení s plněním povinnosti řádně a včas plnit svůj závazek. Podle dovolatele žalovaný má zákonnou povinnost převádět náhradní pozemky, přičemž náhrada musí být poskytnuta v co možná nejkratší době a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Namítal, že z ustanovení článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vyplývá, že žalovaný nesmí svou činnost vykonávat diskriminujícím, libovolným a svévolným způsobem a P. f. je povinen ve smyslu zákona č. 569/1991 Sb. činit úkony pouze v rámci zákona o půdě. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
K otázce zániku práva na náhradní pozemek, založeného ustanovením §11 odst. 2 a §33 odst. 1 zákona o půdě, tj. nároku na převod náhradního pozemku patřícího osobám, jež tento nárok získaly postoupením od jiných osob, existuje již poměrně rozsáhlá judikatura Nejvyššího soudu. Vychází z jeho rozsudku ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, v němž je vysloven závěr, že právo oprávněné osoby, jež získala nárok na náhradní pozemek postoupením podle §33 odst. 1 zákona o půdě, doznalo změny v důsledku zákona č. 253/2003 Sb., jímž bylo toto právo odejmuto osobám, jejichž řádně uplatněný nárok stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta zániku práva, tj. 31. 12. 2005 nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti P. f. Není proto rozhodující, zda nárok byl uplatněn jen u P. ú. nebo i u soudu. Šlo o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon spojoval zánik práva. Tato zákonná úprava byla přezkoumána Ústavním soudem, jenž rozhodoval o návrhu na její zrušení nálezem pléna ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/2005, přičemž ve vztahu k postupníkům ji ponechal v platnosti.
Dovolací soud dále konstatuje, že posouzením charakteru lhůty stanovené v §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě se rovněž již zabýval. Pro tuto lhůtu považuje za charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to některý účastník namítá či nikoli. Propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již marným uplynutím, kterému nelze zabránit, a po jejím uplynutím se nelze domáhat uspokojení práva.
Pro úplnost je vhodné dodat, že odkaz dovolatele na rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 495/02 a IV. ÚS 167/05, je třeba v dané věci považovat za nepřípadný.
Na základě výše uvedeného je tak patrno, že schází podmínka úspěšnosti dovolání zakládajícího se na tvrzení o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce zásadního právního významu. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. července 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu