ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1333.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1333/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) I. H., b) R. H., c) H. D., všech zastoupených advokátem, d) Ing. arch. H. M., e) M. C., obou zastoupených advokátem, a f) L. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému A. K., zastoupenému advokátem, o 110.811,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 C 405/92, o dovolání žalobců a) a b) proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2007, č. j. 38 Co 427/2005-193, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2005, č. j. 11 C 405/92, bylo výrokem I. žalovanému uloženo zaplatit původní žalobkyni a) Ing. arch. J. H., (zemřelé), posledně bytem v P. 4, Ševce Matouše 24/1692 (dále též „původní žalobkyně“), a žalobkyni f) každé částku 13.396,- Kč, výrokem II. bylo žalovanému uloženo zaplatit každému z žalobců d) a e) částku 42.009,50 Kč a výrokem III. bylo řízení do částky 28.613,50 Kč, které měl žalovaný zaplatit každé ze žalobkyň a) a f), zastaveno. Dále soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a o vrácení soudního poplatku každému z tehdejších žalobců .
V průběhu odvolacího řízení, zahájeného k odvolání žalovaného proti shora citovanému rozsudku, rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 8. 2007, č.j. 38 Co 427/2005-193, tak, že na místě původní žalobkyně bude v řízení pokračováno s dovolateli a žalobkyní c) H. D. Vycházel ze zjištění, že v průběhu odvolacího řízení zemřela původní žalobkyně. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 10. 2006, č. j. 34 D 870/2006-189, týkajícího se projednání dědictví po původní žalobkyni, zjistil, že zůstavitelka nezanechala závěť a dědici ze zákona v 1. skupině pozůstalý manžel I. H., syn R. H. a dcera H. D., kteří dědictví neodmítli, uzavřeli dohodu, jež byla usnesením schválena tak, že veškeré dědictví v usnesení specifikované nabývá pozůstalý manžel I. H., pozůstalý syn a dcera nenabývají z dědictví ničeho. Krajský soud postupoval podle ustanovení §107 odst. 1 o. s. ř. Dovodil, že vhledem k tomu, že předmětem řízení je majetkový nárok a smrt fyzické osoby je v majetkových věcech právní skutečností, s níž se pojí univerzální sukcese podle §460 a násl. obč. zák., jsou procesními nástupci původní žalobkyně její dědici, kteří dědictví neodmítli, tj. pozůstalý manžel, syn a dcera, neboť dohoda dědiců schválená výše jmenovaným usnesením, podle níž nabyl veškeré dědictví po původní žalobkyni pozůstalý manžel, neobsahovala ve výčtu aktiv a pasiv, jichž se dohoda týkala, nárok uplatněný původní žalobkyní v předmětné věci. Krajský soud tak nemohl podle výsledku dědického řízení dovodit, že by právo, o něž v řízení jde, převzal pouze některý z úvahu připadajících dědiců.
Proti tomuto usnesení podali žalobci a) a b) dovolání, jež odůvodňují nesprávným právním posouzením věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. Namítají, že odvolací soud sice správně aplikoval ustanovení §107 o. s. ř., ale nesprávně ho vyložil, když dovodil, že by právo, o než v předmětném sporu jde, nepřevzal pouze některý z dědiců. Dovolatelé připomínají, že ze schválené dohody o vypořádání dědictví jasně vyplývá, že veškeré dědictví nabývá pozůstalý manžel I. H., a že pozůstalý syn R. H. a dcera H. D. nenabývají z dědictví ničeho. Dodávají, že v dohodě uvedený seznam položek, ze kterých se dědictví sestává, není taxativní, neboť z obsahu dohody o vypořádání dědictví je zřejmé, že dohoda všech potencionálních dědiců směřovala k tomu, aby opravdu veškeré dědictví po zůstavitelce nabyl I. H. Z toho podle dovolatelů vyplývá, že pokud předmětný nárok není ve výčtu uveden, neznamená to, že by jej měl převzít někdo jiný, než opět pozůstalý manžel. Dovolatelé v dovolání odkázali též na usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 44 Co 300/2007, kde bylo v obdobné věci rozhodnuto o procesním nástupnictví původní žalobkyně. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že uzavřená dědická dohoda se týká pouze aktiv v předmětné dohodě uvedených a, pokud nebylo ohledně předmětné pohledávky vedeno dědické řízení, je třeba zahájit dodatečné dědické řízení a o citovaném nároku rozhodnout. Navrhl, aby dovolací soud dovolaní zamítl a žalovanému přiznal nárok na náhradu nákladů.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno účastníky řízení ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal toto usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle ustanovení §107 o. s. ř. ztratí-li účastník po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračovat, soud rozhodne usnesením (odstavec 1). Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde (odstavec 2).
Ustanovení §107 o. s. ř. platí pro sporné i nesporné řízení. Upravuje se v něm postup soudu za situace, kdy účastník ztratí během řízení, tj. v období od jeho zahájení do jeho pravomocného skončení, způsobilost být účastníkem řízení a řeší z toho vyplývající tzv. procesní nástupnictví.
Ztratí-li účastník způsobilost být účastníkem řízení během řízení (v době po zahájení řízení do dne, kdy řízení bylo pravomocně skončeno), soud nejprve podle povahy věci posoudí, zda uvedená skutečnost sama o sobě brání dalšímu pokračování v řízení nebo zda lze v řízení pokračovat; povahou věci se tu rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení
Nebude-li řízení zastaveno, soud dále posoudí, zda je možné v řízení ihned pokračovat. Tam, kde to nebude možné, řízení usnesením přeruší. Úvaha o tom, zda je možné v řízení ihned pokračovat, se odvíjí od povahy předmětu řízení, od osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, popřípadě též od stavu řízení, v němž jsou zjišťováni její právní nástupci.
Procesní nástupnictví je odvozeno od nástupnictví hmotněprávního. Procesním nástupcem je proto vždy ten, kdo podle hmotného práva převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Právním nástupcem fyzické osoby, která zemřela (byla prohlášena za mrtvou), jsou zpravidla její dědici. I když se dědictví nabývá smrtí zůstavitele (§460 obč.zák.), není v této době většinou okruh zůstavitelových dědiců ještě znám.
V předmětné věci odvolací soud rozhodl podle ustanovení §107 o. s. ř.
o procesním nástupnictví původní žalobkyně Ing. arch. J. H., která zemřela v průběhu odvolacího řízení, tak, že místo zůstavitelky povolal její dědice ze zákona, tj. pozůstalého manžela, syna a dceru, když dovodil, že v dohodě dědiců o vypořádání dědictví schválené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 10. 2006, č. j. 34 D 870/2006-189, není uveden nárok, který byl předmětem řízení.
Odvolací soud přitom postupoval správně, neboť rozhodoval za situace, kdy nárok, jenž byl předmětem odvolacího řízení, během nějž původní žalobkyně Ing. arch. J. H. zemřela, nebyl projednán v dědickém řízení, protože tento nárok nebyl účastníkům dědického řízení ani soudu v době rozhodování soudu o dědictví znám, což plně koresponduje s obsahem spisu, a nemohla tak být ohledně takového nároku uzavřena dědická dohoda, která by byla následně schválena soudem v dědickém řízení. Odvolací soud tak nepochybil, když rozhodl, že právním nástupcem v uvedené věci se stávají její potencionální dědici, tj. pozůstalý manžel, syn a dcera, i když vyčkání na dodatečné projednání předmětného nároku v dědickém řízení by rovněž nebylo nepřiléhavým řešením nastalé procesní situace.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 2, věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovoláním napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení končí; v konečném rozhodnutí ve věci samé proto soud zohlední i náklady dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. října 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu