ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1459.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1459/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele Ing. M. J., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 3. 10. 2005, sp. zn. 25 Co 283/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 2/2004 (žalobce Ing. M. J., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. JUDr. Z. K., a 2. Ing. R. K., zastoupeným advokátem, o dohodu o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb.), takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 3. 10. 2005, sp. zn. 25 Co 283/2005, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 2. 2005, č. j. 5 C 2/2004-214.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 5.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 16. 2. 1995, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze 7. 2. 2005, č. j. 5 C 2/2004-214. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byl „nahrazen projev vůle žalovaných v době o vydání věcí“, a to domu čp. 149 na pozemku parc. č. 215 v katastrálním území M. (H.) a garáže na pozemku parc. č. 216 v katastrálním území M. (H.); dalším výrokem téhož rozsudku byla však zamítnuta žaloba žalobce Ing. M. J., kterou se domáhal určení, že vlastnictví uvedených nemovitostí přechází na žalobce dnem právní moci rozsudku. Žalobci nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaným bylo uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 1.000 Kč na úhradu soudního poplatku v této právní věci, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce i žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 3. 10. 2005, sp. zn. 25 Co 283/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že se výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé (označený I.) mění tak, že se žaloba žalobce (ve znění připuštěné změny žaloby z 22. 7. 2005) zamítá. Dále byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku (označeném IV.) o povinnosti žalovaných zaplatit soudní poplatek tak, že se žalovaným tato povinnost neukládá. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 29.298,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
Odvolací soud především poukazoval na to, že v průběhu odvolacího řízení žalobce navrhl změnu žalobního návrhu tak, že namísto dosud nesprávně označeného domu pč. 149 v P. žalobce nadále požadoval vydání domu čp. 148 v P.; tato změna žalobního návrhu byla odvolacím soudem připuštěna.
Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že odvolání žalovaných bylo shledáno důvodným.
Odvolací soud poukazoval na dosavadní průběh řízení v této právní věci, v níž došlo již k vydání žalobu zamítajícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 z 29. 6. 2000, č. j. 5 C 69/95-71, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze 17. 5. 2001, sp. zn. 64 Co 47/2001 (a odovolání žalobce M. J. proti tomuto rozsudku odvolacího bylo rozhodnuto Nejvyšším soudem tak, že usnesením z 9. 7. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1858/2001, bylo dovolání odmítnuto). Nálezem Ústavního soudu ČR ze 16. 12. 2003, II. ÚS 583/01, došlo však ke zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze 17. 5. 2001, sp. zn. 64 Co 47/2001, i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 z 29. 6. 2000, č. j. 5 C 69/75-71, a další řízení probíhalo u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 2/2004. Ze zrušovacího nálezu Ústavního soudu ČR vyplynulo především to, že skutkové okolnosti, týkající se eventuálního protiprávního zvýhodnění při nabytí nemovitostí od státu, o něž jde v tomto řízení, kupní smlouvou ze 17. 9. 1979 (registrovanou bývalým Státním notářstvím pro P., sp. zn. 5 R I 374/79), nebyly dosud vyčerpávajícím způsobem došetřeny a soudy obou stupňů vycházely tedy z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci.
Odvolací soud byl toho názoru, že v dalším řízení „soud prvního stupně dospěl na základě výsledků provedeného dokazování k závěru, že žalovaní nenabyli stavební nemovitost, o niž jde v tomto řízení, ani v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani na základě protiprávního zvýhodnění“. Pokud však zákonné podmínky stanovené v §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nebyly splněny, nemohly být žalované fyzické osoby považovány za osoby povinné podle zákona č. 87/1991 Sb. a není možné jim zakládat povinnost k vydání věcí. Odvolací soud však byl dále toho názoru, že soud prvního stupně nesprávně dospěl k názoru, že v důsledku aplikace směrnice Ministerstva financí ČSSR z 2. 4. 1964, č. j. 314/17.716/64, pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, uveřejněné pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, uveřejněné ve Věstníku Ministerstva financí č. 5/1964, je nutno bez dalšího i v daném případě považovat žalované za osoby protiprávně zvýhodněné, aniž by bylo třeba přihlížet k tomu, co bylo zjištěno v dalším řízení po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR.
Odvolací soud zdůrazňoval zejména otázku, zda byla při prodeji domu čp. 148 v P. kupní smlouvou ze 17. 9. 1979 vzájemně porovnávána a vyhodnocena míra naléhavosti bytové potřeby žalovaných a ostatních uchazečů o koupi domu, konkrétně pak manželů J., a to vzhledem k tomu, co bylo uvedeno v návrhu na odprodej rodinného domku čp. 148 v P., který byl 21. 8. 1979 zaslán vedoucím bytového hospodářství Obvodního národního výboru v P. odboru bytového hospodářství Obvodního národního výboru v P. odboru bytového hospodářství N. v. h. m. P. V tomto návrhu byl nyní žalovaný JUDr. Z. K. v očíslovaném neabecedním seznamu čtyř uchazečů o koupi domu uveden na prvním místě a jeho bytová potřeba není tu nijak specifikována a ani zmiňována. Avšak v dalším řízení v této právní věci bylo po doplnění dokazování prokázáno, že bytová potřeba žalovaných (žijících v domácnosti o 6 osobách) byla výrazně naléhavější než bytová potřeba dalších uchazečů o koupi domu – manželů J. (jejichž domácnost tvořily tři osoby), přičemž podstatnou roli při rozhodování o prodeji domu čp. 148 hrálo to, že požadovali pouze koupi spoluvlastnického podílu, zatím co žalovaní K. žádali o koupi celé nemovitosti. Zohledněna byla při tom i skutečnost, že žalovaní uzavřeli dohodu s původními vlastníky domku, kterými byli manželé L., zaručující jim možnost dalšího užívání bytu ve sporné domové nemovitosti. Skutková zjištění, učiněná v tomto řízení, dovozoval odvolací soud, neskýtají podklad k závěru, že by žalovaní byli oproti ostatním uchazečům o koupi domu – a to v konečném výběru už jen proti žadatelům J. – zvýhodněni z důvodu své tehdejší politické angažovanosti. Žalovaným jednoznačně svědčila jiná hlediska, tj. hlediska lepšího využití bytového fondu a skutečnější bytové potřeby.
Došlo tedy v tomto případě k tomu, že soud prvního stupně učinil sice správné závěry o skutkovém stavu věci (když konstatoval, že v dalším řízení po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR nebylo prokázáno protiprávní zvýhodnění žalovaných (ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), ale navzdory tomu nesprávně soud prvního stupně vyhověl žalobě „směřující k nahrazení projevu vůle žalovaných k uzavření dohody o vydání nemovitostí“. Odvolací soud proto podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před jeho novelizací zákonem č. 59/2005 Sb.) rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že se žaloba žalobce Ing. M. J. zamítá.
Změněn byl odvolacím soudem i výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 2 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu a na ustanovení vyhlášek č. 177/1996 Sb. a č. 484/2000 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 23. 12. 2005 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobce bylo předáno dne 17. 2. 2006 na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 5, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel poukazoval na to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že toto rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel především zdůrazňoval, že v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném jeho dovoláním, nemá vůbec oporu v provedeném dokazování závěr odvolacího soudu, že tu nedošlo k protiprávním zvýhodnění u žalovaných při uzavření kupní smlouvy ze 17. 9. 1979, a tento závěr je podle názoru dovolatele „spíše určitou opozicí vůči právnímu závěru Ústavního soudu ČR“, zaujatém v jeho nálezu ze 16. 12. 2003, III. ÚS 583/01, týkajícím se této právní věci; v tomto nálezu bylo uvedeno, že v dosavadním řízení soudy konstatovaly upřednostnění manželů K. z důvodu jejich vysoké dobové angažovanosti. Nové dokazování v řízení před soudy obou stupňů, „které dovolatel považoval za zcela nadbytečné, se netýkalo otázek protiprávního zvýhodnění, ale pouze bytové potřeby žalovaných“. V tomto dalším řízení podle názoru dovolatele „soud zcela nesprávně projednávanou právní věc hodnotil, když proti v podstatě celoživotní křivdě, spáchané na rodině žalobce, poukazoval jen na bytovou potřebu žalovaných, která byla údajně větší než u ostatních osob bydlících v domě“. Přitom i při zjišťování a posuzování této bytové potřeby došlo k pochybením, když např. ohledně rodiny J. soudy vycházely z toho, že u nich šlo o tři osoby žijící v této domácnosti, třebaže ve skutečnosti v této domácnosti bylo pět osob; skutečnosti neodpovídalo ani konstatování soudu, že J. žádali jen o koupi spoluvlastnického podílu na domě, třebaže prokazatelně žádali o koupi celého domu. Dovolatel proto dovozoval, že otázka „bytové potřeby“ tu nehrála při rozhodování sporu roli, nýbrž rozhodujícím „důvodem, pro který byli žalovaní povinni nemovitost vydat, byla a mohla být jen okolnost protiprávního zvýhodnění žalovaných“ při koupi domu čp. 148 v P. kupní smlouvou ze 17. 9. 1979. Právní závěry odvolacího soudu jsou tu, podle názoru dovolatele, v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, když odvolací soud při právním hodnocení věci „staví potřebu bytovou nad protiprávní zvýhodnění žalovaných“. Přitom odvolací soud neměl v dalším průběhu řízení po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR pro svůj názor, jímž „staví tzv. bytovou potřebu nad tzv. protiprávní zvýhodnění“, oporu v žádném důkazu, nýbrž jen ve „výpovědi jakéhosi člena bytové komise (tj. svědka F.), u něhož není ani jisté, zda se účastnil rozhodování této konkrétní bytové záležitosti“.
Dovolatel ještě dodával, že zcela nesprávně soud posuzoval důsledky směrnice Ministerstva financí z roku 1964 pro prodej rodinných domků občanům, když totiž nehodnotil postavení uchazečů o koupi domu čp. 148 v P. – rodiny J. (ve srovnání se žalovanými jako dalšími uchazeči o koupi domu), ze závažného hlediska, že totiž J. byli obyvateli tohoto domu a „jestliže byli obyvateli tohoto domu, pak měli podle uvedené směrnice Ministerstva financí předkupní právo při koupi domu a žádný uchazeč mimo dům, byť třeba s extrémně naléhavou bytovou potřebou, nemohl dům před nimi získat“. Dovolatel má za to, že žalovaní Z. K. a R. K. „prostě za uvedených podmínek a při spravedlivé aplikaci uvedené směrnice z roku 1964 nemohli nikdy dům získat, pokud by nebyli zvýhodněni z hlediska své tehdejší politické angažovanosti“.
Dovolání žalobce je v tomto případě přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jeho dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13 /45/).
Odvolací soud ve svém rozsudku z 3. 10. 2005 (sp. zn. 25 Co 283/2005 Městského soudu v Praze) posoudil projednávanou právní věc (vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 2/2004) zejména podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jsou povinnými osobami podle tohoto zákona (srov. i §20 odst. 1 téhož zákona) též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených zejména v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele (a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně byla věc těmito osobami převedena).
Právní věci, v níž byl vydán uváděný rozsudek odvolacího soudu ze 3. 10. 2005 (sp. zn. 25 Co 283/2005 Městského soudu v Praze) se týkalo v předchozím řízení o žalobě žalobce, podané u soudu 16. 2. 1995, i usnesení Nejvyššího soudu z 9. 7. 2002 (28 Cdo 1858/2001) a posléze i nález Ústavního soudu ČR ze 16. 12. 2003, II. ÚS 583/01. Zejména z právního závěru tohoto zrušovacího nálezu Ústavního soudu ČR bylo nutno v dalším řízení u soudu prvního stupně i odvolacího soudu vycházet (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR ze 14. 2. 1996, II. ÚS 156/95, uveřejněný pod č. 9 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR: „Rozhodnutí Ústavního soudu je podle ustanovení článku 89 odst. 2 Ústavy ČR závazný pro všechny orgány i osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud nejvyšším orgánem ochrany ústavní (srov. hlavu čtvrtou, čl. 83 a čl. 87 Ústavy ČR), jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu ČR podle ustanovení §226 občanského soudního řádu).“
V již uvedeném nálezu Ústavního soudu ČR ze 16. 12. 2003, II. ÚS 583/01, jenž se týkal této právní věci (vedené dříve pod sp. zn. 5 C 69/95 a nyní pod sp. zn. 5 C 2/2004 Obvodního soudu pro Prahu 5) bylo především konstatováno, že jádrem sporu v posuzovaném případě je otázka, zda žalovaní Z. K. a R. K. byli při nabytí předmětných nemovitostí protiprávně zvýhodněni a zda proto jsou ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. osobami povinnými podle tohoto zákona. Toto ustanovení obsahuje jednak podmínku nabytí věci fyzickou osobou v rozporu s tehdy platnými předpisy, tedy právními normami publikovanými nebo alespoň oznámenými ve Sbírce zákonů; druhou podmínkou je tu protiprávní zvýhodnění osob nabyvatelů, k němuž docházelo jestliže nebyla při prodeji věci dodržena pravidla objektivního výběru mezi uchazeči o prodávanou věc, stanovená i interním předpisem nepublikovaným či neoznámeným ve Sbírce zákonů, popřípadě v Úředním listě. Pokud postup organizace tato stanovená pravidla nerespektoval (např. i pravidla výběru z uchazečů o koupi domků, stanovená ve směrnici Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, uveřejněné v tzv. normativní části Věstníku Ministerstva financí č. 5/1964), lze s ohledem na delší okolnosti případu považovat za „protiprávní zvýhodnění“ ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru Ústavního soudu ČR soud prvního stupně tu provedl v dané věci rozsáhlé dokazování, ale ze spisového materiálu, ani z rozhodnutí, v této právní věci vydaných, nevyplývalo, že by se soudy zabývaly otázkou, zda byla míra naléhavosti bytové potřeby Z. K. a R. K. i ostatních uchazečů v dosavadním řízení specifikována, takže zatím „obecné soudy, podle názoru Ústavního souladu ČR správně konstatovaly upřednostněnost manželů K. z důvodu jejich vysoké dobové politické angažovanosti“. Ústavní soud nemůže považovat fakt, že jednotlivec byl požíváním svých práv zvýhodněn oproti jiným jednotlivcům v důsledku takové angažovanosti, za závazný a objektivní důvod odlišného zacházení státu s různými občany.
Ústavní soud ČR navíc ve svém citovaném nálezu ze 16. 12. 2003, II. ÚS 583/01, i detailně k řešenému případu uváděl, že konkrétně v případě žádosti uchazečů o koupi domu – J., kteří nevzali svou žádost o koupi zpět, se soudy (které J. vyloučily ze skupiny uživatelů bytů v domě s předkupní právem) nezabývaly otázkou naléhavosti jejich bytové potřeby ve srovnání s posouzením naléhavosti bytové potřeby uchazečů o koupi domu Z. K. a R. K., kteří ovšem ani nebyli uživateli bytu v domě“.
Ústavní soud ještě i zdůrazňoval, že „pokud právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dojde tak k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele“, který se pak obrací na Ústavní soud ČR.
Za těchto uvedených okolností bylo nezbytně nutné v dalším řízení po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR zajistit provedením zevrubného dokazování objasnění zejména všech ústavním soudem zmíněných a zpochybňovaných skutečností, aby tak bylo zcela vyloučeno, že byly ve vykonaném skutkovém zjištění nedostatky a neúplnosti, které by se mohly stát podkladem možnosti extrémního nesouladu s vykonaným skutkovým zjištěním, jak na tuto možnost upozorňoval Ústavní soud ČR v citovaném nálezu ze 16. 12. 2002, II. ÚS 583/01. Takového úplného objasnění v průběhu dokazování a zjišťování všech souvisejících skutečností a okolností, zmiňovaných v citovaném nálezu Ústavního soudu ČR, nebylo zatím, podle názoru dovolacího soudu, plně dosaženo, jak je to patrno v stále se ještě vyskytujících rozdílech skutkových závěrů soudu prvního stupně a odvolacího soudu, jak na to upozorňuje i dovolatel ve svém dovolání.
Vzhledem k tomu, že v dalším řízení po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR nebylo ještě dosaženo plné realizace závěrů a podnětů obsažených v tomto nálezů a nedošlo ještě úplně ke spolehlivému zjištění skutečností, které jsou mezi účastníky sporné (srov. §6 občanského soudního řádu), nebylo možné, aby dovolací soud dospěl přesvědčivě k závěru, že soudy obou stupňů v řízení s respektováním vázanosti právními závěry z rozhodnutí Ústavního soudu ČR důsledně postupovaly a že tedy lze rozhodnutí odvolacího soudu označit za zcela správné, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle téhož ustanovení občanského soudního řádu ke zrušení rozsudku odvolacího soudu z 3. 10. 2005 (sp. zn. 25 Co 283/2005 Městského soudu v Praze).
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 3 občanského soudního řádu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení vyjde soud prvního stupně přesně a důsledně z obsahu nálezu Ústavního soudu ČR ze 16. 12. 2003, II. ÚS 583/01, a přikročí na podkladě skutečností a okolností, na něž je v nálezu poukázáno, k zevrubnému objasnění těchto okolností a skutečností (s využitím součinnosti s všemi účastníky řízení co do jejich skutkových údajů a tvrzení, jakož i jejich důkazních návrhů), aby tak bylo plně vyloučeno, že by neúplnost vykonaných skutkových zjištění mohla vést případně k nebezpečí extrémního nesouladu prvních závěrů soudů obou stupňů s vykonaným skutkovým zjištěním (jak je to zdůrazněno v nálezu Ústavního soudu ČR ze 16. 12. 2003, US. 583/01, jmenovitě na str. 6 tohoto nálezu).
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně podle ustanovení §243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu i o nákladech řízení včetně nákladů odvolacího i dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. května 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu