ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1463.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1463/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele M. P., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 12. 10. 2005, sp. zn. 23 Co 388/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 172/99 (žalobce D. p. h. m. P., a. s., proti žalovanému M. P., zastoupenému advokátkou, o 975.416,- Kč), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalujícího dopravního podniku, podané u soudu 28. 9. 1998, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 8. 3. 2005, č. j. 12 C 172/99-256. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému uloženo zaplatit žalujícímu podniku 975.416,- Kč s 10% úrokem z částky 609.635,- Kč od 9. 3. 2000 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Byl však dalším výrokem tohoto rozsudku zamítnut žalobní návrh žalobce, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit poplatek z prodlení z částky 609.635,- Kč v rozsahu 5% od 8. 3. 2000 do zaplacení a v rozsahu 15% od 8. 3. 2000 do 9. 3. 2000. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci na úhradu nákladů řízení 39.024,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; bylo rovněž žalovanému uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 42.121,80 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 12. 10. 2005, sp. zn. 23 C 388/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 975.416,- Kč s 10% úrokem z částky 609.635,- Kč od 9. 3. 2000 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovaným navzájem a ve vztahu ke státu (Obvodnímu soudu pro Prahu 4). Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto odvolání žalovaného proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žalobního návrhu ohledně příslušenství zažalované pohledávky. Bylo také odvolacím soudem rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud konstatoval, že v daném případě vyplývá z hospodářské smlouvy, uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 30. 11. 1990 (ve znění dodatku ke smlouvě č. 1, 2 a 3) ohledně pozemků v N. i objektů na nich (v nichž jsou nebytové prostory, jichž se týká mezi účastníky smlouvy sporné dlužné nájemné za období roku 1998 a 1999). Jde o nebytové prostory, ohledně nichž bylo rozhodnutími Obvodního úřadu P. ze 16. 9. 1990 a ze 17. 9. 1991 žalovanému povoleno provozovat služby v těchto nebytových prostorech. Přípisem z 21. 1. 1998 dal žalující dopravní podnik podle článku III. hospodářské smlouvy z 30. 11. 1990 žalovanému výpověď s roční výpovědní lhůtou, která začala běžet dnem 1. 1. 1999; veškeré nebytové prostory bylo třeba vyklidit do 31. 12. 1999. Současně se smlouvou z 30. 11. 1990 dal žalobce žalovanému souhlas s budoucímu investicemi podle článku IV. odst. 3 dodatku č. 3 zmíněné hospodářské smlouvy. Dne 3. 2. 1998 požadoval žalovaný žalobce dopisem o výměnu plynového kotle topného systému, kterým se vytápí objekt v severní části objetu; v tomto dopise požádal žalovaný žalobce o slevu na nájemném z tohoto důvodu. Dopisem z 22. 6. 1998 žalovaný reagoval na upomínku žalobce k úhradě nájemného za II. čtvrtletí roku 1998 a uváděl, že dosud nebyl opraven kotel, respektive že nebyla provedena jeho výměna; připomínal, že předpokladem pro úhradu nájemného je to, že objekty lze užívat k účelům, pro které byly pronajaty; ani v tomto dopise nebylo ze strany žalovaného požádáno o slevu na nájemném. Žalující dopravní podnik z 2. 7. 1998 oznámil žalovanému, že trvá na úhradě nájemného, přičemž je ochoten provést výměnu kotle, za předpokladu, že bude vpuštěn do objektu, což se však nestalo. Dopisem z 30.- 9. 1998 oznámil žalovaný žalobci, že dochází v jeho podniku ke ztrátě na zisku a žádal o úpravu (snížení) nájemného. Dne 1. 12. 1998 žalující podnik oznámil žalovanému, že byla provedena výměna kotle.
V souvislosti s tímto skutkovým zjištěním odvolací soud s poukazem na ustanovení §5 a §8 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu o podnájmu nebytových prostor, i na ustanovení §675 občanského zákoníku, dovozoval, že soud prvního stupně v daném případě správně posoudil, že tu předmětem smluvního vztahu mezi žalobcem a žalovaným byl nájem pozemků, přístřešků městské hromadné dopravy a ostatních ploch, přičemž pokud šlo o nebytové prostory, stíhala žalovaného povinnost provádět údržbu nebytových prostor, a to podle jejich dohody jak běžnou údržbu, tak i údržbu a opravy nad tento rámec, ale o provádění údržby a oprav většího rozsahu, než ve kterém je nájemce povinen, byl nájemce povinen pronajímatele informovat. Podle názoru odvolacího soudu v daném případě z korespondence účastníků vyplývalo, že žalovaný požadoval na žalobci pouze výměnu kotle topného systému; nepožadoval od žalobce např. opravu střechy, kterou mělo údajně docházet k zatékání do prostor užívaných žalovaným, takže se žalovaný může dovolávat slevy nájemného, případně náhrady škody způsobené takovým zatékáním. Žádost o slevu nájemného pro nefunkčnost kotle topného systému, o jehož výměnu požadoval žalovaný až v dopise z 30. 9. 1998. Taková žádost byla tu však již opožděná ve smyslu ustanovení §675 občanského zákoníku, neboť byla uplatněna po uplynutí šestiměsíční lhůty (počínaje od 3. 2. 1998, kdy došlo k závadě na kotli). Jiné důvody pro slevu na nájemném nebyly v řízení o této právní věci zjištěny, takže povinností žalovaného bylo hradit nájemné v dohodnuté výši.
Z uvedeného důvodu odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný, jakož i ve výrocích o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud pak odůvodnil další (odmítavý) výrok svého rozsudku tak, že „ohledně odvolání žalovaného proti výroku, kterým byla zamítnuta žaloba ve zbývajícím příslušenství, bylo odvolání žalovaného odmítnuto podle §218 písm. c) občanského soudního řádu, neboť v této části řízení byl žalovaný úspěšný, a proto proti tomuto výroku nemohl podat odvolání“.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 9. 12. 2005 doručen advokátce, která žalovaného v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalovaného bylo předáno na poště dne 9. 2. 2005 k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 4, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, neboť rozsudek odvolacího soudu je, podle názoru dovolatele, v rozporu s hmotným právem. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jeho dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Dovolatel upřesňoval, že jeho dovolání směřuje jen proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, označeném I. (tj. v potvrzujícím výroku o uložení povinnosti žalovanému zaplatit jistinu a úrok z prodlení), jakož i proti výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně.
Dovolatel dovozoval, že v daném případě je smlouva z 30. 11. 1990 kombinovanou smlouvou a že na ni lze aplikovat hospodářský zákoník (zákon č. 109/1964 Sb.) v části týkající se nájmu pozemků a v části týkající se nájmu staveb lze na ni aplikovat zákon č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Dovolatel uváděl, že je pravdou, že v části IV. smlouvy ze dne 30. 11. 1990 si účastníci ujednali, že nájemce (tj. žalovaný) bude provádět údržbu přenechaných objektů na vlastní náklad. Dovolatel však v této otázce s poukazem na ustanovení §5 odst. 4 a odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb. dovozoval, že zákon č. 116/1990 Sb. předpokládá dvě „úrovně“ údržby; jednak předpokládá takovou údržbu, která zabezpečí kvalitativně stejný způsob užívání po dobu trvání nájemního vztahu a o niž zákon předpokládá, že půjde k tíži pronajimatele; dále zákon č. 116/1990 Sb. hovoří o obvyklé údržbě, která jde k tíži nájemce, Při uzavírání smlouvy z 30. 11. 1990 účastníci smlouvy neuvažovali o aplikaci ustanovení zákona č. 116/1990 Sb. na daný případ. Podle názoru dovolatele „výklad soudu je v tomto směru výkladem příliš extenzivním, překračujícím ve svém důsledku úmysl stran jimi sledovaný při uzavírání smlouvy samostatné“. Dovolatel má tedy za to, že „pokud soud dovozuje, že povinností žalovaného bylo provádět údržbu běžnou i údržbu a opravy nad tento rámec, je výklad soudu výkladem nesprávným; takový výklad nemá oporu v provedených důkazech, je proti logice věci a je i v rozporu s vyzněním smluvního dokumentu ze dne 30. 11. 1990“.
Dovolatel, na rozdíl od názoru soudů obou stupňů v této právní věci, byl naopak toho názoru, že žalovaný dopisem z 3. 8. 1998, adresovaným žalujícímu Dopravnímu podniku hlavního města P., uplatnil snížení nájemného v 100% výši, tj. uplatnil řádně a včas prominutí nájemného, a to z důvodu nepoužitelnosti objektu pro stavební závady objektu; o nefunkčnosti kotle topné soustavy informoval žalovaný žalobce již 3. 2. 1998, kdy na základě provedeného znaleckého posudku žádal žalobce o výměnu kotle topné soustavy; žalovaný tedy tento právní úkon v šestiměsíční lhůtě (stavené zákonem č. 116/1990 Sb.) učinil včas právě dopisem z 3. 8. 1998.
Dovolatel je i toho názoru, že odvolací soud nesprávně posoudil i žalovaným uplatněnou námitku „o započtení ušlého zisku“. Podle názoru dovolatele „z logiky věci vyplývá, že v případě, že dovolatel (nájemce) z důvodu ležících na straně žalobce (pronajimatele) nemůže nebytové prostory k provozování své podnikatelské činnosti užívat a důvod nemožnosti užívání nebytových prostor pronajimateli oznámil, učinil tak právní úkon – uplatnění slevy z nájmu a nelze na nájemci požadovat plné nájemné bez započtení ušlého zisku nájemce“.
Podle názoru dovolatele se rovněž nelze ztotožnit se závěry odvolacího soudu v tom, směru, že žalovaný neoznámil pronajimateli potřebu oprav na střeše objektu, v němž jsou pronajaté nebytové prostory. Přitom např. svědek Ing. L., pracovník žalobce, vypověděl dne 7. 9. 2000, že „záležitost závad střechy byla řešena dvakrát či třikrát mezi ním a žalovaným“. Tento provedený důkaz tedy nebyl soudem hodnocen způsobem předpokládaným občanským soudním řádem, tj. jednotlivě i ve vzájemné souvislosti s výsledky ostatního dokazování.
Dovolatel posléze namítal, že v řízení provedený důkaz posudkem znalce z oboru ekonomiky je zcela zavádějící. Tento posudek byl zpracován v rozporu s otázkami, které měla být tímto posudkem zodpověděny. Znalec především hodnotil ekonomické výsledky veškeré podnikatelské činnosti žalovaného, nikoli pouze výsledky z podnikání v předmětných nebytových prostorách, jak mu to bylo zadáním soudu uloženo.
Ve vyjádření žalujícího Dopravního podniku hlavního města Prahy k dovolání žalovaného bylo uvedeno, že by toto dovolání mělo být odmítnuto. Dovolatel ostatně ve svém dovolání, v němž poukazoval na ustanovení §237 odst. 1 písm. ) a odst. 3 občanského soudního řádu, podle názoru žalobce vůbec nespecifikoval, která právní otázka a v jakém směru byla v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném dovoláním dovolatele, řešena v rozporu s hmotným právem, jak to uplatňoval dovolatel obecně ve svém dovolání.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo nutno posoudit v daném případě podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 12 C 172/99 Obvodního soudu pro Prahu 4), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozhodnutím řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím. soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil svým rozsudkem z 12. 10. 2005, napadeným dovoláním dovolatele, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Projednávanou právní věc posoudil odvolací soud, jak uváděl ve svém rozsudku z 12. 10. 2005 (sp. zn. 23 Co 388/2005 Městského soudu v Praze), podle ustanovení §5 odst. 4 a §8 zákona č. 116/1990 Sb. i podle ustanovení §675 občanského zákoníku.
Podle ustanovení §8 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, může-l.i nájemce užívat nebytový prostor omezeně jen proto, že pronajimatel neplní své povinnosti ze smlouvy nebo povinnosti stanovené tímto zákonem, má nájemce nárok na poměrnou slevu z nájemného.
Podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. je nájemce povinen beze zbytečného odkladu oznámit pronajimateli potřebu oprav, které má pronajimatel provést, a umožnit provedení těchto i jiných oprav; jinak nájemce odpovídá za škodu, která nesplněním povinnosti vznikla.
Podle ustanovení §675 občanského zákoníku musí být právo na prominutí nájemného nebo na poskytnutí slevy z nájemného uplatněno u pronajimatele bez zbytečného odkladu; právo zanikne, nebude-li uplatněno do 6 měsíců ode dne, kdy došlo ke skutečnostem toto právo zakládajícím.
Ohledně těchto odvolacím soudem uvedených ustanovení nelze přesvědčivě dovodit, že by se na projednávanou právní věc (sp. zn. 12 C 172/99 Obvodního soudu pro Prahu 4) nevztahovala. Ostatně i v dovolání dovolatele je uváděno: „Pokud soud aplikuje zákon č. 116/1990 Sb. u nájmu objektů, činí tak správně“. Aplikace ustanovení zákona č. 116/1990 Sb. v případech, kdy v budově jsou místnosti určené k provozování obchodu či služeb, byla zdůrazněna i v rozhodnutí uveřejněném pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem. Přitom v uveřejněné judikatuře soudů je zároveň položen důraz i na dopad některých ustanovení občanského zákoníku na nájem nebytových prostor, jak to bylo vyloženo např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 14/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek kupř. ohledně ustanovení §667 odst. 1 občanského zákoníku, obsahujícího právní úpravu provádění změn na pronajaté věci.
Nemohl tedy dovolací soud, který z těchto právních závěrů z uveřejněné judikatury vychází i v daném případě, dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku z 12. 10. 2005 (sp. zn. 23 Co 388/2003 Městského soudu v Praze), napadeném dovoláním dovolatele, řešil právní otázku aplikace ustanovení §5 odst. 4 a §8 zákona č. 116/1990 Sb. nebo ustanovení §675 občanského zákoníku v rozporu s hmotným právem, popřípadě že by řešil svým rozhodnutím právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jako již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
U nepřípustného dovolání neposuzuje dovolací soud již dovolatelem uplatněné dovolací důvody (srov. §242 odst. 3 občanského soudního řádu: „je-li dovolání přípustné …..“). Dovolateli, který v podstatě ve svém dovolání vyslovoval nespokojenost s neúplností a s neprávností skutkových zjištěné v této právní věci a s údajnými vadami při hodnocení důkazů u soudů obou stupňů, lze však i poukázat na to, co bylo vyloženo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že totiž ani vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, stejně jako dovolacím důvodem nemohou být vady hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), neboť toto hodnocení důkazů je soudům v občanském soudním řízení svěřeno k realizaci závažné procesní zásady volného hodnocení důkazů. Za rozhodnutí soudu vycházející ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze označit zpravidla jen takové rozhodnutí soudu, v němž soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalujícímu dopravnímu podniku v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. července 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu