ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1528.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1528/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: 1. M. K., a 2. B. K., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 28. 2. 2005, sp. zn. 44 Co 152/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 485/97 (žalobců M. K. a B. K., zastoupených advokátkou, proti žalovaným L. ČR, s. p., H. K., Krajský inspektorát B., o náhradu škody), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 22. 7. 1997, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze 7. 8. 2002, čj. 7 C 485/97-141. Soud prvního stupně tímto rozsudkem zamítl žalobu žalobců, aby žalovaným L. ČR H. K. byla uložena povinnost zaplatit žalobci M. K. 22.347,- Kč s 16 % úrokem od 1. 7. 1996 do zaplacení. Současně soud prvního stupně zamítl žalobu žalobců s žalobním návrhem, aby žalovanému státnímu podniku byla uložena povinnost zalesnit pozemek parc. č. 169/6 v katastrálním území Ž. do 2 let od právní moci rozsudku a dopěstovat vysázený lesní porost a protokolárně jej žalobcům předat do 7 let od právní moci rozsudku. Zároveň soud prvního stupně zastavil řízení ohledně žalobního návrhu na zaplacení dalšího 16 % úroku z prodlení z částky 118.628,- Kč od 24. 6. 1992 do zaplacení a dalšího 13 % úroku z prodlení z částky 22.347,- Kč a ještě z částky 22.347,- Kč od 24. 6. 1992 do zaplacení. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Okresního soudu Brno-venkov 2.650,- Kč od právní moci rozsudku.
Soud prvního stupně vyšel při svém rozhodování ze zjištění, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky lesních pozemků, uvedených v žalobě žalobců, které v minulosti užíval žalovaný státní podnik na základě práva užívání pozemku k zajištění lesní výroby a ostatních funkcí lesa. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce M. K. dne 4. 3. 1992 požádal L. ČR H. K. o vydání lesních pozemků, a to jménem původní vlastnice těchto pozemků L. K.. Mezi žalobci a žalovaným státním podnikem probíhala řada jednání, jejichž výsledkem byl podpis jednajících na tzv. hlášence změn pro tehdejší evidenci nemovitostí ze dne 25. 9. 1992, podle níž ke dni 24. 6. 1991 měly uvedené lesní pozemky přejít do užívání vlastníka na základě zákona č. 229/1991 Sb. a dnem 21. 10. 1992 bylo potvrzeno předání těchto pozemků vlastníkům, přičemž zápis podepsal jen žalobce M. K., jmenovitě byli však v zápise uvedeni oba vlastníci (M. K. a B. K.) a je k zápisu připojena rukou psaná výhrada ke stavu pozemku parc. č. 169/6 v katastrálním území Ž. s tím, že bude ještě dořešena otázka náhrad. Dne 7. 12. 1992 M. K. opětovně požádal žalovaný státní podnik o poskytnutí náhrady za vykácený les na pozemku parc. č. 169/6 v katastrálním území Ž. a žalovaný státní podnik dne 1. 11. 1995 nabídl žalobcům dohodu o vypořádání nároků tak, že každému ze žalobců přísluší náhrada v částce 22.333,- Kč; tento návrh však žalobci odmítli. Soud prvního stupně poukazoval na to, že žalobou podanou 22. 7. 1997 se žalobci domáhali jednak náhrady za vykácené lesní porosty na pozemku parc. č. 169/6 v katastrálním území Ž. a jednak i zalesnění tohoto pozemku. Byl toho názoru, že požadované plnění žalobců na zaplacení náhrady podle ustanovení §22 zákona č. 229/1991 Sb. je promlčeno ve smyslu ustanovení §100 a §101 občanského zákoníku, neboť nájemní poměr ohledně uvedeného pozemku skončil dne 24. 6. 1991, k předání lesních pozemků došlo 21. 10. 1992 a žaloba byla žalobci podána až dne 22. 7. 1997. Soud prvního stupně byl i toho názoru, že v daném případě ze strany žalovaného státního podniku nemohlo dojít k uznání dluhu ve smyslu ustanovení §558 občanského zákoníku s důsledky k promlčení lhůtě podle ustanovení §110 odst. 1 občanského zákoníku.
O odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze 7. 8. 2002, čj. 7 C 485/97-141, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 28. 2. 2005, sp. zn. 44 Co 152/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve čtyřech výrocích z pěti výroků tohoto rozsudku. Podle odvolacího soudu bylo nutno mít v daném případě zejména zřeteli, že od institutu uznání dluhu, jehož obsahem je vůle dlužníka uznat věřitelův konkrétní dluh je třeba lišit institut uznání nároku v občanském soudním řízení jako procesně právní institut, kterým je upraven pouze v občanském soudním řádu (v §153a). Odvolací soud zdůrazňoval, že tvrzení o uznání dluhu prokazuje v občanském soudním řízení žalobce; v daném případě však žalobci neprokázali řádné uznání dluhu ve smyslu ustanovení §588 občanského zákoníku a tím neprokázali ani délku promlčecí lhůty ve smyslu ustanovení §110 odst. 1, věta druhá, občanského zákoníku. Odvolací soud měl proto za to, že v daném případě bylo nutno se zabývat jen tříletou promlčecí lhůtou, počítanou ode dne, kdy bylo možno nárok uplatnit poprvé ve smyslu ustanovení §101 občanského zákoníku. Podle názoru odvolacího soudu v daném případě došlo k ukončení právního vztahu mezi účastníky tohoto soudního řízení nejpozději ke dni 21. 10. 1992; pokud tu ovšem právo bylo uplatněno u soudu až 22. 7. 1997, stalo se tak po uplynutí zákonné tříleté promlčecí doby a soud prvního stupně proto správně ve smyslu ustanovení §100 občanského zákoníku přihlédl ke vznesené námitce promlčení ze strany žalovaného. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že nárok na zalesnění pozemku parc. č. 169/6 v katastrálním území Ž. tu nevznikl, neboť k ukončení vztahu mezi účastníky tohoto sporu došlo nejpozději ke dni 21. 10. 1992. Výše uvedený nárok žalobců, vyplývající z ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. byl pak co do právní úpravy včleněn do tohoto zákona až novelou provedenou zákonem č. 183/1993 Sb., jež se stala účinnou ke dni 1. 7. 1993.
Proti rozsudku odvolacího soudu z 28. 2. 2005 (sp. zn. 44 Co 152/2003 Krajského soudu v Brně) podali žalobci včas (srov. §240 odst. 1 občanského soudního řádu) dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu. Podle dovolatelů žalobkyně B. K. neučinila žádný úkon směřující k předání lesních pozemků a nikdy se nepodílela na správě těchto pozemků. Dále dovolatelé namítali, že žalobkyně B. K. nežádala nikdy v souvislosti s těmito pozemky o poskytnutí státních dotací, ale žádal o ně výhradně žalobce M. K. Dovolatelé nepokládají za správný závěr soudů v této právní věci, že „druhá žalobkyně B. K. nikdy nedala najevo, že předmětné pozemky nepřevzala“. Dovolatelé tvrdili, že až přípisem žalovaných Č. l. ze dne 6. 3. 1996 byl vypovězen nájemní poměr ohledně pozemků, o něž jde v tomto řízení, a že tedy nájemní poměr tu trval až do 1. 7. 1996. Podle jejich názoru tu nešlo o formálněprávní otázku, nýbrž o hmotněprávní podmínku ukončení nájemního poměru. Poukazovali na skutečnost, že nájem pozemků byl v daném případě ukončen výpovědí žalovaného státního podniku ke dni 1. 7. 1996; nároky žalobců proto nemohou být promlčeny. Podle názoru dovolatelů je nutno uznání dluhu podle ustanovení §558 občanského zákoníku považovat za kvalifikovaný právní úkon, o ně již jde v daném případě; nejde tu jen o úkon procesní.
Dovolatelé proto navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, napadený jejich dovoláním, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalované L. ČR ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů uváděli, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru L. ČR H. K. nemůže uspět žalobkyně B. K. se svým tvrzením, že neví, jak měla dát svůj nesouhlas s převzetím lesních pozemků v katastrálním území Ž.; podle názoru žalovaných lesů vzhledem ke společnému obhospodařádní pozemků, o něž jde v tomto řízení, jichž se týkala daná výpověď, žalobkyně B. K. o převzetí pozemků i o výpovědi nájmu věděla a nic proti tomu nenamítala.
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 7 C 485/97 Okresního soudu Brno-venkov), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 28. 2. 2006, napadeným dovoláním dovolatelů, řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozhodnutím řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení
§22 a §24 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a k jinému zemědělskému majetku, a podle ustanovení §558 a §110 odst. 1 občanského zákoníku.
Podle ustanovení §24 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. jestliže na pozemku nebo jeho části, na které má být ukončen nájem, byl ke dni vzniku práva užívání trvalý porost a jestliže na tomto pozemku není v době ukončení nájmu žádný trvalý porost, náleží vlastníku pozemku náhrada ve výši ceny trvalého porostu, který se na pozemku nacházel ke dni vzniku práva užívání.
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že váže vnik nároku na náhradu ve výši ceny trvalého porostu na okamžik, k němuž je k pozemku ukončen nájem vzniklý podle ustanovení §22 zákona č. 229/1991 Sb., popřípadě ke dni účinnosti tohoto zákona
a v případě předání pozemku oprávněnému do užívání podle ustanovení §22 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 183/1993 Sb. (anebo podle ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. v původním znění).
Ustanovení §22 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. řeší otázky vypořádání vzájemných nároků v souvislosti se zánikem některých užívacích práv, jsou-li splněny podmínky zániku užívacích práv, uvedených v ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (viz k tomu stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996, str. 56 /134/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Podle ustanovení §558 občanského zákoníku uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval.
Podle ustanovení §110 odst. 1 občanského zákoníku bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů nelze výsledný právní závěr odvolacího soudu, vyjádřený v jeho rozsudku z 28. 2. 2005 (sp. zn. 44 Co 153/2003 Krajského soudu v Brně), považovat za závěr, který by byl v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.
a občanského zákoníku). Odvolací soud totiž dospěl ohledně žalobního návrhu žalobců na zaplacení náhrady za trvalé lesní porosty podle zákona č. 229/1991 Sb., a to nikoli v rozporu se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, že v daném případě došlo nejpozděj k 21. 10. 1992 k uzavření dohody předpokládané v ustanovení §22 odst. 9 (nyní 8) zákona č. 229/1991 Sb.) ve vztahu ke všem pozemkům, o něž jde v tomto řízení, a že od tohoto uvedeného data je nutno počítati běh promlčecích lhůt, neboť v den následující mohlo být právo na náhradu u soudu uplatněno (ve smyslu ustanovení §101 občanského zákoníku), takže pokud bylo právo uplatněno žalobou u soudu žalobci až 22. 7. 1997, došlo k tomuto uplatnění nároku po uplynutí zákonné tříleté doby promlčení a vzhledem k žalovaným vznesené námitce promlčení ohledně žalobci uplatněného nároku, došlo po právu k zamítnutí žaloby žalobců.
A protože odvolací soud neřešil, jak uvedeno, nejen některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, ale ani právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, a rovněž ani právní otázku, která by byla rozhodován rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelů shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 2
a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovanému státnímu podniku v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. května 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu