ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1536.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1536/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, PhD., v právní věci žalobce JUDr. M. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o uložení povinnosti vydat pozemky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 141/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.10.2007, č. j. 39 Co 154/2007-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24.10.2007, č. j. 39 Co 154/2007-141, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19.10.2006, č. j. 23 C 141/2005-124, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen bezúplatně převést do vlastnictví žalobce k uspokojení jeho nároků ve výši ceny předmětných pozemků, kterou sdělí žalovaný, vyplývajícího z rozhodnutí Pozemkového úřadu – Magistrátu hlavního města P. pod č.j. PÚ 1070/92/1 ze dne 25.6.2002, pozemky blíže specifikované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce získal předmětný restituční nárok postoupením na základě smluv o postoupení pohledávek. Odvolací soud vyslovil, že podle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 13.12.2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, došlo ke zrušení ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, který z dopadu tohoto ustanovení vyloučil pouze oprávněné osoby a jejich dědice. Podle odvolacího soudu Ústavní soud tedy odlišil oprávněné osoby, restituenty a jejich dědice od smluvních nabyvatelů, kteří vstoupili do postavení oprávněných osob. Zaujal názor, že ve vztahu ke smluvním nabyvatelům nároku zůstala novela zákona o půdě, provedená zákonem č. 253/2003 Sb., v platnosti a účinnosti. Dospěl k závěru, že nárok žalobce na vydání pozemku po 31.12.2005 zanikl, lze se domáhat jen finanční náhrady, přičemž se jedná o lhůtu prekluzivní, jejímž marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2259/2006 a sp.zn. 28 Cdo 2902/2007.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku zániku nároku na převod náhradního pozemku v důsledku novely zákona č. 229/1991 Sb. provedené zákonem č. 253/2003 Sb. (tzv. restituční tečka) v rozporu s hmotným právem, s ústavními předpisy a mezinárodními dohodami, jimiž je Česká republika vázána. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že novela zákona o půdě odňala žalobci postavení oprávněné osoby, resp. způsobila zánik jeho práva na vydání náhradních pozemků. Namítal, že část třetí zákona č. 253/2003 Sb. je v rozporu s mezinárodními dohodami. Podle dovolatele pouze v případě, kdy vydání konkrétního náhradního pozemku nebylo možné, mohl být nárok oprávněné osoby uspokojen vyplacením finanční náhrady. Poukazoval na ustanovení §524 o.z. s tím, že postoupením nároku nabývá postupník nejen právo na splnění závazku povinnou osobou, ale též všechna práva, která měl postupitel v době postoupení, tedy i právo na volbu alternativního plnění, pokud tuto volbu již neuskutečnil postupitel. Dále tvrdil, že závěry nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 6/2005 nelze paušálně aplikovat na veškeré nároky postupníků vzniklé před 6. 8. 2003. Podle dovolatele postoupením nároku oprávněné osoby získává postupník postavení oprávněné osoby. Konstatoval, že postoupením pohledávky dochází ke změně v osobě věřitele pohledávky, avšak obsah závazkového vztahu zůstává zcela nedotknut, neexistuje tedy žádné zákonné oprávnění dovozovat z postoupení restitučního nároku jiné důsledky, než z postoupení kterékoliv jiné pohledávky. Poukazoval na skutečnost, že restituční nároky, které nabyl od původní oprávněné osoby, získal již 29. 11. 2002, proto si nemohl být vědom, že jeho právo domáhat se splnění dluhu po žalovaném bude následně právními předpisy omezeno. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. nepřichází v úvahu, protože odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který byl jeho prvým rozsudkem v této věci.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou.
K otázce zániku práva na náhradní pozemek, založeného ustanovením §11 odst. 2 a §33 odst. 1 zákona o půdě, tj. nároku na převod náhradního pozemku patřícího osobám, jež tento nárok získaly postoupením od jiných osob, existuje již poměrně rozsáhlá judikatura Nejvyššího soudu. Vychází z jeho rozsudku ze dne 8.11.2006, sp.zn. 28 Cdo 2259/2006, v němž je vysloven závěr, že právo oprávněné osoby, jež získala nárok na náhradní pozemek postoupením podle §33 odst. 1 zákona o půdě, doznalo změny v důsledku zákona č. 253/2003 Sb., jímž bylo toto právo odejmuto osobám, jejichž řádně uplatněný nárok stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta zániku práva, tj. 31.12.2005 nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti P. f. Není proto rozhodující, zda nárok byl uplatněn jen u Pozemkového úřadu nebo i u soudu. Šlo o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon spojoval zánik práva. Tato zákonná úprava byla přezkoumána Ústavním soudem, jenž rozhodoval o návrhu na její zrušení nálezem pléna ze dne 13.12.2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/2005, přičemž ve vztahu k postupníkům ji ponechal v platnosti.
Dovolací soud dále konstatuje, že posouzením charakteru lhůty stanovené v §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě se rovněž již zabýval. Pro tuto lhůtu považuje za charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to některý účastník namítá či nikoli. Propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již marným uplynutím, kterému nelze zabránit, a po jejím uplynutím se nelze domáhat uspokojení práva.
Pro úplnost je vhodné dodat, že obdobnou problematikou se zabýval Nejvyšší soud ČR též ve svém rozhodnutí ze dne 22.8.2007, sp. zn. 28 Cdo 3121/2007, ze dne 19.12.2007, sp. zn. 28 Cdo 4929/2007 a ze dne 15.1.2008, sp. zn. 28 Cdo 4959/2007.
Na základě výše uvedeného je tak patrno, že schází podmínka úspěšnosti dovolání zakládajícího se na tvrzení o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce zásadního právního významu. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. července 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu