ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1545.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1545/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce B., s. d. v O., zastoupeného advokátkou, proti žalované ČR – Ú. pro z. s. ve v. m., o 54.831,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 92/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2007, č. j. 17 Co 3/2007-61, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 20. 9. 2006, č. j. 16 C 92/2006-47, žalobu na zaplacení částky 54.831,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že do 30. 6. 2001 platil §879c obč. zák. stanovící podmínky přechodu práva trvalého užívání pozemku na právo vlastnické, žalobce tyto podmínky splnil, o změnu na vlastnické právo požádal a uplynutím roční lhůty mělo ke dni 1. 7. 2001 dojít ke vzniku vlastnického práva žalobce k pozemkům parc. č. 5033/2 a 5033/3 zapsaných na LV č. 2742 pro kat. území Š. u O., avšak po zrušení citovaného ustanovení zákonem č. 229/2001 Sb. musel žalobce přistoupit k jejich odkupu. Kupní smlouvou ze dne 16. 12. 2003 podepsanou oběma účastníky a schválenou dne 28. 4. 2004 Ministerstvem financí ČR odkoupil žalobce od žalované předmětné pozemky za kupní cenu 54.831,- Kč, která byla zaplacena dne 21. 6. 2004. Soud s odkazem na nález Ústavního soudu ČR publikovaný pod č. 278/2004 Sb. ve spojení s §71 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. dovodil, že pokud účastníci v mezidobí, kdy §879c obč. zák. neplatil, uzavřeli smlouvu, na základě které žalobce od žalované předmětné pozemky koupil, nelze zpětně navozovat situaci, která nastala až po 31. 12. 2004 (den účinnosti citovaného nálezu). Uzavřel, že uvedená smlouva má náležitosti kupní smlouvy, byla platně uzavřena a není v rozporu se zákonem, tudíž kupní cena byla zaplacena v souvislosti s touto platně uzavřenou smlouvou.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 3. 2007, č. j. 17 Co 3/2007-61, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 54.831,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Konstatoval, že základem rozhodnutí v této věci je právní posouzení účinků citovaného nálezu Ústavního soudu ČR, kterým byla zrušena ta část zákona č. 229/2001 Sb., jíž bylo s účinností od 1. 7. 2001 zrušeno ustanovení §879c obč. zák. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, dovodil, že §879c obč. zák. i nadále platil a pouze v období od 30. 6. 2001 do 31. 12. 2004 nebyla možná jeho realizace. Obnovením posledně jmenovaného ustanovení tedy bylo založeno vlastnictví původního trvalého uživatele ze zákona a veškeré právní úkony, které byly v mezidobí v rozporu s tímto ustanovením učiněny, je nutné považovat za neplatné. Dospěl k závěru, že uvedenou kupní smlouvu je třeba považovat za neplatnou, neboť vlastnické právo žalobce k předmětným pozemkům vzniklo již před jejím uzavřením dne 1. 7. 2001 ze zákona; uzavíral ji tak subjekt, který vlastníkem již nebyl. Plněním z neplatné smlouvy vzniklo žalované bezdůvodné obohacení na úkor žalobce ve výši zaplacené kupní ceny.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje
z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a odůvodňuje ho nesprávný právním posouzení věci
[§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Otázku zásadního právního významu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. žalovaná spatřuje v posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, vyhlášeného pod č. 278/2004 Sb., na existenci §§879c až 879e obč. zák. a jejich použitelnost na právní poměry žalobce, dále v posouzení vztahu výše uvedených ustanovení obč. zák. k přechodným ustanovením části čtvrté zákona č. 229/2001 Sb., která nálezem nebyla zrušena, a v posouzení, zda a jakým způsobem právní úprava obsažená v §71 odst. 7 zákona č. 182/1993 Sb. omezuje či zcela vylučuje reálný dopad zmíněného nálezu Ústavního soudu. S odkazem na nález Ústavního soudu č. 95/2002 Sb. a č. 8/1995 Sb. namítá, že není důvod předpokládat při zrušení derogačních ustanovení Ústavním soudem jiné dopady než zrušení příslušné pasáže zákona č. 229/2001 Sb., a proto není důvodu měnit obecný závěr, že Ústavní soud nemůže být a není pozitivní zákonodárcem; k „oživení“ původně zrušených ustanovení (včetně §879c obč. zák.) tedy nedochází, tato ustanovení nebudou mít žádné právní účinky a nadále má být postupováno pouze podle aktuálně platné úpravy. Ze závěrů učiněných odvolacím soudem dovolatelka dovozuje, že pokud žalobci vzniklo vlastnické právo k předmětným pozemkům (jež měl původně v trvalém užívání) ke dni 1. 7. 2001, pak soud vykládá nález č. 278/2004 Sb. způsobem umožňujícím jeho pravou retroaktivitu, což je z hlediska principu právní jistoty nepřípustné. Dále žalovaná upozorňuje na to, že i kdyby došlo k oživení předmětných ustanovení obč. zák., jejich právní účinky, spočívající zejména ve změně vybraných užívacích vztahů na vlastnické, by v celkovém kontextu ostatních působících zákonů byly nulové, neboť k 1. 1. 2005 již neexistovaly právní vztahy podmiňující aplikaci těchto ustanovení, což se plně týká vztahů trvalého užívání, když dnem 30. června 2001 ze zákona definitivně zanikly právě ty, které ještě po 1. 1. 2001 u právnických osob, na něž se §879c a násl. obč. zák. vztahoval, kvůli této speciální úpravě dále přetrvávaly a do 30. 6. 2001 nezanikly jiným způsobem. Úpravu právního režimu těchto dodatečně zaniklých právních vztahů trvalého užívání včetně nezbytného propojení na obecný právní režim zákona č. 219/2000 Sb. zajistil rovněž zákon č. 229/2001 Sb., a to v čl. IV. části čtvrté, která zůstala nálezem č. 278/2004 Sb. nedotčena a je součástí právního řádu. Současná aplikace §879c a násl. obč. zák. je z důvodu konkrétního data, kdy mělo ke změně práva trvalého užívání na vlastnické dojít, zcela vyloučena. Stanovené datum 1. 7. 2001 totiž nenávratně minulo a „oživená“ ustanovení se nemohou naplnit. Dále pak dnem
30. 6. 2001 se právo trvalého užívání transformovalo ve výpůjčku a tak ke dni 1. 7. 2001 nemohl žalobce mít pozemky, které byly později předmětem kupní smlouvy, v trvalém užívání. U žalobce tak nemohlo dojít ke vzniku vlastnického práva k předmětným pozemkům podle §879c obč. zák. Zde žalovaná dovozuje, že řešení právní otázky odvolacím soudem je v rozporu s hmotným právem. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Dovolací soud se již několikrát ve své rozhodovací praxi zabýval právními otázkami předestřenými i v předmětném dovolání a rozhodnutí soudu odvolacího je plně souladné se závěry přijatými Nejvyšším soudem v těchto případech. Nutno podotknout, že Nejvyšší soud již také rozhodoval spor týkající se posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004. Jednalo se především o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, na nějž poukázal již soud odvolací. V něm Nejvyšší soud dovodil, že „není nejmenší pochybnosti o tom, že výrokem uvedeného nálezu vydaným podle §70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je bezpodmínečně vázán nejen on, ale i všechny jiné orgány a osoby, neboť jde o právní akt, jímž Ústavní soud zasáhl v souladu s čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy do právního řádu České republiky tím, že zrušil do té doby platná a účinná ustanovení zákona pro jejich rozpor s ústavním pořádkem.
Dle uvedeného rozhodnutí je pak Nejvyšší soud vázán i tzv. nosnými důvody plenárního nálezu Ústavního soudu, přičemž zpravidla půjde o právní názor vyjádřený právní větou publikovanou ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Není proto namístě jakkoliv pochybovat či polemizovat s důvody, které Ústavní soud v daném případě vedly ke zrušení části II. zákona č. 229/2001 Sb. nazvané „Změna občanského zákoníku čl. II.“, jak to v souzeném sporu činí dovolatelka.
Výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu též uvádí, že „další částí plenárního nálezu, v níž Ústavní soud řešil otázku ožívání předpisu již dříve zrušeného, nepatří do jeho nosné části.“ V daném případě se jedná o dva odstavce odůvodnění nálezu předcházející odstavec poslední, v nichž se Ústavní soud zabývá účinky nálezu, jímž jsou rušena derogační ustanovení zákona a kde dovozuje, že takový nález má za následek rehabilitaci zrušených ustanovení a v daném případě pak obnovení právního stavu založeného ustanoveními §879c, §879d a §879e o. z. Dovolací soud dospěl k závěru, že obecné soudy touto částí odůvodnění nálezu právně vázány nejsou. Nicméně jde o otázku posouzení existence vlastnického práva jako práva základního, kterému poskytuje ochranu přímo Listina základních práv a svobod. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti by pak byl oprávněn přezkoumat na základě ústavní stížnosti rozhodnutí obecných soudů, týkající se ochrany vlastnického práva jako práva základního, včetně posouzení otázky účinnosti a důsledků zmíněného nálezu. Proto je třeba přistoupit i ke zmíněné právně nezávazné části jeho nálezu tak, jak obecné soudy přistupují k judikatuře a stanoviskům Nejvyššího soudu, byť pro ně nejsou právně závazné. Uvedeným závěrům Nejvyšší soud přitakal také v dalších svých rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006; ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2490/2006; ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006; ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006; ze dne 23. 8. 2007, sp. zn.
28 Cdo 2797/2007; a ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007).
Není proto důvodné odklánět se ani od těchto právních závěrů učiněných Ústavním soudem obsažených v odůvodnění předmětného nálezu a potvrzených ve výše citovaných rozhodnutích soudu Nejvyššího. Opačný závěr by ostatně ani nebyl logický, neboť takový nález, jenž ruší derogační ustanovení předchozího právního předpisu, by nevyvolal žádné právní účinky v situaci, kdy by zrušeným právním předpisem derogovaná ustanovení zůstala i nadále derogována čili „mimo“ platný právní řád.
V rovině časové souslednosti nález pléna Ústavního soudu zrušil část zákona
č. 229/2001 Sb., jíž bylo derogováno ustanovení občanského zákoníku (§879c, §879d
a §879e). Pak se taková ustanovení stala znovu platnou součástí právního řádu České republiky, a to ode dne účinnosti zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. (tj. od 1. 1. 2005). Jinak by tu totiž nebyl dán žádný právní podklad pro „vymizení“ těchto ustanovení občanského zákoníku z právního řádu ČR. Jestliže pak §879c občanského zákoníku, který je tedy ke dni rozhodování dovolacího soudu platnou součástí právního řádu České republiky, stanoví, že uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 7. 2001, neboť z. č. 103/2000 Sb. nabyl účinnosti dne 1. 7. 2000) dochází při splnění jistých podmínek k právní skutečnosti, a to přímo ze zákona, nevyvstává žádná pochybnost o právních následcích takového ustanovení. Jinými slovy řečeno, platný a účinný §879c o. z. stanoví, že ke dni 1. 7. 2001 došlo při splnění taxativně vypočtených podmínek existujících ke dni účinnosti zákona č. 103/2000 Sb. k přeměně práva trvalého užívání pozemku podle §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, na právo vlastnické. To bezesporu platí i pro souzený spor. Ostatně i Ústavní soud si byl vědom dopadů svého nálezu, a proto odložil účinnost zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. do 31. 12. 2004, aby tak podle vlastních slov „poskytl Parlamentu České republiky dostatečně dlouhou dobu k přijetí přiměřené právní úpravy“ (viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. 28 Cdo 265/2008). Z výše uvedeného lze jednoznačně dovodit závěr, že jestliže žalobce splňoval ke dni 1. 7. 2000 podmínky uvedené v §879c o. z., pak na něj dnem 1. 7. 2001 přešlo ex lege vlastnické právo k předmětným pozemkům.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání správný, a proto dovolací soud dovolání žalované zamítl
(§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5,
§224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolatelka s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu jeho nákladů právo a straně žalující náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. května 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu