ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1570.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1570/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky A. P., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 12. 12. 2007, sp. zn. 5 Co 2370/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 258/2006 (žalobkyně A. P., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1. N. p. ú., zastoupenému advokátkou, a 2. N. z. m., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, za účasti vedlejšího účastníka řízení Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m.), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 21. 6. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích z 24. 7. 2007, č. j. 10 C 258/2006-163. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, kterou se domáhala určení, že je vlastnicí pozemků parc. č. 108, parc. č. 144, parc. č. 145, parc. č. 147, parc. č. 148, parc. č. 149, parc. č. 346, parc. č. 229, parc. č. 230/1, parc. č. 231/3, parc. č. 300/1, parc. č. 300/18, parc. č. 300/19, parc. č. 300/27, parc. č. 300/28, parc. č. 1796, parc. č. 1798/1, parc. č. 1848, parc. č. 1849, dále budovy čp. 142 na pozemku parc. č. 145, budovy čp. 143 na pozemku parc. č. 147, budovy čp. 144 na pozemku parc. č. 148, budovy čp. 145 na pozemku parc. č. 144, budovy bez čp. (č. e.) na pozemku parc. č. 108, budovy bez čp. (č. e.) na pozemku parc. č. 149 a budovy bez čp. (č. e.) na pozemku parc. č. 346, zapsaných na listu vlastnictví č. 432 pro katastrální území H. n. V., a také pozemků parc. č. 210/1, parc. č. 211, parc. č. 1576/3, parc. č. 1589/2, parc. č. 1590 a také budovy čp. 17 na pozemku parc. č. 210/1, jakož i budovy bez čp. (č. e.) na pozemku parc. č. 211, zapsaných na listu vlastnictví č. 659 pro katastrální k území H. n.V. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému N. p. ú. na náhradu nákladů řízení 20.600 Kč a žalovanému N. z. m. 24.730 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalobkyně a vedlejší účastník řízení (ČR – Ú. p. z. s. v. v. m.) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně a žalovaného N. p. ú. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem z 12. 12. 2007, sp. zn. 5 Co 2370/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích z 24. 7. 2007, č. j. 10 C 258/2006-163, potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému N. p. ú. na náhradu nákladů řízení odvolacího 10.300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Také bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalovanému N. z. m. na náhradu nákladů řízení odvolacího 14.430 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo také rozhodnuto, že vedlejší účastník řízení (ČR – Ú. p. z. s. v. v. m.) nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně ani žalovaného N. p. ú. nebyla shledána důvodnými. Podle názoru dovolacího soudu soud prvního stupně úplně a správně zjistil skutkový stav věci a učinil z něho i správné právní závěry.
Odvolací soud uváděl, že sdílí závěr soudu prvního stupně o neexistenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnictví žalobkyně k nemovitostem, odňatým právnímu předchůdci žalobkyně ještě před rokem 1948, jak tato otázka posuzování určovacích žalob v těchto právních věcech byla vyložena ve stanovisku Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb. Pouze v rámci restitučních předpisů a za účelem dosažení v nich vytyčených cílů lze totiž dosáhnout zpochybnění správního konfiskačního aktu nebo určení následků jeho neexistence. Žalobkyně se svou žalobou o určení vlastnického práva snaží smysl a účel restitučního zákonodárství obejít žalobou o určení práva. Odvolací soud však zdůrazňoval, že preventivní funkce žaloby podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu tu není naplněna a naléhavý právní zájem na žalobkyní požadovaném určení tu není dán.
Odvolací soud potvrdil žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu včetně rozhodnutí o nákladech řízení.
Odvolací soud ještě dodával, že žalobkyně v této právní věci uplatňovala posléze jen návrh na určení, že je vlasnicí nemovitostí, uvedených v její žalobě, když totiž při jednání u Okresního soudu v Českých Budějovicích dne 23. 7. 2007 změnila svůj původní návrh směřující také na určení, že tytéž nemovitosti byly ke dni úmrtí (k 27. 2. 1950) JUDr. A. S. jeho vlastnictvím a spadají tedy do pozůstalosti po něm.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 15. 1. 2008 advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalobkyně bylo v pondělí dne 17. 3. 2008 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (s přihlížením i k ustanovení §57 odst. 2 občanského soudního řádu).
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení (pokud nemá dovolací soud možnost změnit tato rozhodnutí tak, že se žalobě vyhovuje). Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které řeší právní otázku zásadního právního významu. Z obsahu dovolání dovolatelky vyplývalo, že dovolatelka uplatňuje dovolací důvod, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka uváděla, že především uplatňuje ve svém dovolání, že je tu třeba „řešit otázku, které jednotlivé části majetku A. S., jakým způsobem a k jakému datu přešly na stát“. Podle názoru dovolatelky „tato důležitá otázka zásadního právního významu může být vyřešena pouze na základě objasnění komplexního sledu událostí, které vedly ke ztrátě vlastnictví na podnikovém majetku A. S. podle dekretu č. 12/1945 Sb. a na základě zákona č. 143/1947 Sb.) který je podle názoru dovolatelky protiústavní) a k faktické ztrátě vlastnictví na jeho ryze soukromém majetku bez právního důvodu“. Dovolatelka upozorňovala na závažnou skutečnost, že Dr. A. S. byla českou finanční správou vyměřována daň jako vlastníku veškerého jeho majetku až do poloviny roku 1948.
Dovolatelka nepokládá za správný názor soudů obou stupňů ohledně posouzení naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnictví (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) na straně žalobkyně. Jde tu o případ, kdy dosud probíhá dědické řízení ohledně nemovitostí, o něž jde v tomto sporu (probíhajícím u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 258/2006), takže žalobkyně má naléhavý právní zájem na objasnění otázky, kdy a jak došlo ke ztrátě vlastnictví Dr. A. S. k jeho majetku a s jakými právními účinky se tak stalo.
Dovolatelka je nadále toho názoru, že „rozhodnutí pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-str. 21/05, nelze v daném případě (tedy v případě tzv. hlubocké větve S.) aplikovat. A. S. podal proti konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. prostřednictvím svého právního zástupce opravný prostředek. Orgány státní správy samy tu tehdy dospěly k závěru, že konfiskace s. majetku na základě dekretu č. 12/1945 Sb. není udržitelná (jak to bylo vyjádřeno ve stanovisku bývalého Z. n. v. v P. z 5. 3. 1945). Podle názoru dovolatelky právě proto došlo pak k vydání zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve S. na zemi Č., který dovolatelka pokládá za „náhradní konfiskační předpis“. Ale ani ustanovení tohoto zákona nelze vztahovat na nemovitosti v H. n. V., neboť to neodpovídá ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 143/1947 Sb.) o tom, jaký druh majetku tu měl přejít na zemi Č.), když totiž zámek H. nebyl rodinou S. užíván v souvislosti se zemědělskou, lesní, rybniční, průmyslovou, obchodní či živnostenskou činností, nýbrž šlo o hlavní sídlo rodu S., které bylo v první řadě upraveno za účelem reprezentace a bydlení rodinných příslušníků; proto byl tento zámek také jako kulturní památka předán do správy N. p. ú., dovozovala dovolatelka.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo třeba v tomto případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, jestliže řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla ještě vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 10 C 258/2006 Okresního soudu v Českých Budějovicích), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 12. 12. 2007, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku), které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo (22 Cdo) 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal sát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany, tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více jak šedesáti roky, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat výkladový závěr i k samotnému ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, v němž vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákonů č. 229/1991 Sb. nebo zákona č. 87/1991 Sb.), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelky, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo proto možné shledat dovolání dovolatelky přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. července 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu