ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1588.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1588/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: A/ M. K., M. B., B/ A. K., a C/ S. K., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 29. 6. 2007, sp. zn. 17 Co 346/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 8 C 1142/99 (žalobců M. K., A. K. a S. K., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1. L. P., zastoupené advokátem, 2. M. P., 3. L. P., 4. D. K., 5. S. S., 6. A. F., o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané v této právní věci dne 28. 4. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě z 26. 6. 2003, č. j. 8 C 1142/99-209. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba o určení, že na žalobce M. K., A. K. a S. K. přechází vlastnické právo k domu čp. 149 v katastrálním území V. a k pozemkům parc. č. 122, parc. č. 121 i k podzemní stavbě – sklepu pod pozemkem parc. č. 1353/1 v katastrálním území V., zapsaným na listu vlastnictví č. 231 pro uvedené katastrální území u Katastrálního úřadu ve Z., jakož i k pozemkům parc. č. 5130, 5171, 5417, 5501, 5648, 5690, 5918, zapsaným na listu vlastnictví č. 410 pro katastrální území V. u Katastrálního úřadu ve Z. Zamítnuta byla týmž rozsudkem i žaloba žalobců o určení, že v jejich vlastnictví je dům čp. 149 ve V. a pozemky parc. č. 122, parc. č. 121 a podzemního stavba – sklep na pozemku parc. č. 1353/1, zapsaného na listu vlastnictví č. 231 pro katastrální území V. u Katastrálního úřadu ve Z., jakož i pozemky parc. č. 5130, 5171, 5437, 5501, 5648, 5690 a 5918, zapsané na listu vlastnictví č. 140 pro katastrální území V. u Katastrálního úřadu ve Z. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na náhradu nákladů řízení 1.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo také uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Okresního soudu ve Znojmě 3.000,- Kč na úhradu soudního poplatku, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 29. 6. 2007, sp. zn. 17 Co 346/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu ve Znojmě z 26. 6. 2003, č. j. 8 C 1142/99-209, potvrzen. Žalobcům bylo uloženo, aby zaplatili společně a nerozdílně žalované L. P. 300,- Kč na náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanými M. P., L. P., D. K., S. S. a A. F. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že původní žalobce v této právní věci J. K. uváděl v tomto řízení, že na základě přídělové listiny, vydané v roce 1945, získal zemědělskou usedlost č. 14 (nyní čp. 149) ve V. a s ní užívané pozemky i souvisící nemovitosti, ale že nedokončením přídělového řízení nedošlo k vlastnictví J. K. k nemovitostem, neboť nebylo zapsáno v pozemkové knize. Rozsudkem Státního soudu v Brně z 1. 6. 1949, sp. zn. OR II b 279/49-77, byl J. K. uznán vinným pro zločin podle zákona č. 231/1948 Sb. a byl mu uložen i trest propadnutí majetku ve prospěch státu. V letech 1949 až 1952 byla usedlost užívána armádou. Majetek, který byl původně přidělen J. K. získali A. S. a D. S., právní předchůdci žalovaných, v roce 1952 přídělem; přídělová cena 129.100,- Kč byla uhrazena. V přidělené usedlosti čp. 149 ve V. manželé S. žili až do své smrti a vychovali zde všechny své děti (nynější žalované). V roce 1990 byl podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, J. K. rehabilitován a trestní stíhání proti němu bylo zastaveno; usnesením Krajského soudu v Brně z 30. 7. 1990, sp. zn. 2 Rt 59/90, bylo i rozhodnutí o propadnutí majetku J. K. zrušeno.
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) posoudil projednávanou právní věc tak, že J. K. (původní žalobce v této právní věci) získal přídělem do vlastnictví nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, až dnem 1. 1. 1951, kdy nabyl účinnosti zákon č. 141/1950 Sb. (občanský zákoník, platný pak až do roku 1964), protože před účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. (tj. do 31. 12. 1950) nedošlo k tehdejšími právními předpisy vyžadovanému vkladu vlastnictví k nemovitostem do pozemkové knihy. Odvolací soud byl dále toho názoru, že J. K. uložený trest propadnutí majetku neměl tu na nabytí vlastnictví J. K. k přiděleným nemovitostem vliv, když v době uložení trestu (1. 6. 1949) v trestním řízení soudním „nebyl vlastníkem přidělených nemovitostí“ a stal se jím až k 1. 1. 1951. Ohledně právních předchůdců žalovaných (D. S. a A. S.) byl odvolací soud toho názoru, že vlastnictví k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, od státu nenabyli, „poněvadž stát je nikdy nevlastnil“; měl tedy odvolací soud za to, že tu nemohlo dojít k přechodu vlastnictví podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., jak se určení tohoto přechodu vlastnictví žalobci domáhali, Odvolací soud byl dále i toho názoru, že důvodný není ani další žalobní návrh žalobců na určení jejich vlastnictví k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení; odvolací soud měl totiž za to, že žalobcům jako dědicům, tj. právním nástupcům zemřelého původního žalobce J. K., nesvědčí žádný právní titul, o něhož by odvozovali své vlastnické právo k nemovitostem“. Odvolací soud v této souvislosti poukazoval na to, že v rámci řízení o dědictví po zůstaviteli J. K. (vedeného u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. D 737/2000 (nebyla řešena otázka vlastnictví zůstavitele k předmětným nemovitostem a na základě tohoto dědického řízení tedy vlastnické právo k nemovitostem nemohlo přejít na žalobce, poněvadž J. K. ke dni své smrti /30. 5. 2000/ nebyl jejich vlastníkem).
Odvolací soud proto potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (a potvrzeny byly i výroky rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení i o úhradě soudního poplatku. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 23. 8. 2007 a dovolání bylo dne 23. 10. 2007 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu ve Znojmě, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné a jako dovolací důvody uplatňovali, že v řízení o této právní věci došlo k vadě řízení, která mohla mít vliv na rozhodnutí o této právní věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jejich dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé především poukazovali na to, že jejich procesní nástupnictví v této právní věci po původním žalobci J. K. (zemřelém 30. 5. 2000), bylo doloženo ve smyslu ustanovení §107 občanského soudního řádu usnesením Okresního soudu v Třebíči ze 17. 1. 2001, sp. zn. D 737/2000, jímž byli žalobci označení jako dědici původního žalobce J. K.
Dovolatelé však poukazovali na to, že v uvedeném dědickém řízení nemohly být předmětem dědictví nemovitosti, uváděné v jejich žalobě, když o tyto nemovitosti byl veden soudní spor, takže nemohlo dojít k uzavření dohody o rozdělení dědictví ohledně uváděných nemovitostí, aniž by před tím došlo k určení, že J. K. byl ke dni své smrti vlastníkem nemovitostí, o něž jde v tomto řízení; pro tento spor však není rozhodné, že dědické řízení po zůstaviteli J. K. nebylo ukončeno deklaratorním rozhodnutím o schválení dědické dohody či o potvrzení nabytí dědictví.
Podle názoru dovolatelů měly soudy v této právní věci určit, že vlastníkem nemovitostí byl ke dni své smrti původní žalobce J. K., a měly nechat vzájemné vypořádání dědiců (tj. žalobců v této právní věci) na dodatečném dědickém řízení po původním žalobci J. K., když totiž odvolací soud vycházel, jak vyplývalo z jeho rozsudku z 29. 6. 2007 (sp. zn. 17 Co 346/2003 Krajského soudu v Brně), z toho že má za to, že vlastnické právo J. K. nebylo vlastně přerušeno. V tomto smyslu měl.o být soudem postupováno i podle ustanovení §118a občanského soudního řádu a žalobcům měly být předestřeny odpovídající úpravy žalobního návrhu. Protože odvolací soud v řízení takto nepostupoval, došlo jeho zamítavým rozsudkem k tomu, že v daném případě byla popřena zásada univerzální sukcese dědiců.
Ve vyjádření žalovaného S. S. k dovolání dovolatelů bylo uvedeno pouze, že tento žalovaný ponechává rozhodnutí o dovolání žalobce na úvaze soudu, ale „v žádném případě nehodlá platit náklady tohoto řízení“.
Žalovaná L. P. ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů uváděla, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno a žalobcům by mělo být uloženo zaplatit této žalované její náklady vynaložené v dovolacím řízení. V tomto vyjádření bylo poukazováno na to, že problematika vlastnictví ke sporným nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, byla projednávána soudy již od roku 1992. Poukazováno byli i na to, že věcí se zabýval i Nejvyšší soud svým rozhodnutím z 1. 9. 1999, 28 Cdo 708/99. Žalovaná L. P. je toho názoru, že v tomto soudním řízení nebyly prokázány žalobci tvrzené údaje, a to o nabytí vlastnického práva J. K. podle přídělového řízení ohledně těchto nemovitostí, jakož i o tom, že by přidělení sporných nemovitostí manželů S. v roce 1952 bylo provedeno v rozporu s tehdy platnými předpisy, popřípadě v důsledku protiprávního zvýhodnění. A protože uvedená tvrzení žalobců nebyla doložena, je třeba mít za to, že zamítavá rozhodnutí soudů obou stupňů, k němuž došlo po rozsáhlém dokazování, jsou správná.
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 8 C 1142 Okresního soudu ve Znojmě), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 29. 6. 2007 (sp. zn. 17 Co 346/2003 Krajského soudu v Brně), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci bylo v dosavadním průběhu řízení rozhodováno už i v dovolacím řízení rozsudkem dovolacího soudu z 1. 9. 1999 (28 Cdo 708/99 Nejvyššího soud), který se ovšem zabýval především tím, že v tomto řízení „soud prvního stupně rozhodoval o žalobním návrhu na přechod vlastnictví k nemovitostem podle ustanovení §8 zákona č. 229/1991 Sb., odvolací soud však rozhodoval o návrhu na určení vlastnictví k nemovitostem“, přičemž „k tomuto změněnému návrhu nebyli žalovaní vyslechnuti o tom, co případně skutkově i právně proti němu namítají“. Ukládal proto dovolací soud ve svém zrušovacím rozsudku, aby soud prvního stupně znovu rozhodnul o tom, zda bude v tomto řízení připuštěna změna žalobního návrhu žalobci a zda bude v průběhu dalšího řízení dále jednáno o žalobním návrhu původním (poukazujícím na §8 zákona č. 229/1991 Sb.) nebo o změněném žalobním návrhu.
Odvolací soud poukazoval na to, že ohledně původní žaloby z 28. 4. 1992 následovalo v tomto řízení „připuštění jejího rozšíření a změny“. V odůvodnění svého rozsudku z 29. 6. 2007 (sp. zn. 17 Co 205/2004 Krajského soudu v Brně) posuzoval tuto právní věc zásadně podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu, a to vzhledem k žalobci uplatněným dvěma určovacím žalobním návrhům žalobců. Posuzoval tedy odvolací soud žalobu žalobců o určení práva (právního vztahu) ohledně nároku souvisejícího s ustanovením zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (podle skutkového stavu věci kupř. s ustanoveními §6 odst. 1 písm. a/ a písm. p/ anebo s ustanovením §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.).
V této právní věci se soudy obou stupňů musely zabývat závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými ustanoveními předpisů restituční povahy (zejména zákona č. 229/1991 Sb.), zákonem o půdě, jakož i zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástup, především dědice) předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy (např. zákona č. 229/1991 Sb., zákona o půdě).
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů)“: „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před i po 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před několika desetiletími, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka, a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
V uvedeném stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.), byl zaujat výkladový závěr i k samotnému ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství; v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.“
Absenci legitimního očekávání na straně navrhovatele je nutno spatřovat také v tom případě (jako je tomu v dané právní věci), kdy je teprve s žalobou o určení práva nebo právního vztahu spojován žalobní návrh poukazující na ustanovení restitučního předpisu údajně použitelného až v případě určení vlastnictví navrhovatele rozsudkem soudu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu. Lze tu poukázat i na právní závěr vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ČR z 5. 6. 1997, III. ÚS 171/96 (uveřejněný pod č. 70 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), týkající se ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (na něž bylo ze strany žalobců poukazováno i v této právní věci): „Zvláštním způsobem upravené právo domáhat se,aby soud rozhodl (podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), že na oprávněnou osobu přechází vlastnické právo k nemovitosti, přichází v úvahu jen v těch případech, v nichž je již splněn zákonný předpoklad předchozího přechodu nemovitosti na stát nebo na jinou právnickou osobu podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.“.
Vzhledem k uvedeným uveřejněným právním závěrům, z nichž dovolací soudu vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 29. 6. 2007 (sp. zn. 17 Co 346/2003 Krajského soudu v Brně), v němž se svými závěry o zamítnutí žaloby neocitl v rozporu se zmiňovanými uveřejněnými právními závěry Nejvyššího soudu ale i Ústavního soudu ČR, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě, že by řešil právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelů, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelů splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo tu proto možné shledat dovolání dovolatelů přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 3 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a pokud šlo o náklady vynaložené žalovanou L. P. na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu nákladů vynaložených uvedenou žalovanou v řízení o dovolání nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu zmíněného vyjádření žalované k dovolání dovolatelů, rekapitulujícího v podstatě to, co bylo již touto žalovanou předneseno a uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. srpna 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu