ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1613.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1613/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce S. m. O., m. o. M. O. a P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. T., a.s., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 174.017,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 26 C 240/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2005, č.j. 35 Co 296/2005-221, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2005, č.j. 35 Co 296/2005-221, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 2. 2005, č.j. 26 C 240/2002-199, a to rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III., se zrušují a v uvedeném rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze svým rozsudkem shora označeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 2. 2005, č.j. 26 C 240/2002-199, kterým bylo též ve výroku I. zastaveno řízení o částce 84.804,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od
11. 5. 2002 do zaplacení, ve výroku II., jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 89.213,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 11. 5. 2002 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaný byl zavázán uhradit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 10.820,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně.
Předmětem žaloby bylo uplatnění nároku na zaplacení částky 174.017,- Kč s příslušenstvím za užívání pozemků ve vlastnictví žalobce v období od 17. 7. 2000 do 10. 4. 2002. V průběhu řízení vzal žalobce návrh do částky 84.804,- Kč zpět. Odvolací soud neposuzoval, na rozdíl od soudu prvního stupně, uplatněný nárok podle ustanovení §451 a násl. o. z. o bezdůvodném obohacení. Dovodil, že právním titulem pro plnění žalovaného byla nájemní smlouva, kterou ohledně předmětných pozemků sjednal žalobce jako jejich vlastník a pronajímatel a akciová společnost M. d. O. – T. jako nájemce. Smlouva byla sjednána dne 7. 7. 1999 a vztahovala se k pozemkům parc. č. 407/1 a 407/2 v katastrálním území M. O., o výměře 201 m2. Sjednáno bylo nájemné ve výši 500,- Kč ročně/m2, a právě nájemné za užívání pozemků žalobce požadoval. Jmenovaná a.s. měla být právním předchůdcem nynějšího žalovaného. Odvolací soud dovodil platnost smlouvy i pro nynějšího žalovaného (jako nájemce) s tím, že na něj přešla práva a povinnosti z předchozího nájemního vztahu. Částka, přiznaná odvolacím soudem, byla tedy opřena o právní posouzení nájemní smlouvy z roku 1999 jako nadále platné (jiná nepřicházela v úvahu), podle §663 a §671 odst. 1 o. z.
Proti nepříznivému potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Brojil v něm proti postupu odvolacího soudu v průběhu řízení i proti jeho právnímu posouzení merita věci. Po procesní stránce namítal s odkazem na Ústavu, článek 38 odst. 2 Listiny a §101 odst. 3 o. s. ř., že odvolací soud nebyl oprávněn projednat věc v jeho nepřítomnosti (nedostavil se předseda představenstva K. Kolek). Odvolací soud měl respektovat včasnou omluvu statutárního zástupce žalovaného. Pokud jde o hmotněprávní aspekty věci, dovolatel nesouhlasil s argumentací odvolacího soudu, že měl převzít práva i povinnosti z předchozí nájemní smlouvy z roku 1999. Nájemní vztah je obligačním vztahem, který nemá věcné účinky. Žalovaný nemohl převzít nájemní povinnosti z předchozího smluvního vztahu, zejména měly-li se vztahovat k pozemkům zastavěným budovou M. d. Žádná platební povinnost tedy dovolateli nevznikla a dovolatel žádal, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, jehož zastoupení převzal v průběhu dovolacího řízení advokát, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem ke shodě relevantních výroků nižších instancí mohlo být dovolání přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy pro zásadní význam napadeného rozsudku po právní stránce. Dovolací důvody, jak je žalovaný označil, byly podřaditelné pod §241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu o meritu věci zásadní právní význam mj. tehdy, řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud připomíná, že stran skutkového základu věci není oprávněn měnit ta zjištění, která byla učiněna nižšími instancemi. Není tedy soudem nalézacím, ale mimořádnou instancí, která provádí v zákonem vymezeném rozsahu přezkum právního posouzení věci včetně některých aspektů procesních.
Vzhledem k právnímu posouzení věci nižšími instancemi a k dovolacím tvrzením považuje dovolací soud za nezbytné rekapitulovat ta skutková zjištění nižších soudů, která mohou mít pro použitou právní kvalifikaci význam. Shledává, že dne 7. 7. 1999 uzavřel žalobce nájemní smlouvu s a.s. M. d. O. – T., přičemž předmětem nájmu byly pozemky parc. č. 407/1, 407/2 v k.ú. M. O.
Dovolací soud dále zjistil, že na základě kupní smlouvy ze dne 17. 5. 2002, řádně vložené do katastru a uzavřené mezi prodávajícím S.-H., a.s.,
a žalovaným, se stal žalovaný vlastníkem pozemků parc. č. 408, 409, 410/3 v k.ú. M. O. Jde o pozemky sousedící s těmi, které byly předmětem nájemní smlouvy mezi jinými právnickými osobami ze dne 7. 7. 1999 (viz předchozí odstavec).
Z odůvodnění rozsudků nižších instancí není zřejmé, jaký měl být právní vztah mezi nájmem pozemků z roku 1999 a vlastnictvím sousedících pozemků žalovaným od roku 2002. Soud prvního stupně dovodil bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, který měl pozemky parc. č. 407/1,2 (předmět nájmu) fakticky užívat. Není však jasné, jak to měl činit, když tyto pozemky jsou zastavěné a jsou součástí obchodního domu O., bezprostředně stojícího na pozemcích parc. č. 408, 409 a 410/3 – tedy na těch pozemcích, které žalovaný v roce 2002 zakoupil.
Odvolací soud dovodil právní závaznost nájemní smlouvy z roku 1999 i pro žalovaného. Zde je však třeba vzít v úvahu nejen pochybnost o faktickém užívání pronajatých pozemků žalovaným (viz předchozí odstavec), ale i právní závěr, že nájemní smlouva nemůže při změně v osobě nájemce bez dalšího vázat dalšího nájemce. Muselo by dojít ke změně nájemní smlouvy, při které by se stal – v důsledku změny v osobě nájemce – žalovaný novým nájemcem a ostatní obsah nájemního poměru, zejména nájemné, by zůstal nezměněn. K takové změně nájemní smlouvy však nedošlo.
Odvolací soud podle všeho zaměnil svůj závěr o sukcesi na straně nájemce s ustanovením §680 odst. 2 o. z. Toto ustanovení však upravuje nikoli singulární sukcesi na straně nájemce, ale nástupnictví v osobě pronajímatele. Je to pronajímatel, kdo je vázán dosavadním nájemním poměrem a vstupuje do práv pronajímatele předchozího. Toto ustanovení bylo vtěleno do zákona proto, aby zajistilo nájemci právní jistotu ohledně existence a trvání nájemního vztahu.
Po takto provedeném právním posouzení věci zůstává nevyjasněno, jaký právní titul by měl žalobci svědčit proti žalovanému. Z právních závěrů odvolacího soudu sice vyplývá, že by to měla být smlouva ze dne 7. 7. 1999, tyto závěry jsou však nesprávné. Jestliže soud prvního stupně dovodil – bez jakékoliv smluvní relevance – bezdůvodné obohacení ohledně předmětných pozemků na straně žalovaného, pak toto je sice možné, ale zůstalo nevysvětleno, jak by mohl žalovaný při daných právních poměrech předmětné pozemky v areálu M. d. O. vůbec užívat. Toto by měl soud prvního stupně – při již tak dost nepřehledných právních poměrech – náležitě vysvětlit, než přikročí k právnímu posouzení věci.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 tedy byla dána, neboť pro věc určující právní otázka byla řešena odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem. Stejnou vadou právního posouzení věci trpí i rozsudek soudu prvního stupně, a to i vzhledem k nedostatečným skutkovým zjištěním, která zatím nemohou být náležitým podkladem správného právního posouzení věci.
Jestliže byla přípustnost dovolání dána, pak právní závěry Nejvyššího soudu současně naplňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení věci.
Údajné procesní vady řízení vytýkané dovolatelem, aplikovatelné v rámci dovolacího důvodu §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., nebylo nutné vzhledem k výše učiněným závěrům podrobit dovolacímu přezkumu.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil rozsudky obou nižších instancí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení, v němž bude rozhodnuto též o nákladech dovolacího řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, §226
o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. června 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu