ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1635.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1635/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: 1. Ing. J. J., zastoupeného advokátem, 2. J. J., a 3. T. J. (provdané C.), právně zastoupeným JUDr. K. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 26. 9. 2007, sp. zn. 26 Co302/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 44/2004 (žalobců Ing. J. J., J. J. a T. J. proti žalovaným: A. S. m. K., zastoupenému advokátem, B. W. R. T. – o. s., C. Z. + Z. a. s., D. JUDr. P. K., advokátu, jako správci konkursní podstaty společnosti Z. a Z., s. r. o., E. S. p., a. s., a F. K. ú. S. k., o určení vlastnického práva k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 25. 2. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze 6. 2. 2006, čj. 10 C 44/2004-51 (ve znění opravného usnesení ze 17. 10. 2006, čj. 10 C 44/2004-187, a doplňujícího usnesení z 19. 12. 2006, čj. 10 C 44/2004-191). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba o určení, že A. J. byla ke dni své smrti výlučnou vlastnicí pozemků parc .č. 2399/15, parc. č. 3300/6, parc. č. 3300/8, parc. č. 3307/1, parc. č. 3299/2, parc .č. 3300/7 a parc. č. 3306/1 v katastrálním území K. (dříve V. P.). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně do pokladny Okresního soudu v Kladně na náhradu nákladů řízení, placených v tomto řízení, 9.198,- Kč do 3 dnů od právní moci doplňujícího usnesení.
O odvolání žalobců a žalovaného S. m. K. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 26. 9. 2007, sp. zn. 26 Co 302/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen ve výroku o nákladech řízení, a to tak, že žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému S. m. K. 12.257,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve věcném výroku a ve zbývající části výroku o nákladech řízení mezi žalobci a ostatními žalovanými a ve výroku o úhradě nákladů vůči státu (Okresnímu soudu v Kladně). Žalobci Ing. J. J. bylo uloženo zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení žalovanému S. m. K. 12.346,- Kč a žalovanému JUDr. P. K. 5.300,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; jinak bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným. Důvodným bylo shledáno odvolání žalovaného S. m. K., týkající se náhrady nákladů řízení. Odvolací soud také uváděl, že ve vztahu k žalobcům J. J. a T. J. nebyl rozsudek soudu prvního stupně ve věcném výroku přezkoumáván, neboť tito žalobci nepodali proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání a rozsudek soudu prvního stupně nabyl ve vztahu k těmto žalobcům samostatně právní moci.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobci odůvodňují svůj žalobní návrh na určení jejich vlastnictví k pozemkům uvedeným v žalobě, když po smrti původní vlastnice A. J. se žalobci dlouhodobě považují za vlastníky těchto pozemků, protože A. J. byla před tím vedena jako jejich vlastnice poté, co pozemky v roce 1988 zdědila. Dne 3. 9. 2002 však byli žalobci Katastrálním úřadem pro S. k. vyrozuměni o duplicitním vlastnictví k pozemkům, o něž jde v tomto řízení, s tím, že tyto pozemky přešly na stát na základě darovací nabídky S. J. a M. J. z 9. 3. 1964. Žalobci však „tuto nabídku považují za podvrh, neboť jméno M. J. je na této nabídce připsáno, výměra pozemků, uvedená v nabídce darování, není odpovídající výměře převáděných pozemků, když totiž část pozemků (o výměře 3.153 m2) byla již v roce 1958 prodána a také že podpisy na této nabídce neodpovídají skutečným podpisům M. J. a S. J.“. Podle výsledků řízení před soudem prvního stupně nebylo prokázáno, že by podpisy uvedených osob na nabídce nebyly podpisy pravými; pravost těchto podpisů byla i ověřena dvěma členy bývalého Městského národního výboru V. P. a také těmto dvěma podepsaným osobám bylo dne 12. 5. 1964 písemně sděleno, že finanční odbor bývalého Okresního národního výboru v K. dává darujícím na vědomí, že uvedená nabídka z 9. 3. 1964 byla přijata na základě usnesení finanční komise Okresního národního výboru v K. z 29. 4. 1964.
Odvolací soud poukazoval i na to, že žalobcům se v tomto řízení nepodařilo prokázat, že by uvedená nabídka darování byla neplatným právním úkonem proto, že by M. J. byla osobou nezpůsobilou k právním úkonům, a to i když její zdravotní stav nebyl v té době příznivý a vyžadoval poskytování pomoci ze strany jejích příbuzných.
Odvolací soud byl shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že žalobci tvrzený podvrh zmíněné nabídky z 9. 3. 1964 nelze dovodit z nesprávné výměry pozemků, bezúplatně odevzdaných do vlastnictví Čs. státu; byly tu totiž převáděny pozemky parc. č. 200/2 a parc. č. 201/1 o výměře 1 ha 80a a 31 m2, což na podkladě identifikace pozemků Střediskem geodézie v K. z 5. 10. 1987 umožňuje závěr, že tu jde o výměru shodnou s evidencí nemovitostí.
Odvolací soud posléze poukazoval na právní závěry obsažené ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS – st. 21/05, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb., a měl za to, že i tu platí, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, byla-li tu možnost domáhat se vydání nemovitostí podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 29/1991 Sb., jež se vztahuje i na vydání nemovitostí, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku převzetí bez právního důvodu.
Odvolací soud proto potvrdil výrok rozsudku ve věci samé jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. Vyhověl však odvolání žalovaného S. m. K., které se domáhalo změny výroku o nákladech řízení, týkající se tohoto města. Odvolací soud změnil tento výrok rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení §200 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a přiznal uvedenému žalovanému městu náhradu nákladů řízení, které mu vznikly v souvislosti se zastupování žalovaného města advokátem v řízení před soudem prvního stupně.
O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 i §151 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce Ing. J. J. (zastupujícího i další dva žalobce) v řízení zastupoval, dne 4. 12. 2007
a dovolání ze strany všech tří žalobců, zastoupených advokátem JUDr. K. S., bylo podáno u Okresního soudu v Kladně dne 24. 1. 2008, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu, napadený jejich dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé především zdůrazňovali, že „Nabídka bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví Čs. státu“ ze dne 9. 3. 1964, kterou údajně učinili S. J. a M. J., je právním úkonem neplatným. Podpisy obou dárců jsou podpisy napodobenými, nikoli vlastnoručními; darovací nabídka je tu podvrhem, zpracovaným bez vědomí tehdejších vlastníků pozemků. Tyto pozemky proto považují za své vlastnictví, když po smrti S. a M. J. zdědil jejich syn a po něm pak A. J. (ta pozemky zdědila po svém manželovi v roce 1987, ale „z neznámých důvodů nebyly tyto pozemky předmětem projednání dědictví po ní v roce 1999“).
Dále dovolatelé zdůrazňovali, že tu nelze uplatňovat právní závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1. ÚS – st. 21/05 (uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb.), neboť žalobci neměli možnost požádat o vydání pozemků, uváděných v jejich žalobě, podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku; ještě totiž po uplynutí lhůty podle zákona č. 229/1991 Sb. bylo vykazováno vlastnictví k pozemkům, o něž jde v tomto řízení, ve prospěch jejich právních předchůdců; kdyby tyto pozemky byly podle nabídky z 9. 3. 1964 zaregistrovány na nové vlastníky katastrálním úřadem, zcela jistě by A. J., jako oprávněná osoba, usilovala o jejich vydání v rámci restituce. Dovolatelé mají za to, že jejich žalobou o určení vlastnického práva nejde o obcházení smyslu a účelu restitučního zákonodárství, nýbrž tu jde o řešení případu „v němž stále zůstalo zachováno vlastnictví původního vlastníka k pozemkům, ale toto vlastnictví se pak změnilo v duplicitní vlastnictví“ týchž nemovitostí ze strany dvou subjektů.
Přípustnost dovolání dovolatelů by tu bylo třeba posoudit v daném případě podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešilo-li rozhodnutí odvolacího soudu některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 10 C 44/2004 Okresního soudu v Kladně), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 26. 9. 207 (sp. zn. 26 Co 302/2007 Krajského soudu v Praze), napadeným dovoláním dovolateů, řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozsudkem některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v restitučních předpisech (zejména v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a v zákoně č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku), které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo /22 Cdo/ 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů), a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, jde-li o nárok, na který je pamatováno v právním předpise restituční povahy (např. v ustanovení §6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb., týkajícím se i nemovitosti převzaté bez právního důvodu).
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS – st. 21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním i dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že zejména zákon č. 87/1991 Sb. se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl v období do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
V uváděném stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS – st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat i výkladový závěr k samotnému ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, v němž vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelů, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelů splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo tu proto možné shledat dovolání dovolatelů přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. července 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu