ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1743.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1743/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky A. P., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 12. 12. 2007, sp. zn. 7 Co 2573/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 C 401/2006 (žalobkyně A. P., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1. ČR – Ú. pro z. s. ve v. m., a 2. N. p. ú., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 22. 12. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci z 25. 7. 2007, čj. 9 C 401/2006-40. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně domáhající se určení, že S. hrobka, která je na pozemcích parc. č. 72, parc. č. 73, parc. č. 487/1, parc. č. 488/1, parc. č. 498/1, parc .č. 498/2, parc. č. 498/4, parc. č. 498/5, parc. č. 498/6, parc. č. 498/7, parc. č. 498/9, parc. č. 498/10, parc. č. 498/11, parc. č. 498/12, parc. č. 498/13 a parc. č. 498/14 v katastrálním území D. u T., zapsaných na listu vlastnictví č. 37 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště T., je vlastnictvím pozůstalosti Dr. A. S. Bylo také rozhodnuto, že se žalované České republice – Ú. pro z. s. ve v. m. nepřiznává náhrada nákladů řízení. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému N. p. ú. na náhradu nákladů řízení 21.453,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně a žalovaného N. p. ú.proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 12. 12. 2007, sp. zn. 7 Co 2573/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (včetně výroku o nákladech řízení). Odvolací soud také rozhodl, že žalovaná Česká republika – Ú. pro z. s. ve v. m. nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému N. p. ú. na náhradu nákladů odvolacího řízení 20.600,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání ve věci žalobkyně, ani odvolání žalovaného N. p. ú. (proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně) nebyla shledána důvodnými.
Odvolací soud uváděl, že nesdílí právní názor soudu prvního stupně, kterým měl za to, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnictví žalobkyně k nemovitostem, odňatým právnímu předchůdci žalobkyně ještě před rokem 1948. Odvolací soud poukazoval na to, jak byla otázka posuzování takových určovacích žalob v těchto právních věcech vyložena ve stanovisku Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb. Odvolací soud dovozoval, že pouze v rámci restitučních předpisů a za účelem dosažení v nich vytyčených cílů lze dosáhnout zpochybnění správních konfiskačních aktů nebo určení následků jejich neexistence. Navrácení dříve odňatého majetku připadá v úvahu pouze způsobem, který stanovily speciální restituční předpisy, a majetek, který byl státem převzat před rozhodným obdobím, nelze jinak navrátit. Zakotvení restitučních nároků bylo přesně vymezeno jak z hlediska časového, tak i z hlediska věcného. Je tu vyloučena možnost domáhat se vrácení takového majetku podle obecných předpisů ze situace, kdy zde existují speciální restituční zákony, sloužící k nápravě křivd uvedeného druhu. V takových případech uplatněná určovací žaloba není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž by měly být nahrazeny právní prostředky ve stanovené době nevyužité nebo neúspěšné; proto u určovací žalobkyně, kterou se domáhá ochrany tvrzeného vlastnického práva, tu není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Odvolací soud dále uváděl, že žalobě žalobkyně nelze přisvědčit v tom, že by JUDr. A. S. byl vlastníkem nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, i ke dni svého úmrtí. Odvolací soud (shodně se závěrem soudu prvního stupně) je toho názoru, že žalobkyní uváděný nemovitý majetek přešel na stát na základě zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve S. na Zemi Českou; tento zákon je nadále součástí právního řádu České republiky a nikdy nebyl zrušen. Uvedený zákon nebyl účinnosti dnem 13. 8. 1947 a tímto dnem pozbyl JUDr. A. S. vlastnické právo k nemovitostem, na které se tento zákon je nadále součástí právního řádu České republiky a nikdy nebyl zrušen. Uvedený zákon nabyl účinnosti dnem 13. 8. 1947 a tímto dnem pozbyl JUDr. A. S. vlastnické právo k nemovitostem, na které se tento zákon vztahoval; odvolací soud nesdílí názor žalobkyně, že v případě S. hrobky a přilehlých pozemků jde o majetek osobní povahy, na který se uvedený zákon nemohl vztahovat; nešlo tu pouze o stavbu určenou k pohřbívání (ale např. i k výkonu bohoslužeb pro farníky z t. panství S.) a pokud jde o žalobkyní v této souvislosti vymáhaných pozemků, jde tu o celou řadu pozemků zemědělského a lesního charakteru, které byly takto i v minulosti využívány.
Ohledně žalobkyně odvolací soud uváděl, že žalobkyně není sice vnučkou JUDr. A. S., ale je jeho právní nástupkyní, protože její právní předchůdce Dr. J. S. byl závětním dědicem po JUDr. A. S., tedy jako dcera jeho závětního dědice.
Odvolací soud je shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že žalovaný N. p. ústav není v této právní věci pasívně legitimován, a to vedle žalované České republiky, za kterou jedná Ú. pro z. s. pro v. m., a to i za situace, kdy předmětné nemovitosti spravuje N. p. ú., takže ani ohledně žalobního návrhu směřujícího proti tomuto žalovanému nelze shledat u žalobkyně naléhavý právní zájem na žalobkyní požadovaném určení práva.
Odvolací soud byl také toho názoru, že soud prvního stupně v posuzované právní věci rozhodl správně i o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne 17. 1. 2008 a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 17. 3. 2008 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Z obsahu dovolání dovolatelky vyplývalo, že dovolatelka uplatňuje jako dovolací důvod to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka uváděla, že především uplatňuje ve svém dovolání, že je tu třeba řešit otázku, které jednotlivé části majetku A. S., jakým způsobem
a k jakému datu přešly na stát. Podle názoru dovolatelky tato důležitá otázka zásadního právního významu může být vyřešena pouze na základě objasnění komplexního sledu událostí, které vedly ke ztrátě vlastnictví na podnikovém majetku A. S. podle dekretu č. 12/1945 Sb. a na základě zákona č. 143/1947 Sb. (který je podle názoru dovolatelky protiústavní) a k faktické ztrátě vlastnictví A. S. k jeho ryze soukromému majetku, a to bez právního důvodu. Dovolatelka v této souvislosti upozorňovala i na skutečnost, že Dr. A. S. byla českou finanční správou vyměřována daň jako vlastníku veškerého jeho majetku až do poloviny roku 1948.
Dovolatelka nepokládá za správný názor soudů obou stupňů ohledně posouzení naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení vlastnictví (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu). Jde tu o to, že bez požadovaného rozhodnutí soudu o nemovitostech, o něž jde v tomto řízení, nemůže dojít k projednání dědictví po A. S., protože jinak nelze majetek, uváděný v žalobě žalobkyně, zahrnout do dědictví, takže žalobkyně má naléhavý právní zájem na objasnění otázky zda, kdy a jak došlo ke ztrátě vlastnictví Dr. A. S. k jeho majetku a s jakými právními účinky se tak stalo.
Dovolatelka je dále toho názoru, že právní závěry stanoviska pléna Ústavního soudu z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st.21/05, nelze v daném případě (týkajícím se majetku tzv. hlubocké větve S., ohledně něhož byl vydán zákon č. 143/1947 Sb.) aplikovat. Ohledně A.a S. nebylo konfiskační řízení vůbec předepsaným způsobem dokončeno. Dovolatelka uváděla, že bývalý Zemský národní výbor v P. po vydání zákona č. 143/1947 Sb. pověřil Okresní národní výbor v Č. B., aby zrušil vyhlášku, vydanou podle dekretu č. 12/1945 Sb. a aby zrušením této konfiskace byla otevřena cesta k širší nenapadnutelné konfiskaci podle zákona č. 143/1947 Sb. Okresní národní výbor v Č. B. však nevyslovil zrušení konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb., ale pouze konstatoval, že majetek dr. A. S. nikdy nebyl předmětem konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. Ke ztrátě majetku A. S. mohlo tak dojít teprve po 25. 2. 1948. Dovolatelka je přesvědčena, že zákon č. 143/1947 Sb. je protiústavní a dala také podnět Ústavnímu soudu ČR k jeho přezkoumání z hlediska ústavně právních předpisů.
Žalovaná Česká republika – Ú. pro z. s. ve v. m. ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky navrhla odmítnutí tohoto dovolání pro nesplňování podmínek přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Žalovaný N. p. ú. navrhl rovněž, aby dovolání dovolatelky bylo odmítnuto a aby mu byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Tento žalovaný ústav ještě dodával ve svém vyjádření údaje o tom, že objekt S. hrobky není jednoúčelovou funerální stavbou, ale jde o sakrální stavbu, která má dispoziční uspořádání podstatných částí kostela a byla také k tomuto účelu využívána; k zajištění bohoslužeb v ní byla také poblíž parku, v níž stavba stojí, zřízena z bývalého strážního domku fara; samotná hrobka je polozapuštěnou suterénní součástí stavby jako krypta; přilehlé pozemky ke stavbě jsou pojaty jako krajinářský park romantického typu, ale i s hospodářským využitím (vedly přes něj např. veřejné cesty s přístupem k břehům rybníka.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo třeba v tomto případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, jestliže řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 9 C 401/2006 Okresního soudu v Jindřichově Hradci), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 12. 12. 2007, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických k půdě a k jinému zemědělskému majetku), které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo /22 Cdo/ 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku), a to ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st.21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů) : „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučních zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více než šedesáti roky, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyl věci od státu nebo od předchozího vlastníka mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1-ÚS-st.21/05, uveřejněném sdělením č. 447/2005 Sb., byl zaujat výkladový závěr i k samotnému ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 12. 12. 2007, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb. nebo zákona č. 87/1991 Sb.), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelky, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo proto možné shledat dovolání dovolatelky přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná, žalované České republice – Ú. pro z. s. ve v. m. v dovolacím řízení náklady nevznikly a ohledně nákladů vynaložených žalovaným N. p. ú. na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud se smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náklady vynaložené tímto žalovaným svým vyjádřením k dovolání žalobkyně v dovolacím řízení uvedenému žalovanému nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky, obsahujícímu v podstatě jen to, co bylo žalovaným N. p. ú. již uplatňováno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. července 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu