ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1767.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1767/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky A. P., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 12. 12. 2007, sp. zn. 5 Co 2245/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 16/2007 (žalobkyně A. P., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1) a. s. B. R., a 2. Ing. F. S., zastoupeným advokátkou, o určení vlastnictví), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 16. 1. 2007, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci z 19. 5. 2007, č. j. 4 C 16/2007-369. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně o určení, že JUDr. A. S., byl ke dni své smrti vlastníkem budovy čp. 124 na pozemku parc. č. 81/1 v katastrálním území T., zapsané na listu vlastnictví č. 2176 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro J. kraj, katastrální pracoviště T., a dále pozemků parc. č. 80, parc. č. 81/1, parc. č. 81/4, parc. č. 82, parc. č. 2511, budovy bez čísla popisného na pozemku parc. č. 82, budovy bez čp. na pozemku parc. č. 145, budovy bez čp. na pozemku parc. č. 146 a budovy čp. 132 na pozemku parc. č. 150, zapsaných na listu vlastnictví č. 657 pro katastrální území T. u Katastrálního úřadu pro J. kraj, katastrální pracoviště T. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 29.613 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 12. 12. 2007, sp. zn. 5 Co 2245/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen v upřesněném znění a formulačně upraveném znění. Výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně byl upřesněn tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 29.613 Kč. Žalobkyni bylo pak uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů odvolacího řízení 29.600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud uváděl, že na rozdíl od soudu prvního stupně zaujal názor, že na straně žalobkyně není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnictví k nemovitostem, odňatým právnímu předchůdci žalobkyně ještě před rokem 1948, a to s poukazem na to, jak tato otázka posuzování určovacích žalob v těchto právních věcech byla vyložena ve stanovisku Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb. Nelze se mimo rámec restitučních předpisů domáhat majetku, jestliže s tímto majetkem bylo nakládáno jako s majetkem konfiskovaným, u něhož došlo k převzetí státem. Bylo vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům takto dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, a to přesně vymezeným způsobem z hlediska časového a věcného; zákonodárce tu vyloučil možnost uplatnit právo na majetek jinak než podle restitučních předpisů, nikoli podle předpisů obecných, neboť úprava podle předpisů restitučních je úpravou speciální ve vztahu k předpisům obecným. V těchto právních věcech nejsou žaloby o určení práva (právního vztahu) nástrojem prvence, nýbrž nástrojem nahrazení právních prostředků ochrany v případech nevyužití nebo neúspěšného uplatnění nároku podle předpisu speciálního.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobkyně ve své žalobě uvádí, že k odnětí nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, došlo ještě před 25. 2. 1948, tedy před rozhodným obdobím vymezeným restitučními předpisy. K odnětí majetku JUDr. A. S. došlo vyhláškou bývalého Okresního národního výboru Č. B. ze 4. 10. 1945, vydanou na základě dekretu č. 12/1945 Sb., a posléze byl ohledně těchto nemovitostí vydán zákon č. 143/1947 Sb., o převodu majetku ve vlastnictví hlubocké větve S. na Z. Č.; stát tu nabyl do své dispozice nemovitosti JUDr. A. S. za situace, kterou restituční zákony nezohledňují. Žalobkyně tak svou určovací žalobou obchází smysl a účel restitučního zákonodárství; nemá tu proto naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, neboť na její straně (při absenci legitimního očekávání ohledně požadovaného určení) není naplněna preventivní funkce určovací žaloby podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu.
Odvolací soud proto potvrdil žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu, ale s upřesněním znění výroku ve věci, zejména co do označení nemovitostí; výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně byl odvolacím soudem uveden rovněž ve správném znění (když v odvoláním napadeném rozsudku došlo k zaměnění žalovaných za žalobce).
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 14. 1. 2008 advokátce, která žalobkyni v řízení zatupovala a dovolání ze strany žalobkyně bylo předáno dne 14. 3. 2008 na poště k doručení Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že jej její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které řeší právní otázku zásadního významu. Z obsahu dovolání dovolatelky vyplývalo, že dovolatelka uplatňuje jako dovolací důvod, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka uváděla, že především uplatňuje ve svém dovolání, že je tu třeba řešit otázku, které jednotlivé části majetku A. S., jakým způsobem k jakému datu přešly na stát. Podle názoru dovolatelky tato důležitá otázka zásadního právního významu může být vyřešena pouze na základě objasnění komplexního sledu událostí, které vedly k údajné ztrátě vlastnictví na podnikovém majetku A. S. podle dekretu č. 12/1945 Sb. a na základě zákona č. 143/1947 Sb. (který je podle názoru dovolatelky protiústavní) a k faktické ztrátě vlastnictví na soukromý majetek A. S. bez právního důvodu. Dovolatelka upozorňovala i na skutečnost, že Dr. A. S. byla českou finanční správou vyměřována daň jako vlastníku veškerého jeho majetku až do poloviny roku 1948.
Dovolatelka nepokládá za správný názor soudů obou stupňů ohledně posouzení naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení vlastnictví (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu). Žalobkyně však trvá na tom, že bez požadovaného rozhodnutí o vlastnictví k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, nemůže dojít k projednání dědictví po A. S., protože bez tohoto rozhodnutí soudu o určení vlastnictví nemůže dojít k zahrnutí nemovitostí do dědictví po tomto zůstaviteli. Žalobkyně tedy má naléhavý právní zájem na objasnění otázky, zda, kdy a jak došlo k žalovanými tvrzené ztrátě vlastnictví Dr. A. S. k jeho majetku a s jakými právními účinky se tak stalo.
Dovolatelka je toho názoru, že právní závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, nelze v daném případě (v případě majetku tzv. hlubocké větve S., jehož se týká zákon č. 143/1947 Sb.) aplikovat. Konečné rozhodnutí o konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. nebyl A. S. řádně doručen a toto konfiskační řízení nebylo vůbec předepsaným způsobem ukončeno. Dovolatelka uváděla, že Zemský národní výbor v P. po vydání zákona č. 143/1947 Sb. pověřil Okresní národní výbor v Č. B., aby zrušil vyhlášku vydanou podle dekretu č. 12/1945 Sb. a aby zrušením konfiskace byla otevřena cesta k širší nenapadnutelné konfiskaci podle zákona č. 143/1947 Sb. Okresní národní výbor v Č. B. však nevyslovil zrušení konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb., ale pouze konstatoval, že majetek Dr. A. S. nikdy nebyl předmětem konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. Ke ztrátě majetku A. S. mohlo tak dojít teprve po 25. 2. 1948. Žalobkyně je přesvědčena, že zákon č. 143/1947 Sb. je protiústavní a dala také proto podnět Ústavnímu soudu ČR k jeho přezkoumání z hlediska ústavně právních předpisů.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky uváděli, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Žalovaní se plně ztotožňují s rozsudkem odvolacího soudu. Mají za to, že v řízení v této právní věci nebyl doložen naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení. Žalovaní poukazovali také na to, že otázkou přechodu majetku tzv. hlubocké větve S. na Z. Č. podle zákona č. 143/1947 Sb. se již zabýval i Ústavní soud dne 25. 6. 1998 pod zn. III. ÚS 207/97 a shledal opodstatněným, že nemovitosti podle tohoto zákona přešly na stát dnem účinnosti tohoto zákona (tj. 13. 8. 1947).
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo třeba v tomto případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního rádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, jestliže řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 14 C 16/2007 Okresního soudu v Jindřichově Hradci), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 12. 12. 2007, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy (zejména ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku), které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo (22 Cdo) 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení předpisů restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal sát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více jak šedesáti roky, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat výkladový závěr i k samotnému ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb. nebo zákona č. 87/1991 Sb.), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jako již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem z 12. 12. 2007, napadeným dovoláním dovolatelky, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo proto možné shledat dovolání dovolatelky přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů, vynaložených žalovanými na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu uvedených nákladů řízení, vynaložených v dovolacím řízení, žalovaným nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaných k dovolání žalobkyně, rekapitulujícímu v podstatě to, co bylo žalovanými vyjádřeno již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. července 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu