ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1790.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1790/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: 1. MUDr. A. Z., Dr.Sc., 2. MUDr. H. Z., a 3. MUDr. O. P., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Co 692/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 4 C 209/2001 (žalobců MUDr. A. Z., Dr.Sc., MUDr. H. Z. a MUDr. O. P., zastoupených advokátem, proti žalovaným: A. Ing. E. P., B. S. P., C. M. P., D. B. J., a E. J. K., zastoupeným advokátkou, o vydání nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb.), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané v této právní věci, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Berouně z 12. 2. 2007, čj. 4 C 209/2001-113. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že se zamítá žaloba žalobců o vydání spoluvlastnických podílů pozemků v katastrálním území N., které byly vydány žalovaným rozhodnutím Pozemkového úřadu v B. z 30. 6. 1995, čj. OPÚ 1890/90 ZAS a.s./Vá, dále podílů k pozemkům v katastrálním území O., V. Ch., H., N. a L., vydaným žalovaným rozhodnutím téhož pozemkového úřadu z 22. 12. 1993, čj. OPÚ 1890/92-Vá, podílů k pozemkům v katastrálním území S. a O., vydaných žalovaným rozhodnutí Pozemkového úřadu v B. ze 14. 12. 1994, čj. OPÚ 1890/90-DP Praha/Vá, k pozemkům, jichž se týká rozhodnutí čj. OPÚ 1890/90-ZAS a.s./Vá, k pozemkům v katastrálním území L., vydaných žalovaným rozhodnutím Pozemkového úřadu v B. z 2. 11. 1994, čj. OPÚ 1890/92 – Obec L./Vá, k pozemkům v katastrálním území O.
a L. podle rozhodnutí téhož úřadu z 27. 7. 1994, čj. OPÚ 1890/90-St.ryb/Vá, také k pozemkům v katastrálním území L., vydaným žalovaným rozhodnutím téhož pozemkového úřadu z 22. 6. 1994, čj. OPÚ 1890/92-OÚ L./Vá, k pozemkům v katastrálním území O. vydaným žalovaným podle rozhodnutí Pozemkového úřadu v B. z 15. 6. 1994, čj. OPÚ 1890/92-OÚ/Vá, k pozemkům v katastrálním území S., vydaným podle rozhodnutí téhož úřadu z 19. 10. 1994, čj. OPÚ 1890/92OÚ S./Vá, k pozemkům v katastrálním území V. Ch. podle rozhodnutí téhož úřadu z 28. 9. 1993, čj. 1890/92, jakož i k pozemkům v katastrálním území O. podle rozhodnutí z 27. 4. 1994, čj. OPÚ 1890/92/Vá – II.; bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 30. 10. 2007, sp. zn. 28 Co 692/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Berouně z 12. 2. 2007, čj. 4 C 209/2001-113, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o odvolání.
V odůvodnění rozsudku odvoalcího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu v projednávané právní věci soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav a také jeho právní posouzení je správné.
Odvolací soud poukazoval na to, že pravomocnými rozhodnutími Pozemkového úřadu v B., uváděnými v rozsudku soudu prvního stupně byly schváleny dohody o vydání nemovitostí, které uzavřeli E. P. a Z. P. se žalovanými. Pokud žalobci poukazovali na to, že jejich nároky k týmž nemovitostem nebyly ve smyslu ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb. uspokojeny, odvolací soud měl za to, že podle ustanovení §13 odst. 4 téhož zákona mohla oprávněná osoba uplatnit do 31. 1. 1993 (výjimka do 1. 9. 1993 platila jen u osob, které nebyly do 31. 3. 1993 nebo do 1. 9. 1993 oprávněnými osobami pouze proto, že nesplňovaly podmínku trvalého pobytu); neuplatněním práva ve lhůtě zákonem takto stanovené právo zaniklo. Lhůta šesti měsíců uvedená v §13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v daném případě uplynula dnem 31. 7. 1993, přičemž šlo ve smyslu §583 občanského zákoníku o lhůtu propadnou (prekluzívní) (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 50/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud tak dospěl k závěru, že pokud práva právní předchůdkyně žalobců – MUDr. Z., jako oprávněné osoby podle §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., a práva žalobců, jako osob uvedených v §4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., nebyla v řízeních, vedených u Pozemkového úřadu v B., respektována, měli možnost se domáhat ochrany svých práv podnětem k přezkoumání vydaných rozhodnutí pozemkového úřadu mimo odvolací řízení podle §65 správního řádu (zákona č. 71/1967 Sb.) ve lhůtě stanovené v §68 odst. 1 tohoto správního řádu.
Z uvedených důvodů proto odvolací soud potvrdil žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. Ohledně nákladů odvolacího řízení poukazoval odvolací soud na to, že v odvolacím řízení žalovaní se práva na náhradu nákladů řízení vzdali.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 4. 12. 2007, a na to dne 5. 2. 2008 bylo dovolání ze strany žalobců předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Berouně, tedy ve lhůtě stanovené
v §240 odst. 1 (i §57 odst. 2) občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací sodu zrušil rozsudek odvolacího soud z 30. 10. 2007 (sp. zn. 28 Co 692/2007 Krajského soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně z 12. 2. 2007 (čj. 4 C 209/2001-113 Okresního soudu v Berouně) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu; z obsahu dovolání dovolatelů vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňují ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, že jejich dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé vytýkali rozhodnutím soudů obou stupňů, že nesprávně zamítly jejich žalobu z důvodu prekluze práva (zániku nároku) žalobců vůči žalovaným, v důsledku údajného neuplatnění nároku ve stanovené lhůtě. Dovolatelé také vytýkali nesprávný právní názor, vyslovený zejména v rozsudku soudu prvního stupně v této právní věci, že údajně na straně žalobce MUDr. A. Z., Dr.Sc., není dána aktivní věcná legitimace v tomto sporu, a to v důsledku údajného „vzdání se nároků (o něž jde v této právní věci) v rámci dědického řízení“ po zůstavitelce MUDr. J. Z. Zároveň dovolatelé vytýkali, že soudy v řízení o této věci rozhodovaly na základě neplně zjištěného skutkového stavu, což spatřovali především v tom, že se soudy obou stupňů nezabývaly objasněním otázky, zda právní předchůdkyně žalobců MUDr. J. Z. řádně a včas uplatnila své nároky na vydání nemovitostí společně s právními předchůdci žalovaných E. P. a Z. P.; dovolatelé vytýkali rovněž, že v řízení před soudy obou stupňů nebyl připuštěn důkaz výslechem JUDr. K. L., který původně zastupoval právní předchůdce všech účastníků a na základě jejich zmocnění zasílal výzvy k vydání věci podle zákona č. 229/1991 Sb.
Dovolatelé oproti názoru soudů obou stupňů uváděli své odlišné názory zejména na výklad ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. a na otázku právního nástupnictví žalobců po původní oprávněné osobě MUDr. J. Z., jakož i na právní otázku aktivní věcné legitimace žalobce MUDr. A. Z., Dr.Sc.
Dovolatelé zdůrazňovali, že ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. zajišťuje soudní ochranu oprávněným osobám, které řádně a včas uplatnily své nároky, avšak správní orgány je z jakéhokoli důvodu pominuly; i když totiž původní oprávněná osoba zemře, mohou tato práva vůči osobám, jimž byla věc vydána, uplatňovat její právní nástupci. Nelze pokládat za správní názor, že ochrany u soudu podle ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. se mohly opomenuté oprávněné osoby a jejich právní nástupci domáhat pouze do 31. 7. 1993 (jak je to stanoveno v §13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.) a že opomenuté osoby se mohly spoléhat na přezkum správního rozhodnutí podle ustanovení §65 zákona č. 71/1967 Sb. (správního řádu) mimo odvolací řízení; podle názoru dovolatelů tato ochrana je velmi slabá a není na ni žádný právní nárok. Žalobci z titulu svého právního nástupnictví po původní oprávněné osobě MUDr. J. Z. uplatnili nárok na vydání nemovitostí vůči právním předchůdcům žalovaných poté, kdy se hodnověrně dověděli o tom, že byli ve správním řízení opomenutí, tj. že jejich nároky nebyly uspokojeny. Soudní řízení o vydání nemovitostí žalobci zahájili nepochybně včas a jejich nároky byly projednány u Okresního soudu v Berouně, pod sp. zn. 6 C71/93 poté, když se dověděli, že ve správním řízení byly žalovaným vydány další nemovitosti a žalobci byli opět opomenuti (neuspokojeni), takže toliko rozšířili žalobu vedenou pod sp. zn. 6 C 71/93 Okresního soudu v Berouně, a to o konkretizaci nároku na vydání dalších nemovitostí; tyto jejich rozšířené nároky byly nejprve vyloučeny k samostatnému projednání a posléze byly zamítnuty rozsudky Okresního soudu v Berouně a Krajského soudu v Praze.
Dovolatelé jsou přesvědčeni o tom, že nárok na vydání nemovitostí podle §13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. mohli úspěšně uplatňovat také právní nástupci osoby, která uplatnila nárok na vydání věcí podle §6 zákona č. 229/1991 Sb. a splňovala v tomto ustanovení stanovené podmínky, a to i za situace, že tito právní nástupci již z důvodu vzdálenějšího příbuzenství sami o sobě nesplňují podmínky stanovené pro oprávněné osoby. Pokud o jejich nároku na vydání nemovitosti podle §13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. je již vedeno soudní řízení, „nelze považovat za prekludované nároky na vydání konkrétně specifikovaných nemovitostí, které byly vydány v průběhu řízení“.
Pokud jde o aktivní věcnou legitimaci žalobce MUDr. A. Z., Dr.Sc., vyplývá, podle názoru dovolatelů, z toho, že v rámci dědického řízení po své manželce MUDr. J. Z. uzavřel se svými dcerami (žalobkyněmi MUDr. H. Z. a MUDr. O. P.) dědickou dohodu, podle níž pouze ony zdědily nárok na vydání nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb. Nešlo tu však o to, že by se žalobce MUDr. A. Z., Dr.Sc., ohledně nároků podle zákona o půdě „vzdal dědictví“ a že tím ztratil aktivní legitimaci k uplatnění jakýchkoli nároků na vydání nemovitostí podle zákona o půdě; dovolatelé jsou toho názoru že vzdání se či odmítnutí dědictví je jiným právním institutem než uzavření dědické dohody ohledně tehdy známých nároků na vydání nemovitostí, které nevylučuje pozdější (jinou) dohodu ohledně nemovitostí či nároků, jichž si účastníci nebyli a ani nemohli být vědomi. Podle dovolatelů je „dědická dohoda závazná toliko pro vzájemné vypořádání dědiců a nemůže mít vliv na procesní právní vztahy žalobců, jakožto oprávněné osoby“ podle zákona č. 229/1991 Sb.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů uváděli, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru žalovaných soudy obou stupňů správně v této právní věci posoudily, že lhůta uvedená v §13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. je lhůtou propadnou (prekluzívní). Také v otázce aktivní legitimace žalobce MUDr. A. Z. v tomto sporu soudy obou stupňů správně vycházely z toho, že rozhodnutím bývalého Státního notářství pro P. 4 z 12. 11. 1992, čj. 4 D 2313/92-21, byla schválena dědická dohoda, podle níž nárok na vydání nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb. přešel jen na žalobkyni MUDr. H. Z. a na žalobkyni MUDr. O. P., takže žalobce MUDr. A. Z., Dr.Sc., nelze považovat za další oprávněnou osobu podle §4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. K výtkám dovolatelů, týkajícím se tvrzených vad řízení v této právní věci, žalovaní poukazovali na to, že okolnosti o nichž žalobci navrhovali výslech svědka JUDr. K. L., si soud dostatečně objasnil z obsahu spisu Okresního soudu v Berouně sp. zn. 6 C 71/93; to se týkalo zejména té skutečnosti, že řádná (s potřebnými náležitostmi) výzva právní předchůdkyně žalobců MUDr. J. Z. k vydání nemovitostí, o něž jde i v tomto řízení, nebyla nikdy doručena na Pozemkový úřad v B. (jak to vyplývalo i z knihy došlé pošty Pozemkovému úřadu v B.).
Přípustnost dovolání dovolatelů v daném případě bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 4 C 209/2001 Okresního soudu v Berouně), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním dovolatelů, řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešilo některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věci, jak uváděl ve svém rozsudku z 30. 10. 2007 (sp. zn. 28 Co 692/2007 Krajského soudu v Praze), na str. 5, zejména podle ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku.
Podle ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. byla-li nemovitost vydána podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., mohly oprávněné osoby, které splňovaly všechny podmínky oprávněné osoby k 31. 1. 1993 nebo k 1. 9. 1993 a jejich nároky uplatněné ve lhůtě podle §13 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla nemovitost vydána, do šesti měsíců ode dne skončení lhůty uvedené v §13 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. Oprávněná osoba podle §13 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. mohla u soudu uplatnit nárok vůči osobám, kterým byla nemovitost vydána podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., do šesti měsíců od uplynutí lhůty uvedené v §9 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. mohla právo na vydání nemovitosti podle §6 téhož zákona oprávněná osoba (s výjimkou oprávněné osoby podle §9 odst. 5 téhož zákona) uplatnit do 31. 1. 1993, a pokud šlo o nároky vyplývající z článku II. zákona č. 183/1993 Sb. do 1 září 1993. Neuplatněním práva ve lhůtě právo zaniklo.
Podle ustanovení §13 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. může právo na vydání nemovitosti podle zákona č. 229/1991 Sb. uplatnit po 31. 1. 1996 oprávněná osoba, která nebyla do 31. 1. 1993 nebo do 1. 9. 1993 oprávněnou osobou pouze proto, že nesplňovala podmínku trvalého pobytu, do šesti měsíců ode dne, kdy toto právo mohla uplatnit poprvé; jinak právo zaniká.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 50/1999 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat zásadní výkladový závěr: „Lhůta upravená v §13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. je lhůtou propadnou (prekluzívní)“.
Jen ohledně běhu šestiměsíční subjektivní lhůty uvedené v ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (a upravené pak novelou provedenou zákonem č. 183/1993 Sb.) nemohla tato lhůta ve své upravené verzi začít dříve než od 1. 7. 1993, kdy nabyl účinnosti zákona č. 183/1993 Sb., jak to bylo vyloženo ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na str. 52 (130). V daném případě ovšem šlo o aplikaci ustanovení §13 odst. 2 a nikoli §13 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.
Vzhledem k těmto citovaným ustanovením právních předpisů i k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 30. 10. 2007 (sp. zn. 28 Co 692/2007 Krajského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil právní otázku aplikace a výkladu ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v rozporu s hmotným právem (jak to má na zřeteli ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu), když dospěl k jednoznačnému závěru, že „lhůta 6 měsíců uvedená v §13 odst. 2 zákona o půdě uplynula 31. 7. 1993“, popřípadě že by odvolací soud v souvislosti s aplikací ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. řešil právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již bylo uvedeno, dovolací soud neřešil svým rozhodnutím ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
U dovolání, které nebylo možné shledat dovoláním přípustným, pak již dovolacímu soudu nenáleží přezkoumávat dovolateli uplatněné dovolací důvody (srov.
§242 odst. 3 občanského soudního řádu: „Je-li dovolání přípustné ……“).
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů jako dovolání nepřípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle některého jiného ustanovení tohoto právního předpisu, a to z ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalovanými na vyjádření k dovolání dovolatelů použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníků řízení, a náhradu těchto nákladů žalovaným nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaných k dovolání dovolatel, obsahujícímu v podstatě pouze to, co uvedli a uplatnili žalovaní již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. srpna 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu