ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1819.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1819/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně z 25. 1. 2006, sp. zn. 59 Co 270/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 9 C 137/99 (žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., o uznání nároku podle zákona č. 229/1991 Sb.), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 12. 7. 1999, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně z 10. 2. 2005, č. j. 9 C 137/99-71 (ve znění opravného usnesení z 10. 5. 2006, č. j. 9 C 137/99-101). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že „žalobce je oprávněn podle ustanovení §4a zákona č. 229/1991 Sb. k uplatnění nároku u Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Z. podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. k zemědělským pozemkům parc. č. 672/43 (o výměře 5.100 m2), parc. č. 665/19 (o výměře 3000 m2), parc. č. 672/43 (o výměře 9.800 m2), parc. č. 765/7 (o výměře 1.100 m 2) v katastrálním území L.“ (okres Z.). Žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 3.340,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalované České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně z 25. 1. 2006, sp. zn. 59 Co 270/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu ve Zlíně z 10. 2. 2005, č. j. 9 C 137/99-7, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalované České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových nebylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu učinil soud prvního stupně v řízení o této právní věci dostatečná skutková zjištění a vyvodil z nich odpovídající skutkové a právní závěry.
Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně posoudil správně otázku pasÍvní legitimace žalované v této právní věci, a to stejně jako již v usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze 14. 10. 2004, č. j. 9 C 137/99-50, jímž podle ustanovení §92 odst. 2 občanského soudního řádu připustil změnu žalovaného účastníka řízení z původního žalovaného Pozemkového fondu České republiky na nyní žalovanou Českou republiku – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Odvolací soud vycházel dále z názoru, že i v této právní věci platí, že žaloba domnělé oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §4a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. směřuje k tomu, aby bylo soudem rozhodnuto, že domnělá oprávněná osoba je legitimována k uplatněná nároku na vydání věci, když ještě nepředcházelo rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení §9 odst. 2 a 4 zákona č. 229/1991 Sb.; do pravomoci soudu tu však nenáleží rozhodnout o uložení povinnosti vydat této osobě nemovitost. Odkázání domnělé oprávněné osoby pozemkovým úřadem na soud s jejím nárokem (§4a odst. 5, věta první, zákona č. 229/1991 Sb.) se nemusí stát rozhodnutím pozemkového úřadu, nýbrž i jen jeho přípisem či sdělením do zápisu o jednání před správním orgánem.
Odvolací soud dále dovozoval, že „spojení řízení ve smyslu ustanovení §4a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. je třeba chápat jako řešení jednak otázky, je-li domnělá oprávněná osoba skutečně oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §4 téhož zákona a jednak otázky, zda budou doloženy okolnosti uvedené v §4a odst. 3 písm. b) a c) zákona č. 229/1991 Sb.“. V řízení o nároku domněle oprávněné osoby rozhoduje soud pouze o tom, zda u žalobce jsou splněny podmínky zakládající oprávněné osobě postavení podle ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb. ve vztahu ke konkrétní nemovitosti ve smyslu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. V ostatních otázkách, včetně toho, zda nemovitost může být vydána, rozhoduje pozemkový úřad.
Odvolací soud proto z uvedených důvodů dospěl (shodně se soudem prvního stupně) k závěrům, že v daném případě je žalobce oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. a že povinnou osobou je tu stát. Bylo proto rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzeno podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správné, včetně rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových dne 15. 3. 2006 a dovolání žalované České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo dne 15. 5. 2006 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu ve Zlíně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a také, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.
Dovolatelka je toho názoru, že pro toto řízení platí, že stát je povinnou osobou, byl-li majetek, nárokovaný oprávněnou osobou, v držení státního orgánu či státního zařízení bez právní subjektivity. V daném případě jsou předmětem řízení pozemky, které nejsou zapsány v katastru nemovitostí. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že vlastníkem pozemků je tu Česká republika, ale neřešily otázku, která organizační složka je příslušná. Vystupovat za stát v dané věci, zejména zda touto organizační složkou, příslušnou jednat za stát v této konkrétní právní věci je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Předmětem dokazování v řízení před soudy obou stupňů nebyla ani skutečnost, která právnická osoba s nemovitostmi, o něž jde v tomto řízení, hospodařila ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. Případný chybný závěr soudu o tom, která organizační složka má za stát ve sporu vystupovat, je proto vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Konkrétně v této právní věci žalovaná Česká republika nemohla nijak ovlivnit dřívější rozhodnutí pozemkového úřadu (žalovaná Česká republika nebyla účastníkem řízení, jehož výsledkem je rozhodnutí Pozemkového úřadu ve Z. z 15. 1. 1999, kterým byl žalobce odkázán se svým nárokem na soud) a přesto nese nepříznivý důsledek rozhodnutí soudů v podobě náhrady nákladů řízení žalobci.
Ve vyjádření žalobce k dovolání žalované České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť ze strany dovolatelky není nijak doložena přípustnost tohoto dovolání. Žalobce poukazoval na to, že v roce 1992 uplatnil svou výzvu k vydání pozemků u tehdejšího Okresního národního výboru ve Z. – finančního referátu. Po změnách v právních úpravě nyní lze mít za to, že právním nástupcem okresních úřadů – finančních referentů se stal Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, takže podle názoru žalobce je v této právní věci pasívně legitimována Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Přípustnost dovolání dovolatelky v daném případě bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 9 C 137/99-71 Okresního soudu ve Zlíně), ani z obsahu odvolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 25. 1. 2006 (sp. zn. 59 Co 270/2005 Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně) řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc, jak uváděl ve svém rozsudku z 25. 1. 2006 (sp. zn. 59 Co 270/2005 Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně) podle ustanovení §4a odst. 3 a 5 i §9 odst. 2 a 4 zákona č. 229/1991 Sb. v souvislosti s ustanoveními §201, §202 odst. 1, §204 odst. 1 a §214 odst. 3 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §4a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. může pozemkový úřad svým rozhodnutím uznat nárok k pozemkům, porostům a jinému majetku, jestliže domnělá oprávněná osoba: a) předloží rozhodnutí o dědictví nebo smlouvu, kterou dokládá vlastnická práva (ve smyslu ustanovení §4a odst. 3 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.), b) prokáže, že došlo k dělbě užívání nemovitosti mezi spoluvlastníky (ve smyslu §4a odst. 3 písm. b/ téhož zákona) nebo c) prokáže, že sama nebo její právní předchůdce měli pozemky, porosty nebo jiný majetek v držbě a doklad o vlastnictví nemůže předložit (ve smyslu §4a odst. 3 písm. c/ téhož zákona).
Podle ustanovení §4a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. jestliže pozemkový úřad neuzná nárok podle §4a odst. 3 téhož zákona, odkáže domnělou oprávněnou osobu s jejím nárokem na soud. Řízení o tomto nároku a o tom, že je domnělá oprávněná osoba osobou oprávněnou, soud spojí.
Podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. nedojde-li k dohodě mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou o vydání nemovitosti podle tohoto zákona, rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad. Proti rozhodnutí pozemkového úřadu je možno podat opravný prostředek k soudu.
Žaloba domnělé oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §4a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. může směřovat jen k tomu, aby bylo soudem rozhodnuto, že domnělá oprávněná osoba je legitimována k uplatnění nároku na vydání věci u příslušného pozemkového úřadu. Nejde tu o žalobu o vydání věci, když tu ještě nepředcházelo rozhodování pozemkového úřadu podle ustanovení §9 odst. 2 a 4 zákona č. 229/1991 Sb. Do pravomoci soudu tu nenáleží rozhodovat o uložení povinnosti vydat této osobě nemovitost. Spojení řízení ve smyslu ustanovení §4a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. je třeba chápat jako řešení jednak otázky, je-li domnělá oprávněná osoba skutečně oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §4 téhož zákona, a jednak otázky, zda budou doloženy okolnosti uvedené v §4a odst. 3 písm. b) s c) zákona č. 229/1991 Sb. (viz stanovisko uveřejněné, pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, str. 46-47).
Žalobní návrh podle ustanovení §4a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. směřuje proti povinné osobě ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 229/1991 Sb. a soud jej projedná podle ustanovení třetí části občanského soudního řádu (odvolací soud pak podle ustanovení části čtvrté občanského soudního řádu). Vychází-li se ze slovního znění ustanovení §4a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., jakož i z ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., z nichž vyplývá v takovém případě předmět občanského soudního řízení, týkajícího se „domněle oprávněné osoby“, měl by výrok rozhodnutí soudu znít nejspíše takto. „Navrhovatel je oprávněn ve smyslu ustanovení §4 a §4a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. k uplatnění nároku u pozemkového úřadu podle ustanovení §9 odst. 1 téhož zákona k zemědělské usedlosti čp. ….. v ….. a k pozemkům parc. č. ….. v …..“ (viz stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 47 /125/).
Povinnou osobou ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 229/1991 Sb. je právnická osoba, která nemovitost drží. Stát je povinnou osobou tehdy, je-li majetek v držení státního orgánu či státního zařízení bez právní subjektivity (viz stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 47/125/).
V dané právní věci byla žaloba žalobce, uplatňujícího nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., podaná původně proti Pozemkovému fondu ČR; tento fond byl však zřízen jako právní subjekt zákonem č. 569/1991 Sb. s účinností ode dne 1. 1. 1992, tedy po účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (který nabyl účinnosti 24. 6. 1991) a nebyl tedy právnickou osobou, která by držela nemovitosti, o něž jde v tomto sporu, ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (srov. §5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.). Z uvedeného důvodu již Nejvyšší soud (např. v rozsudku z 24. 4. 2003, 28 Cdo 823/2003) dospěl k závěru, že v právní věci tohoto druhu není Pozemkový fond ČR pasivně legitimován. Tento právní závěr sdílí dovolací soud i v této právní věci.
V průběhu řízení v této právní věci (sp. zn. 9 C 137/99 Okresního soudu ve Zlíně) nebylo zjištěno a doloženo, že by nemovitosti, o které jde v tomto řízení, držela ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. právnická osoba s právní subjektivitou.
Podle údajů Katastrálního úřadu ve Z., obsažených ve sdělení úřadu z 18. 1. 2000, sp. zn. 130/89/2000 (založeném na č. l. 23 spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 9 C 137/99) ohledně pozemků uvedených v žalobě žalobce, jde o parcely z nedokončeného přídělového řízení státem v katastrálním území L. u Z..
Za těchto okolností nemohl dovolací soud shledat výsledný právní závěr z rozsudku odvolacího soudu z 25. 1. 2006 (sp. zn. 59 Co 270/2005 Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně), že „soud prvního stupně ve svém usnesení ze 14. 10. 2004, č. j. 9 C 137/99-50, správně připustil, aby žalovaná Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových vstoupila do tohoto řízení“ v rozporu s hmotným právem (jmenovitě s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 569/1991 Sb.), jakož i s procesními ustanoveními, a to s ustanovením §92 občanského soudního řádu, jakož i s ustanoveními zákona č. 120/2004 Sb. (umožňujícími vstup státu do soudního řízení prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových). A protože tu nešlo ani o řešení právní otázky, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, a ani o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebyl tu u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přistoupit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného podle ustanovení občanského soudního řádu o úpravě přípustnosti dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalobci v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. července 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu