ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1845.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1845/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce S. m. T., zastoupeného advokátem, proti žalované M. O. F. s. r. o., zastoupené advokátkou, o 330.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 13 C 457/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 17. října 2007, č. j. 10 Co 327/2007-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu domáhající se uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 330.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Odvolací soud převzal skutkový stav věci, jak jej zjistil soud prvního stupně a ztotožnil se i s jeho posouzením po stránce právní. Účastníci předmětného sporu uzavřeli převodní smlouvu (kupní), na jejímž základě žalobce převedl na žalovanou vlastnické právo k nemovitostem blíže identifikovaným v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Tyto nemovitosti byly dotčeny restitucí potud, že jejich ideální polovina byla restituována ve prospěch třetích osob (restituentů). Restitučním řízením, resp. jeho výsledkem, byl dotčen imobiliární předmět smlouvy mezi účastníky tak, že ideální ¼ spoluvlastnického podílu na těchto nemovitostech byla restituována ve prospěch H. K. a stejný spoluvlastnický podíl byl restituován J. M. Došlo tedy k restituci v rozsahu spoluvlastnického podílu představující ideální ½ uvedených nemovitostí vzhledem k celku. Následně žalobce vrátil žalované celou kupní cenu za uvedené nemovitosti (tedy 660.000,- Kč). Za této situace proto okresní soud správně posuzoval otázku opodstatněnosti žaloby z titulu tvrzeného nároku na vrácení bezdůvodného obohacení skrze kogentní ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o vlastnických vztazích k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). Byla-li mezi účastníky tohoto řízení učiněna dispozice s nemovitostmi, které byly dotčeny restitučním nárokem (je přitom právně bezpředmětné, zda výsledkem restitučního řízení byla nakonec restituce pouze spoluvlastnického podílu k těmto nemovitostem), bez dalšího se na takový případ vztahují důsledky předvídané v hypotéze kogentní normy §5 odst. 3 citovaného zákona, tedy absolutní neplatnost takového právního úkonu v celém rozsahu, nikoliv jen v části týkající se rozhodnutí pozemkového úřadu v rámci restituce.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s tím, že se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, neboť je v něm předestřena otázka, jež nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, přičemž důvodnost svého dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávnost právního posouzení spočívá v chybné interpretaci zákona č. 229/1991 Sb.
a v návaznosti na něj i §41 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Režim stanovený zákonem č. 229/1991 Sb. se týká pouze nemovitostí, na něž působnost tohoto zákona dopadá, tj. nemovitostí (či jejich částí) způsobilých být s ohledem na předchozí vývoj vlastnických vztahů předmětem restituce; v tomto případě tedy jedné ideální poloviny předmětných pozemků. „Vznik spoluvlastnického vztahu v důsledku částečné neplatnosti kupní smlouvy není takovou okolností, pro kterou by ve smyslu ustanovení §41 o. z. nemohla být neplatná část oddělená od ostatního pozemku.“ Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu odvolacímu k dalšímu řízení.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dále se proto zabýval přípustností předmětného dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu nesplňuje, tj. není zásadně právně významné, neboť se vztahuje pouze k takovým právním závěrům, které byly již v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny a rozhodnutí odvolacího soudu s nimi plně koresponduje.
Námitky dovolatele směřují k posouzení jediné právní otázky spočívající v tom, zda je v případě neplatnosti právního úkonu podle §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. možné na základě §41 o. z. dovodit, že taková neplatnost se vztahuje jen na část nepřímého předmětu právního úkonu (pozemku) za situace, kdy uplatněným restitučním nárokem byla dotčena jen jeho ideální část.
Pro posouzení této právní otázky je rozhodná interpretace následujících ustanovení:
§5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., jenž stanoví, že „povinná osoba je povinna
s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné. Právo na náhradu škody, kterou povinná osoba způsobí oprávněné porušením těchto povinností, zůstává ustanovením §28 nedotčeno“ a
§41 o. z., jenž stanoví, že „vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu“.
Z citovaného §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. jednoznačně a bez jakékoliv pochybnosti vyplývá, že povinná osoba (v daném případě žalobce) nemůže převést do vlastnictví jiného věc (nemovitost ve smyslu tohoto zákona), její součást či příslušenství, a to pod sankcí neplatnosti takového právního úkonu. Jedná se přitom o neplatnost absolutní pro rozpor se zákonem podle §39 o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2002, sp. zn. 25 Cdo 2230/2000).
Při úvaze, zda se absolutní neplatnost vztahuje na celý právní úkon (v daném případě kupní smlouvu) či pouze na jeho část ve smyslu §41 o. z., je přitom nerozhodné, že se právní úkon týká věci (např. pozemku), kterou lze oddělit, nýbrž rozhodné je, zda jde o část právního úkonu obsahově oddělitelnou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. února 1979, sp. zn. 3 Cz 12/79, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/1981). Jinými slovy řečeno, pro posouzení neplatnosti části právního úkonu ve smyslu §41 o. z. není podstatné, zda lze oddělit nepřímý předmět právního úkonu (v daném případě části pozemku), nýbrž zda lze od sebe oddělit části právního úkonu po obsahové stránce. Obsahem právního úkonu se přitom rozumí určení právních následků, které z takového právního úkonu mají vzniknout, tzn. určení vzniku, změny nebo zániku právního vztahu, případně práv
a povinností, včetně podmínek pro vznik či další rozvoj právních vztahů (viz Fiala, J., a kol. Občanské právo hmotné. Třetí opravené a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2002, str. 43).
V daném případě pak není dost dobře možné od sebe oddělit jednotlivé části posuzovaného právního úkonu, neboť jeho obsahem byl převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem ze žalobce na žalovanou. Neplatnost se tedy týká právního úkonu jakožto celku (posuzováno z hlediska jeho obsahu), a to ve vztahu k celým věcem, jež měly být na jeho základě převedeny do vlastnictví žalované, a nikoliv pouze k jejich částem, jak se mylně domnívá dovolatel. Soudy obou stupňů tedy rozhodly správně, jestliže za daných okolností posoudily kupní smlouvu uzavřenou mezi žalobcem a žalovanou jako absolutně neplatnou podle §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. ve spojení s §39 o. z. V případě že žalobce vrátil žalovanému celou kupní cenu, nemohlo dojít na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení podle §451 odst. 2 o. z., neboť žalobce řádně splnil svou zákonem danou povinnost vrátit vše, co na základě neplatné smlouvy dostal (§457 o. z.).
Řešení v dovolání předestřené právní otázky se tedy v rozhodovací praxi soudů ustálilo a odvolací soud ji posoudil v intencích konstantní judikatury, a tedy v souladu s hmotným právem. Proto pro její řešení nelze přiznat napadenému rozsudku zásadní právní význam a dovolání přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo
a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2008
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu