ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1894.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1894/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce o. M., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. – č. s. s. a s., s. Sv. J., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 7 C 192/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 10. 2007, č. j. 25 Co 190/2007-209, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 5.300,- Kč k rukám advokáta do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž ten zamítl žalobu, prostřednictvím které se žalobce domáhal určení vlastnického práva k chatkám
MUD 73a specifikovaným ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně
a k nemovitostem uvedeným tamtéž. Odvolací soud rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně dospěl k zamítavému verdiktu po svých dvou předchozích rozhodnutích petitu žaloby plně vyhovujících, jež soud odvolací zrušil, a to vždy z důvodu nesprávně zjištěného skutkového stavu. Ve svém potvrzujícím rozhodnutí soud odvolací konstatoval, že ze strany soudu prvního stupně neshledal nesprávnosti při hodnocení provedených důkazů. Vůlí žalující obce reprezentované postupně obměňovaným obecním zastupitelstvem bylo již od počátku 90. let minulého století převést dotčený nemovitý majetek na žalovaného. Slyšení svědci (MUDr. M. H. a Mgr. S. H.) jednoznačně vypověděli, že listiny s informací o záměru obce převést sporný nemovitý majetek na žalovaného byly vyvěšeny na úřední desce obecního úřadu. Tuto praxi na straně žalobce potvrdili svými výpověďmi i další svědci (L. J. a J. P.). Žalobce tedy jak v případě prodeje části sporného nemovitého majetku, tak i v případě darování jeho další části dostál své oznamovací povinnosti uložené mu v ustanovení §36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 367/1990 Sb.“). Rozhodnutím o schválení prodeje sporného nemovitého majetku žalovanému se zabývalo obecní zastupitelstvo na zasedání konaném dne 18. 12. 1995. Dle zápisu z tohoto zasedání byla uvedená otázka zahrnuta do řádného programu, přičemž z něj i z obsahu výpovědí svědků vyšlo najevo, že obecní zastupitelstvo souhlasilo s bezplatným převodem předmětného skautského střediska na žalovaného. Zápis sice neuvádí nic o výsledku hlasování, nicméně vyslovilo-li obecní zastupitelstvo souhlas s bezúplatným převodem, nutně se tak muselo stát při zachování kvalifikované většiny jeho členů. O darování zbývající části majetku pak obecní zastupitelstvo rozhodlo na veřejném zasedání konaném dne 8. 2. 1999, přičemž již předtím na mimořádném neveřejném zasedání dne 14. 12. 1998 předběžně odsouhlasilo prodej této zbývající části. Následovalo zveřejnění záměru prodat tento nemovitý majetek a schvalovací proces byl završen na řádném veřejném zasedání obecního zastupitelstva dne 8. 2. 1999. Při převodu sporného majetku na žalobce tak byl dodržen zákonem předepsaný rozhodovací proces [§36a odst. 1 písm. a) a odst. 4, §38 odst. 5 zákona č. 367/1990 Sb.].
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání s tím, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam a spočívá na nesprávném právním posouzení věci
a nesprávném hodnocení důkazů. Dovolání směřuje do všech jeho výroků. Dovolatel zejména napadá způsob hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně, když zastupitelstvo nebylo řádně svoláno, písemnou formou a zákonem předepsaným způsobem, nebyla sepsána prezenční listina o účasti členů zastupitelstva na jednání dne 18. 12. 1995, nebyla sepsána listina o hlasování členů zastupitelstva. Právní úkon udělení souhlasu zastupitelstva k převodu je od počátku absolutně neplatný. Převod majetku skautského střediska z obce na žalovaného, nebyl v programu jednání zastupitelstva dne 18. 12. 1995 zahrnut, a to ani dodatečně. K tomuto právnímu úkonu tedy nedošlo. Dovolatel dále namítá vady usnesení ve vztahu k označení nemovitostí podle zákona o katastru nemovitostí ČR. Dne 28. 2. 1991 se nejednalo o zasedání zastupitelstva, ale o neveřejnou pracovní schůzi. Dovolatel dále poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2001, z něhož vyplývá, že rozhodnutí obecního zastupitelstva podle §36 zákona č. 367/1990 Sb. je třeba považovat za zákonem stanovenou podmínku právního úkonu. Za zcela zásadní považuje dovolatel právní závěr o tom, zda zastupitelstvo rozhodlo platně o převodu majetku. Kupní smlouva ze dne 22. 2. 1999 je neplatná, neboť na zasedání zastupitelstva dne 14. 12. 1998 byl schválen toliko záměr prodat pozemky žalovanému, nikoliv samotný prodej, jak dovodily oba soudy. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření žalovaný uvedl, že žalobce dostál své oznamovací povinnosti uložené mu v §36a zákona č. 367/1990 Sb. Zásadní právní význam má napadené rozhodnutí toliko pro žalobce s jeho snahou získat nemovitý majetek značné hodnoty. Žalovaný navrhuje, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto.
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem. Lze se tedy zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Napadená část rozsudku odvolacího soudu není rozhodnutím měnícím [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Není ani rozhodnutím potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen
[§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], neboť odvolací soud sice již dvakrát rozsudek soudu prvního stupně v dané věci zrušil, avšak ve svých zrušujících rozhodnutích nepředestřel žádný právní názor (natož pak závazný); výtky směřující soudu prvního stupně se týkaly pouze nesprávného hodnocení provedených důkazů. Není-li tedy přípustnost dovolání založena podle výše citovaných ustanovení, přichází jeho přípustnost v úvahu toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Takové podmínky však napadené rozhodnutí ve spojení s podaným dovoláním nesplňuje, neboť argumentace obsažená v dovolání je skutkové povahy. Dovolatel zpochybňuje skutková zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně a která odvolací soud převzal. Téměř výhradně brojí proti postupu soudu prvního stupně při provádění dokazování a hodnocení důkazů, přičemž předmětem tohoto dokazování byla skutečnost, zda zastupitelstvo obce (žalobce) schválilo převod (prodej, resp. darování) vlastnického práva k předmětu tohoto sporu na žalovaného a zda záměr o tomto převodu byl zveřejněn na úřední desce obecního úřadu v dostatečném časovém předstihu v souladu s §36a zákona č. 367/1990 Sb. Tak ovšem nevymezil otázku zásadního právního významu, na jejímž zodpovězení by napadené rozhodnutí soudu odvolacího spočívalo. Tím není s to založit přípustnost pro zásadní právní význam (viz §241a odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatel výslovně napadá ve všech jeho výrocích, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda dovolání je přípustné proti výroku II., v němž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Napadenému rozsudku proto nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 5.000,- Kč [srov. §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.], v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), celkem tedy ve výši 5.300,- Kč. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. července 2008
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu