ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1904.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 1904/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovoláních dovolatelů: I. H. m. P., zastoupeného advokátem, II. Mgr. A. B., zastoupené advokátem, a III. L. M., okres Litoměřice, zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 8. 12. 2005, sp. zn. 20 Co 390/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 271/2001 (žalobců: a/ Mgr. A. B., a a/ L. M., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1. H. m. P., zastoupenému advokátem, a 2. M. č. P., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví), takto:
I. Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze z 8. 12. 2005, sp. zn. 20 Co 390/2005, vydaný v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 271/2001.
II. Věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení o odvolání, vedeném pod sp. zn. 20 Co 290/2005.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 1. 11. 2001, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 3. 5. 2005, čj. 12 C 271/2001-84. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že „PhDr. A. K., narozená 8. 2. 1892 v T., byla ke dni svého úmrtí dne 21. 1. 1974 vlastnicí nemovitostí nyní označených v katastru nemovitostí jako pozemek č. 163/1 (zastavěná plocha a nádvoří o výměře 286 m2), jako pozemek parc. č. 163/2 (zastavěná plocha a nádvoří o výměře 249 m2), jako pozemek parc. č. 163/3 (zastavěná plocha a nádvoří o výměře 22 m2), jako budova čp. 296 na pozemku parc. č. 163/1 a jako stavba bez čísla popisného na pozemku parc. č. 163/3, vše v katastrálním území P. (obec P.)“. Žalobcům nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 8. 12. 2005, sp. zn. 20 Co 390/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o věci samé ohledně pozemků parc. č. 163/1, parc. č. 163/2 a parc. č. 163/3 v katastrálním území H. (obec P.). Rozsudek soudu prvního stupně byl však změněn tak, že byla zamítnuta žaloba o určení vlastnictví PhDr. A. K. (ke dni její smrti) k budově čp. 296 na pozemku parc. č. 163/1 a ke stavbě bez čísla popisného na pozemku parc. č. 163/3 v katastrálním území H. (obec P.). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných bylo shledáno zčásti důvodným.
Odvolací soud byl toho názoru, že mezi účastníky tohoto občanského soudního řízení není sporná ta okolnost, že žalobci „jsou po předemřelých předchůdcích dalšími dědici PhDr. A. K. a z toho také vyplývá jejich naléhavý právní zájem na požadovaném určení“. Odvolací soud se proto soustředil na otázku, zda PhDr. A. K. svědčilo ke dni jejího úmrtí (k 21. 1. 1994) vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Odvolací soud zdůrazňoval, že „žalobci se nedomáhají nároku v rámci tzv. restitučních předpisů, ale určení existence vlastnického práva jejich právní předchůdkyně na podkladě obecných občanskoprávních ustanovení“; nelze tu proto vycházet, podle názoru odvolacího soudu, ze speciálních ustanovení restitučních předpisů, podle nichž vzniká z restitučních důvodů povinnost povinné osoby vydat věc osobě oprávněné.
Odvolací soud byl toho názoru, že není správný právní názor soudu prvního stupně, na němž tento soud založil své rozhodnutí o žalobě žalobců, že totiž dílčí výměr Ministerstva lehkého průmyslu z 11. 1. 1954 neobsahuje žádné vysvětlení důvodů znárodnění podniku K. K. v P., takže stát převzal nemovitosti (uvedené v žalobě žalobců) bez právního důvodu. Odvolací soud naproti tomu byl toho názoru, že uvedený dílčí výměr o znárodnění je platným právním titulem, na jehož základě přešlo vlastnické právo na stát k majetku v něm uvedenému. Tímto majetkem byl nepochybně i dům čp. 296 v katastrálním území P., který tedy PhDr. A. K. ke dni své smrti (k 21. 1. 1974) nevlastnila; na tom nemohla nic měnit ani listina z 11. 1. 1975 o odevzdání pozůstalosti po V. K., neboť tu byl odevzdán dědičce pouze ten majetek, který po provedeném znárodnění majetku zůstal v ležící pozůstalosti po V. K. Z provedeného dokazování v tomto soudním řízení pak nelze také dovodit, že by PhDr. A. K. vlastnila ke dni své smrti (k 21. 1. 1974) stavbu bez čísla popisného, postavenou na pozemku parc. č. 163/3 v katastrálním území P. Z uvedených důvodů proto odvolací soud změnou odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu rozhodl o zamítnutí žaloby žalobců, pokud se domáhali určení vlastnictví PhDr. A. K. (ke dni 21. 1. 1974) k budově čp. 296 na pozemku parc. č. 163/1 a ke stavbě bez čísla popisného na pozemku parc. č. 163/3 v katastrálním území P.
Odvolací soud dále dovozoval, že z obsahu dílčího výměru Ministerstva lehkého průmyslu z 11. 1. 1954, týkajícího se znárodnění podniku K. K. v P., nelze dovodit, že by se dotkl pozemku parc. č. 163 (následně rozděleného na pozemky parc. č. 163/1, parc. č. 163/2 a parc. č. 163/3) v katastrálním území H.; tento pozemek není ve výměru z 11. 1. 1954 zmiňován, a to ani v souvislosti s domem čp. 296, ani samostatně, takže ke znárodnění uvedeného pozemku tímto výměrem nedošlo. Pozemek převzal stát zřejmě bez právního důvodu a nemohl tedy být v dobré víře, že jej drží oprávněně (§145 odst. 1 dříve platného zákona č. 141/1950 Sb.) a nemohlo dojít k jeho vydržení státem; nešlo tu také o věc opuštěnou, jak o tom uvažovalo žalované Hlavní město Praha. PhDr. A. K. tedy ke dni své smrti (21. 1. 1974) nebyla vlastnicí pozemku parc. č. 163 (později rozděleného na pozemky parc. č. 163/1, 163/2 a 163/2) v katastrálním území P. Proto ohledně zamítnutí žaloby žalobců o určení vlastnictví PhDr. A. K. k tomuto pozemku odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.
Odvolací soud ve svém rozsudku ještě dodával, že „považuje za nutné zdůraznit, že tímto určením není deklarováno vlastnické právo žalobců, ani neexistence vlastnického práva žalovaných, neboť skutečnosti, které nastaly po úmrtí PhDr. A. K. nebyly předmětem hodnocení v tomto řízení (zejména nebyla posouzena otázka vydržení pozemků po 24. 5. 1991).
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 2 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který v řízení zastupoval žalované Hlavní město Praha, dne 23. 12. 2005 a dovolání ze strany tohoto žalovaného města bylo předáno na poště dne 17. 2. 2006 k doručení Obvodnímu soudu pro Praha 1, tedy ve lhůtě stanovení v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se Hlavní město Praha navrhovalo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 8. 12. 2005 (sp. zn. 20 Co 390/2005 Městského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Tento dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jeho dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel především nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že totiž tu nemůže jít o věci opuštěné; dovolatel měl za to, že k výkladu ustanovení §453 odst. 2 občanského zákoníku je třeba uvážit, že občanský zákoník zná možnost vzdání se práva (§91 občanského zákoníku) a „není důvod nepřipouštět ani vzdání se práva vlastnického. Opuštění věci je právním úkonem, který musí mít náležitosti stanovené občanským zákoníkem pro platnost právního úkonu; lze je učinit i konkludentně; občanský zákoník nevyžaduje zvláštní formu pro tento právní úkon opuštění věci, a to ani jde-li o nemovitost (§40 odst. 1 a §46 odst. 1 občanského zákoníku). V daném případě A. K. (jejíhož vlastnictví ke dni jejího úmrti dne 21. 1. 1974 se určovací žaloba týká) se poté, co jí bylo výměrem Ministerstva lehkého průmyslu z 11. 1. 1974 odňato vlastnické právo k domu čp. 296 (na pozemku parc. č. 163) v P. „žádným způsobem nezajímala o to, kdo a jakým způsobem provádí správu tohoto nemovitého majetku, jakým způsobem se s nemovitostmi hospodaří, neplatila daň z nemovitosti a v žádném směru se nechovala jako vlastník, tedy fakticky tento nemovitý majetek opustila“. Měl proto uvedený dovolatel za to, že v důsledku opuštění pozemku parc. č. 163 v P. tu přešlo vlastnické právo k tomuto pozemku na stát.
Rozsudek odvolacího soudu z 8. 12. 2005 (sp. zn. 20 Co 390/2005 Městského soudu v Praze) byl dne 27. 12. 2005 doručen také advokátu, který žalobce v řízení zastupoval. Dovolání žalobců bylo dne 17. 2. 2006 podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Žalobci ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 8. 12. 2005 (sp. zn. 20 Co 390/2005 Městského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelé ve svém dovolání uvedli, že „dovolání proti tomuto rozsudku, napadenému jeho odvoláním, bylo připuštěno“. Jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé zdůrazňovali, že v celém průběhu řízení v této právní věci byla mezi žalobci a žalovanými sporná skutečnost, zda dílčí výměr Ministerstva lehkého průmyslu z 11. 1. 1954, čj. 11/R/141, byl vydán v rozporu s tehdy platnými právními předpisy (zejména s dekretem č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků) a zda tento výměr byl od samého počátku neplatný, když totiž výměr nebyl vydán ministrem (s jeho ústavní odpovědností) a byl podepsán jinou osobou bez uvedení funkce této blíže neoznačené osoby. Proto také Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém rozsudku z 3. 5. 2005, čj. 12 C 271/2001-84, dospěl k závěru, že tu došlo ke znárodnění v rozporu se zákonem. Nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, přešly, podle názoru dovolatelů, na stát (a to už před vydáním citovaného dalšího výměru z 11. 1. 1954) bez právního důvodu a tedy vlastnická práva PhDr. A. K., právní předchůdkyně žalobců, tu trvalo k těmto nemovitostem až do její smrti dne 21. 1. 1974.
Opačný názor odvolacího soudu byl tu zdůvodňován tím, že se žalobci nedomáhají nároku v rámci restitučních předpisů, nýbrž se domáhají určení existence vlastnického práva na podkladě obecných občanskoprávních ustanovení, takže nejsou a nebyli v postavení oprávněných osob podle předpisů restitučních. Dovolatelé ovšem sami mají za to, že „se nedomáhali vydání věcí, ani obnovy vlastnického práva, nýbrž toliko soudního rozhodnutí o určení vlastnického práva A. K. k předmětným nemovitostem“. Tato okolnost však nebránila tomu, aby byla posouzena nicotnost uvedeného výměru Ministerstva lehkého průmyslu z 11. 1. 1954, čj. 11/R/141, a nelze pokládat za správný názor odvolacího soudu, že tu šlo jen o výměr „nezákonný“, vydaný ve správním řízení, jehož věcnou správnost nebylo možné v tomto soudním řízení přezkoumávat. Dovolatelé A. B. a L. M. však mají za to, že tato právní věc neměla být posuzována na základě jiných právních závěrů, „než ke kterým by soud dospěl v řízení restitučním“. Uvedení dovolatelé jsou tedy přesvědčeni, že u odvolacího soudu došlo při jeho rozhodování k mylné aplikaci právních předpisů.
Ve vyjádření žalovaného Hlavního města Prahy k dovolání žalobců bylo uvedeno, že na tuto projednávanou právní věc se nevztahují restituční předpisy, protože vztahovat restituční předpisy na ni tu neodpovídá „úmyslu zákonodárce“. Dílčí výměr Ministerstva lehkého průmyslu z 11. 1. 1954, čj. 11/R/14, tu byl platným právním titulem, na jehož základě převedlo vlastnické právo k majetku v něm uvedenému na stát.
Dovolání žalobců Mgr. A. B. a L. M. bylo v daném případě přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřovalo proti výroku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Přípustnost dovolání žalovaného Hlavního města Prahy bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen žalobě vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé; v takovém případě je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má pak rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li odvolací soud ve svém rozhodnutí právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 12 C 271/2001 Obvodního soudu pro Prahu 1), že by odvolací soud svým rozsudkem z 8. 12. 2005 (sp. zn. 20 Co 390/2004 Městského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení před dovolacím soudem bylo tu třeba ještě posoudit, pokud šlo o dovolání žalovaného H., zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Podle ustanovení §242 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů v případech, kdy na výroku rozhodnutí dovoláním napadeném je závislý výrok, který dovoláním nebyl dotčen. To se v daném případě týká dovolání žalovaného H., jímž je napaden jen výrok rozsudku ve věci samé „ohledně pozemků parc. č. 163/1, parc. č. 163/2 a parc. č. 163/3 v katastrálním území H.“, nikoliv však výrok rozsudku odvolacího soudu, měnící na zamítnutí žaloby žalobě vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně o určení vlastnictví A. K. k budově čp. 296 na pozemku parc. č. 163/1 a ke stavbě bez čísla popisného na pozemku parc. č. 163/3 v katastrálním území H.
Pokud bylo zejména v přípustném dovolání žalobců vytýkáno, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, bylo třeba vyjít z toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci tehdy, posoudil-li odvolací soud projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyložil (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 [45] ).
Žalobci se svým žalobním návrhem domáhali určení vlastnictví své právní předchůdkyně A. K. k nemovitostem, které i podle jejich tvrzení přešly nejpozději v roce 1954 na stát, a to podle názoru žalobců bez právního důvodu.
Podle ustanovení §1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se tento zákon vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, vzniklých v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (v tzv. rozhodném období).
O převzetí věci státem bez právního důvodu (§6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) jde tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Podmínka nabytí vlastnictví státem nemusí být uplatněna v případech uvedených v §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (viz nález Ústavního soudu ČR z 19. 11. 1996, IV. ÚS 279/95, uveřejněný pod č. 121 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
V rozhodnutí soudu prvního stupně, vydaném v daném případě 3. 5. 2005 (pod čj. 12 C 271/2001-84 Obvodního soudu pro Prahu 1) bylo uvedeno, že „s ohledem na nezbytnost určujícího rozhodnutí pro možnost projednání předmětného majetku v rámci dědického řízení (po zůstavitelce A. K., zemřelé 21. 1. 1974) je tu dána existence naléhavého právního zájmu žalobců na podání určovací žaloby“ a že nemovitosti (o něž šlo v tomto řízení) nebyly ve vlastnictví státu k 24. 5. 1991 (tj. ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí). V rozhodnutí odvolacího soudu z 8. 12. 2005 (sp. zn. 20 Co 390/2005 Městského soudu v Praze) bylo uvedeno, že „žalobci jsou po předemřelých předchůdcích dědici PhDr. A. K. a z toho vyplývá jejich naléhavý právní zájem (§80 písm. c/ občanského soudního řádu) na požadovaném určení v jejich určovací žalobě“; dále bylo v rozhodnutí odvolacího soudu uvedené, že v tomto případě „nelze vycházet ze speciálních ustanovení tzv. restitučních předpisů, protože tu nelze bez dalšího dovozovat, že stát vlastnické právo k předmětným nemovitostem v rozhodné době nenabyl“.
V daném případě bylo soudem prvního stupně rozhodováno rozsudkem z 3. 5. 2005, čj. 10 C 271/2001-84 Obvodního soudu pro Prahu 1, a odvolacím soudem tu bylo rozhodováno rozsudkem z 8. 12. 2005 (sp. zn. 20 Co 390/2005 Městského soudu v Praze), tedy dříve než bylo ve Sbírce zákonů uveřejněno sdělení č. 477/2005 Sb. o stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05 (uveřejněném v částce 166 Sbírky zákonů) bylo vyloženo:
„I. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.
II. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.“
V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona (1. 4. 1991) a který stát nabyl v období do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat právo podle obecných předpisů.
Také Nejvyšší soud zaujal v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 22 Cdo /31 Cdo/ 1222/2001, právní názor, že oprávněná osoba (její právní nástupci), jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku, ale ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
S poukazem na uvedené právní závěry dovolacího soudu i Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (srov. §237 odst. 3 v návaznosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu). Avšak vzhledem k týmž uvedeným právním závěrům z judikatury soudů dospěl dovolací soud v daném případě k závěru, že tu odvolací soud při aplikaci a interpretaci ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu v případu souvisícím s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zaujal právní názor, který není zcela shodný ve srovnání s již citovanými právními závěry Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR. Bylo proto třeba mít za to, že v daném případě i dovolání žalovaného H. je tu dovoláním přípustným ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Pokud pak šlo o posouzení toho, zda dovolání žalobců i žalovaného H., která byla třeba, jak shora uvedeno, pokládat za dovolání přípustná, jsou zároveň také dovoláními důvodnými, postupoval dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu a hodnotil (vzhledem k okolnostem již také uvedeným), zda jsou tu důvody ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu k zaujetí závěru o správnosti nebo nesprávnosti rozhodnutí odvolacího soudu a tedy k závěru o nutnosti zrušit dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu.
Protože však právní závěry odvolacího soudu nebylo možné hodnotit jako zcela souhlasné s již citovanými právními závěry dovolacího soudu i Ústavního soudu ČR o aplikaci a interpretaci ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nemohl dovolací soud přisvědčit názoru, že je tu rozhodnutí odvolacího soudu z 8. 12. 2005 (sp. zn. 20 Co 390/2005 Městského soudu v Praze) zcela správné a že by mohlo být přikročeno k zamítnutí dovolání dovolatelů. Nezbylo proto dovolacímu soudu než podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu přikročit ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a k vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V tomto dalším řízení bude odvolací soud vycházet ve smyslu ustanovení §243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu z právního názoru dovolacího soudu, obsaženém v tomto zrušovacím rozsudku, a posoudí znovu s přihlížením zejména k právním závěrům, zaujatým v již uvedeném stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05 (uveřejněném pod č. 477/2005 Sb.), zda tu bylo soudem prvního stupně správně v daném případě aplikováno a interpretováno ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti s ustanoveními právních předpisů restituční povahy, které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce vlastníků, především na dědice) předpisy speciálními.
V tomto dalším řízení bude ve smyslu ustanovení §243d, věta druhá odstavce 1, občanského soudního řádu, rozhodováno o nákladech řízení i včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. května 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu