ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1927.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 1927/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce S. ž. d. c., s.o., proti žalovaným 1) o. H., zastoupené advokátem, a 2) ČR – Ú. pro z. s. ve v. m., o určení vlastnictví stavby nadjezdů, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 322/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 9. 2006, č.j. 12 Co 109/2005-109, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 9. 2006, č. j. 12 Co 109/2005-109, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem výše označeným byl změněn ve výroku II. rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 1. 2005, č.j. 7 C 322/2003-91, tak, že byla zamítnuta žaloba na určení, že vlastníkem stavby nadjezdů nad železniční tratí V.-D. v km 389,386 a km 389,937, nezapsané v katastru nemovitostí, navazující na parcely č. 2619/1, 2619/2 a č. 2619/3, 2615/2 – ostatní plocha, správa nemovitostí ve vlastnictví státu, k.ú. H. u R. nad L., je žalovaný 2). Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nebyl žádný z účastníků zavázán k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž se žalobce domáhal určení vlastnictví k nadjezdům nad železniční tratí, aby na základě takového určení se mohl skutečný vlastník ujmout svých povinností spočívající v řádné správě, a to zejména oprav nadjezdů, které jsou v havarijním stavu. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, vlastnictví k nadjezdům neurčil, a aniž by se zabýval meritem věci, žalobu zamítl z důvodu, že na požadovaném určení nemá žalobce naléhavý právní zájem. V projednávané věci nebylo sporu o tom, že žalobce je vlastníkem železniční dopravní cesty, nad níž jsou situovány obě stavby nadjezdů, a za situace, kdy se žalobce domáhal určení vlastnictví ve prospěch jiného subjektu, nemohl mít podle odvolacího soudu na takovém určení naléhavý právní zájem, neboť v případě, že by žalobě bylo vyhověno, nedošlo by ke změně jeho právního postavení jako vlastníka pozemku, na němž je vedena železniční dráha. Předmětná žaloba není za dané situace způsobilá předejít případné žalobě na plnění. Odvolací soud také nedovodil ohrožení práva žalobce k provozování drážní dopravy ani existující nejistotu v jeho právním postavení jako provozovatele drážní dopravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož důvodnost spatřoval v nesprávném právním posouzení věci. Naléhavý právní zájem na určení vlastnictví předmětných nadjezdů je podle dovolatele odůvodněn havarijním stavem nadjezdů, „kdy v případě utržení části zdiva na železniční trať či vůz vlaku je reálné nebezpečí obecného ohrožení, vzniku škody velkého rozsahu a ohrožení zdraví
a bezpečnosti. Určený vlastník by tak měl zákonnou povinnost chovat se k majetku
a starat se o něj jako náležitý hospodář. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) se k dovolání vyjádřil. Považoval veškeré námitky žalobce uplatněné v dovolání za nedůvodné a ztotožnil se s právním závěrem odvolacího soudu ohledně neexistence naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví nadjezdů. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím osoby s právnickým vzděláním (§240 odst. 1, §241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř). Dovolání je přípustné, neboť nižší instance rozhodly o meritu věci ve vztahu k dovolateli odlišně (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací důvod je uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud předesílá, že – a v tom se shoduje se soudem prvního stupně – nelze učinit závěr o vlastnictví o. H. (žalovaného 1) k předmětným nadjezdům. Toto vlastnictví nemůže vyplývat z restitučního předpisu. Ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, předpokládá v souvislosti s restituční podmínkou práva hospodaření ke dni 23. 11. 1990, že šlo o faktické hospodaření (viz nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 185/96 a bohatá konformní judikatura senátu 28 Cdo Nejvyššího soudu). O takovém hospodaření nelze hovořit tím spíše, že o. H. nadjezdy nikdy nepřevzala, byť se zejména v dřívějších dobách stát opíral při pokusech o předání věcí o poukazy na zákon – viz závěry dokazování k jednáním zejména dne 21. 2. 1952 a později ode dne 9. 10. 1995. Nadjezdy navíc nejsou situovány na území obce.
Nelze však souhlasit se závěrem soudu prvního stupně o tom, že nadjezdy nejsou účelovou komunikací (její součástí). Samotný soud prvního stupně (konfúzně ve vztahu k pozdějšímu závěru) uvádí, že se jedná „o účelové komunikace, jejichž účelem je zajišťovat přístup na zemědělské pozemky“. Už samotné „zajištění přístupu“ napovídá, že je splněn zákonný znak §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (zajištění potřeb vlastníků nemovitostí), a že tedy, v daných místních podmínkách, o účelové komunikace jde. Tento závěr Nejvyššího soudu implikuje i další právní závěr, totiž že nadjezd (včetně tělesa vozovky, ale též jako stavba) je v posuzované věci způsobilý být samostatným předmětem právního vztahu (věcí) ve smyslu §118 odst. 1 a násl. o. z. Podrobnější posouzení této otázky však bude na odvolacím soudu – ten vezme v úvahu skutečný stav místa (č. l. 52 – 54) bez ohledu na to, že nadjezdy nejsou zapsány v katastru nemovitostí a že bylo možné žalovat i výstižněji (z hlediska „sousedícího“ provozu – na provedení oprav).
Jde tedy o to, zda k nadjezdům je dáno vlastnictví žalobce nebo státu.
Pro závěr, že jde o vlastnictví státu, svědčí skutečnost, že z něj nadjezdy nebyly prokazatelně nikdy vyvázány a že další žalovaný (o. H.) není, jak se již výše podává, pasivně věcně legitimován.
A contrario svědčí pro týž závěr i právní úprava, obsažená nejen v zákoně č. 13/1997 Sb. (tam se ve spojitosti se „stykem s dráhami“ upravuje jen „křížení“, podrobněji viz §37 cit. zák.), ale zejména v zákoně č. 266/1994 Sb., o dráhách. V posledně uvedeném zákoně jsou podle dovolacího soudu relevantní, kromě obecného vymezení pojmu dráha (§1), tyto pasáže:
- o stavbě na dráze (i v obvodu dráhy), viz §5;
- o (pouze) křížení dráhy s pozemními komunikacemi (§6);
- o ochranném pásmu a ochraně dráhy (§§8, 10),
přičemž nelze opomenout ani pravomoc drážního správního úřadu jako speciálního stavebního úřadu.
Také ustanovení §zákona č. 77/2002 Sb., o správě železniční dopravní cesty, upravují rozsah správy železniční dopravní cesty jen dosti restriktivně (srov. §20 aj.).
Z řečeného vyplývá, že podle dosavadních pramenů práva zůstává rozhodnou pro určení vlastnictví k předmětným nadjezdům v první řadě úprava občanského zákoníku a návazně předpisů o hospodaření se státním majetkem (to již bude úlohou odvolací instance po vrácení věci). V žádném případě však nelze dovodit nedostatek naléhavého právního zájmu na projednání merita věci (§80 písm. c/ o. s. ř.). Naléhavý právní zájem není výlučně procesní kategorií; může být podepřen hmotněprávními argumenty a podle situace i tvrzeními o faktickém stavu na místě samém (viz tvrzení dovolatele). Zajisté není žádoucí, aby v případě pokračujícího špatného stavu nadjezdů a nevyřešeného vlastnictví došlo k obecnému ohrožení (srov. tragickou železniční nehodu u Studénky v srpnu 2008).
I v případě, že odvolací soud dovodí po zrušení svého rozsudku a vrácení věci vlastnictví žalovaného 2), nepovažuje Nejvyšší soud – přinejmenším pro futuro – věc za uspokojivě vyřešenou. Rozhodování o ní je na samé hranici pravomoci soudů a úřadů státní správy. Nelze se také spokojit, aniž by se tu dovolací soud chtěl stavět do role blízké zákonodárci, s dosavadní právní úpravou, která podle všeho neumožňuje (či se o to nesnaží?) drážním institucím a organizacím dostatečný právní vliv na nemovitosti, u nichž mohou mít nedostatky v jejich stavu závažné důsledky i pro železniční provoz.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tedy byl naplněn a Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení, v němž bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu, se rozhodne též o nákladech řízení o dovolání.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. srpna 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu