ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1950.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1950/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně B., s. r. o., proti žalovanému P. f. Č. r., o určení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 14 C 381/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 2. 2008, č. j. 15 Co 628/2007-86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 2. 2008, č. j. 15 Co 628/2007-86, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. 10. 2007, č. j. 14 C 381/2006-73, kterým byla zamítnuta žaloba o určení povinnosti žalovanému uzavřít s žalobkyní smlouvu o převodu pozemků blíže specifikovaných v žalobě, a to jako náhradu ve smyslu §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě). Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že nárok na náhradní pozemky získala žalobkyně postoupením na základě smlouvy o postoupení pohledávky, kterou uzavřela s Ing. J. K. dne 15. 9. 2005. Odvolací soud dovodil, že žalobkyně získala nárok převodem od oprávněné osoby podle §33a zákona o půdě, nejedná se tedy o původní oprávněnou osobu, resp. jejího dědice. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že na základě nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaném pod č. 531/2005 Sb. došlo ke zrušení ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, který z dopadu tohoto ustanovení vyloučil pouze původní oprávněné osoby a jejich dědice. Podle odvolacího soudu pokud Ústavní soud zruší některá ustanovení pouze ve vztahu k určitým osobám, pak toto ustanovení nadále platí ve vztahu k osobám ostatním. Neztotožnil se však s názorem soudu prvního stupně, podle něhož lze tzv. restituční tečku považovat za prekluzivní lhůtu, kde zánik práva nastává v důsledku uplynutí lhůty a současně nečinnosti věřitele, jenž během této lhůty své právo příslušným způsobem neuplatnil. Odvolací soudu zaujal názor, že se jedná o situaci, kdy trvání práva je ze zákona omezeno v čase a zaniká bez ohledu na chování věřitele.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (oběma výrokům) podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle dovolatelky postupník je ve stejném právním postavení jako původní oprávněná osoba, musí se na ni tedy v plné míře vztahovat zrušení ustanovení §13 odst. 6 a odst. 7 zákona o půdě a ustanovení článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. Podle dovolatelky smlouva o postoupení pohledávek byla uzavřena platně, přešly tedy na ni v plném rozsahu pohledávky oprávněných osob, včetně práva na vydání náhradního pozemku, proto se na ni musí vztahovat i účinky zrušení ,,restituční tečky“. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou.
K otázce zániku práva na náhradní pozemek, založeného ustanovením §11 odst. 2 a §33 odst. 1 zákona o půdě, tj. nároku na převod náhradního pozemku patřícího osobám, jež tento nárok získaly postoupením od jiných osob, existuje již poměrně rozsáhlá judikatura Nejvyššího soudu. Vychází z jeho rozsudku ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, v němž je vysloven závěr, že právo oprávněné osoby, jež získala nárok na náhradní pozemek postoupením podle §33 odst. 1 zákona o půdě, doznalo změny v důsledku zákona č. 253/2003 Sb., jímž bylo toto právo odejmuto osobám, jejichž řádně uplatněný nárok stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta zániku práva, tj. 31. 12. 2005 nezávisela na jednání oprávněné osoby, ale na činnosti P. f. Není proto rozhodující, zda nárok byl uplatněn jen u P. ú. nebo i u soudu. Šlo o nárok řádně uplatněný a neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon spojoval zánik práva. Tato zákonná úprava byla přezkoumána Ústavním soudem, jenž rozhodoval o návrhu na její zrušení nálezem pléna ze dne 13.12.2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/2005, přičemž ve vztahu k postupníkům ji ponechal v platnosti.
Dovolací soud dále konstatuje, že posouzením charakteru lhůty stanovené v §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě se rovněž již zabýval. Pro tuto lhůtu považuje za charakteristické, že jejím marným uplynutím nastává zánik samotného subjektivního práva a že k těmto důsledkům se přihlíží bez ohledu na to, zda to některý účastník namítá či nikoli. Propadná lhůta způsobuje zánik práva sama o sobě již marným uplynutím, kterému nelze zabránit, a po jejím uplynutím se nelze domáhat uspokojení práva.
Dále je třeba poznamenat, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Na základě výše uvedeného dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. července 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu