ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2062.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2062/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce V. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému A., a. d., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 472.112,- Kč, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 4 C 757/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2007, č. j. 37 Co 340/2005-126, takto:
Rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2007, č. j. 37 Co 340/2005-126 a Okresního soudu v Blansku ze dne 14. 6. 2005, č. j. 4 C 757/2002-109, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu domáhající se uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku uvedenou v záhlaví tohoto rozhodnutí. Žalobce se domáhal po žalovaném náhrady živého a mrtvého inventáře, k němuž příslušelo vlastnické právo matce žalobce L. Č. a jenž byl v rozhodném období vnesen do ZD M. H. Toto zemědělské družstvo zaniklo výmazem z obchodního rejstříku ke dni 15. 10. 1993, přičemž všechna práva a závazky přešly na nově založená družstva, a to Z. d. se sídlem v K. a A., agrární družstvo (žalovaného). Soud prvního stupně posoudil žalobcem uplatněný nárok podle §13 odst. 4 a §20 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon č 229/1991 Sb.“). V dané věci nebylo tvrzeno ani prokázáno, kdy žalobce, resp. jeho právní předchůdkyně L. Č., vyzvala žalovaného či jeho právního předchůdce k poskytnutí předmětné náhrady. Mohla tak učinit nejpozději do 31. 3. 1993. Nebyl podán ani důkaz o existenci dohody mezi žalobcem a žalovaným (či jejich právními předchůdci) o tom, že plnění náhrad inventáře se v žalobcem požadované výši odkládá na pozdější, mezi účastníky smluvenou dobu. Zákon ukládal žalovanému poskytnout náhradu do 60 dnů, nedohodnou-li se účastníci jinak. K dohodě o jiné lhůtě mezi účastníky nedošlo a žalobce (či jeho právní předchůdkyně) mohl své právo uplatnit poprvé dne 31. 5. 1993. Tímto dnem počala běžet obecná tříletá promlčecí doba, která skončila dne 31. 5. 1996. Pokud žalobce podal žalobu až dne 8. 7. 2002 a žalovaný vznesl námitku promlčení, nezbylo soudu než žalobu zamítnout, protože žaloba byla podána až po marném uplynutí tříleté promlčecí doby. Odvolací soud k tomu uvedl, že nepochybuje o tom, že paní L. Č. řádně uplatnila svůj nárok u předchůdce žalovaného, když žalobce správně poukazuje na to, že s ní bylo jednáno běžně jako s osobou oprávněnou, a to i následně v konkurzním řízení vůči dalšímu z právních nástupců povinné osoby (Z. d. se sídlem v K.). Rovněž o tom svědčí to, že byla též částečně uspokojena jak mimosoudně, tak i v uvedeném řízení. Tento závěr však nic nemění na správnosti závěru o promlčení nároku.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s tím, že má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a navíc ji řeší v rozporu s hmotným právem. Soudy obou stupňů nesprávně kvalifikovaly uplatněný nárok podle §20 zákona č. 229/1991 Sb. Ve skutečnosti jde totiž o nárok, který má oporu v úpravě obsažené v zákoně č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen „zákon č. 42/1992 Sb.“), a to konkrétně v jeho §14 písm. b). L. Č. byla zařazena do registru členů a oprávněných osob v transformačním projektu ZD M. H. K., z něhož vyplývá, že vlastnila nemovitosti a trvalé porosty, které družstvo užívalo podle zákona č. 162/1990 Sb. a její podíl byl vypočten podle §17 zákona č. 42/1992 Sb. L. Č. se nestala účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu a nebyla ani podnikatelem ve smyslu §13 odst. 2 citovaného zákona. Po schválení transformačního projektu nebyla uzavřena dohoda o vypořádání majetkového podílu. Proto není pochyb o tom, že k vypořádání majetkového podílu mohlo dojít teprve po sedmi letech od schválení transformačního projektu, jak vyplývá z §13 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb., přičemž desetiletá promlčecí doba počíná běžet až uplynutím sedmi let od schválení transformačního projektu. Je tedy zřejmé, že v daném případě byl transformační projekt zpracován k 31. 3. 1992, lhůta 7 let uplynula 31. 3. 1999 a promlčecí doba skončí teprve 31. 3. 2009. Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudu obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný s tím, že dovolání žalobce považuje za nedůvodné, neboť dovolání není přípustné. Co do posouzení běhu promlčecí doby se žalovaný plně ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů. Žalovaný v daném případě navíc nepřichází do úvahy jako přímý dlužník, ale pouze jako ručitel. Nesouhlasí s tvrzením, že by ve věci nebylo sporu o tom, že L. Č. nebyla podnikatelem ve smyslu §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb. Tato otázka nebyla v řízení ani řešena, ani prokazována. Z důvodu procesní opatrnosti poukazuje na nedostatek aktivní legitimace na straně žalobce. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 o. s. ř. Lze se tedy zabývat přípustností dovolání.
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel vznáší ve svém dovolání jedinou výhradu vůči rozhodnutím soudu prvního stupně a soudu odvolacího spočívající v tom, že jím uplatněný nárok nesprávně posoudily podle zákona č. 229/1991 Sb., nikoliv podle zákona č. 42/1992 Sb. Jedná se tak o dovolací důvod podřaditelný pod §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť o nesprávné právní posouzení věci se jedná tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Pro založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však musí dovolací soud dospět k závěru, že soudem odvolacím řešená právní otázka nemá význam jen pro rozhodnutí v konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nelze napadenému rozhodnutí upřít zásadní právní významnost a dovolání přípustnost, neboť jak odvolací soud, tak i soud prvního stupně posoudily žalobní požadavek pouze podle zákona č. 229/1991 Sb., aniž se zabývaly jeho důvodností ve světle jiných právních předpisů, zejména pak zákona č. 42/1992 Sb. Na souzenou věc tak neaplikovaly další v úvahu přicházející právní předpis a jejich právní posouzení je tak neúplné. Předpokladem závěru o nedůvodnosti žaloby totiž je obecně takový výsledek jejího právního posouzení, že jí nemůže být vyhověno podle žádného z ustanovení platného pozitivního práva.
V odůvodněních svých rozhodnutí se však oba soudy dostatečným způsobem nevypořádaly s možností, že by uplatněný nárok mohl být podřaditelný i pod jiná ustanovení právního řádu České republiky. V důsledku neúplnosti právního posouzení předmětné věci soudy také nenaplnily svoji poučovací povinnost ve vztahu k žalobci podle §118a o. s. ř., a tak zatížily řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Z jednotlivých podání žalobce v průběhu řízení sice vyplývá, že neměl zcela jasnou představu, na základě kterých právních předpisů svůj nárok uplatňuje. To ovšem není jeho procesní povinností, neboť právní posouzení věci spadá do výhradní činnosti soudu. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že na žalobcem uplatněný nárok se vztahuje §20 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 229/1991 Sb. a k námitce jeho promlčení vznesenou žalovaným uvedly, že nárok skutečně promlčen je, a z tohoto důvodu mu nenáleží soudní ochrana (podrobněji viz výše). Tento závěr se i ve světle judikatury Nejvyššího soudu jeví jako správný (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek č. 1, ročník 2001). Soudy obou stupňů však přehlédly, že žalobcem uplatněná tvrzení a předložené důkazy směřují k naplnění podmínek obsažených i v jiném právním předpisu, konkrétně pak podmínek nezbytných k vypořádání majetkového podílu v družstvu podle §13 odst. 3 a 4 a §14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb. Žalobce soudu předložil například listinu (č. l. 12) obsahující odvolání paní L. Č. proti rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 18. 3. 1998, č. j. 37 K 43/96 – 40, jímž byl prohlášen konkurs na ZD K. – v likvidaci, a v němž se uvádí, že paní L. Č. odvozovala své nároky ze zákona č. 42/1992 Sb. Dále v doplnění podání ze dne 4. 5. 2004 (č. l. 43) žalobce uvádí, že paní L. Č. nebyla nikdy členkou družstva ZD M. H., čímž evidentně míří na ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb. V podání ze dne 18. 11. 2004 (č. l. 66) odkazuje žalobce při vyčíslení celkového nároku v penězích na transformační projekt družstva ZD K. (č. l. 71), z něhož je zcela zřetelné, že uvedené družstvo jednalo s právní předchůdkyní žalobce jako s oprávněnou osobou podle zákona č. 42/1992 Sb., nikoliv podle zákona č. 229/1991 Sb. I vlastní žalobní požadavek spočívající v uložení povinnosti žalovanému zaplatit v záhlaví uvedenou peněžitou částku koresponduje s předpokládanou možností vypořádání majetkového podílu v podobě peněžního ekvivalentu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2001, sp. zn. 29 Odo 134/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2001, svazek č. 8).
Z předloženého spisového materiálu není možné dovodit, zda strana žalující naplňuje všechny podmínky pro přiznání nároku na vypořádání majetkového podílu podle zákona č. 42/1992 Sb. či zda jsou splněny další nezbytné předpoklady pro její úspěch v předmětném sporu. Takové skutečnosti by Nejvyšší soud ostatně nebyl ani oprávněn přezkoumávat, neboť zjištění a posouzení pro rozhodnutí ve věci významných skutkový okolností náleží soudu nalézacímu.
V dané věci neúplně právně posoudily žalobcem uplatňovaný požadavek na uložení povinnosti žalované zaplatit předmětnou peněžitou částku a v návaznosti na to nesplnily svoji poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. (a zatížily tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé), nezbylo Nejvyššímu soudu než rozhodnutí soudů obou stupňů podle §243b odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm soud prvního stupně zejména posoudí, zda žalobce naplňuje všechny hmotně i procesně právní podmínky pro přiznání nároku na vypořádání majetkového podílu podle zákona č. 42/1992 Sb. a v případě potřeby bude postupovat podle §118a o. s. ř.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. srpna 2008
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu