ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2106.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2106/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce o. T., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) S. k., zastoupený advokátem, 2) L. ČR, s. p., za účasti vedlejšího účastníka na straně prvního žalovaného S. o. u. a O. u., V., Z. 1, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 9 C 1180/2001, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 08. 2007, č. j. 25 Co 149/2007-975, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud k odvolání žalovaného 1) a vedlejšího účastníka potvrdil ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud určil vlastnické právo k nemovitostem blíže specifikovaným ve výroku I. ve prospěch žalobce. Odvolací soud pouze změnil rozhodnutí soudu prvního stupně co do výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalovanými a vedlejším účastníkem na jedné straně a žalobcem na straně druhé (výrok I.) a o náhradě nákladů řízení mezi žalovanými 1) a 2) a Českou republikou (výrok II.). Rozhodl taktéž o náhradě nákladů řízení odvolacího (výrok IV.). Oba v záhlaví uvedené rozsudky byly vydány po té, co předchozí rozhodnutí soudu odvolacího i soudu prvního stupně byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
18. 10. 2001, č. j. 30 Cdo 608/2000-644. V něm Nejvyšší soud vyslovil závazný právní názor, že žalobce byl aktivně věcně legitimován k restituci pozemku parc. č. 1569/1 podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen „zákon č. 128/1946 Sb.“). Jako právnická osoba tedy restituoval majetek, o nějž přišel po 29. 9. 1938 v režimu citovaného zákona a nikoliv v režimu dekretu o národní správě č. 5/1945 Sb., jenž řešil jen první a bezprostřední problémy poválečných měsíců roku 1945. Nejvyšší soud dále konstatoval, že v této souvislosti je významnou skutečností, že v knihovní vložce č. 158 pro k. ú. T. bylo poznamenáno dne 8. 2. 1949 č. d. 148 zahájení restitučního řízení ve prospěch původních vlastníků. Odvolací soud se v návazném řízení ztotožnil se skutkovým stavem tak, jak ho zjistil soud prvního stupně a za správné pokládal i posouzení věci po stránce právní. Žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Žalobce byl aktivně věcně legitimovaný k restituci předmětného pozemku podle zákona č. 128/1946 Sb., neboť v roce 1944 přišel o své vlastnictví k tomuto pozemku vyvlastněním ve prospěch V. der D. A. GmbH B. Jednalo se o typický majetkový převod učiněný v době nesvobody, který splňoval kritéria §1 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. Žalobce restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. uplatnil, a to dne 8. 2. 1949 a restituční řízení tím bylo zahájeno. K promlčení restitučního nároku nedošlo, neboť podle §8 zákona č. 128/1946 Sb. se nárok žalobcem uplatněný promlčoval ve třech letech ode dne, kdy tento zákon nabyl účinnosti (17. 6. 1946), přičemž nárok byl uplatněn dne 8. 2. 1949. Dne 8. 12. 1949 bylo Osidlovacím úřadem a Fondem národní obnovy, pod sp. zn. ZR 37083/49-V/1 Teh. 10, uznáno, že majetkový převod ze žalobce na Německou říši v době nesvobody je neplatný a restituce majetku, která se tímto protokolem provedla, za odůvodněnou. Tím bylo obnoveno vlastnické právo obce T. k předmětnému pozemku. Vzhledem k tomu, že příslušný orgán souhlasil s tím, že žalobce pozbyl k předmětnému pozemku svého vlastnictví typickým právním úkonem v době nesvobody, který je podle §1 dekretu č. 5/1949 Sb. i podle §1 zákona č. 128/1946 Sb. neplatný a žalobce má nárok na vrácení tohoto majetku podle §24 dekretu a podle §4 zákona č. 128/1946 Sb., nemusel žalobce uplatňovat svůj nárok u soudu. Opis zápisu Osidlovacího úřadu a fondu národní obnovy – zemědělské restituce ze dne 8. 12. 1949 sepsaný zástupcem MNV T., jímž bylo obnoveno vlastnické právo obci T. na vrácených nemovitostech není falzifikátem, což vyplývá z usnesení Policie České republiky ze dne 30. 8. 2000, č. j. OVBN-297/1998. Orgány činné v trestním řízení uzavřely, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání (na podnět žalovaného) vede, tedy pokus trestného činu podvodu. I kdyby tomu tak nebylo a tato listina neexistovala, nic by to neměnilo na závěru, že došlo k obnovení vlastnického práva žalobce k předmětnému pozemku. Platí totiž, že pokud byla podána žádost o restituci majetku podle zákona č. 128/1946 Sb., nelze ale zjistit, zda a jak bylo o této žádosti soudem rozhodnuto, je třeba v případě, že nebudou zjištěny zákonné překážky, které bránily restituci majetku, vycházet z toho, že této žádosti bylo vyhověno. Účinky restituce pak nastaly ex tunc, tedy k okamžiku přechodu majetku na Německou říši (rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 24 Cdo 1212/98). V projednávaném případě žádná taková překážka dána nebyla, a proto je nutno vycházet z toho, že žádosti o vrácení bylo vyhověno. Žalobce byl tedy vlastníkem předmětných nemovitostí k 31. 12. 1949 a jedná se tedy o jeho tzv. historický majetek, jenž znovu přešel do vlastnictví žalobce dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., a to podle jeho §2 odst. 1 písm. a) a b).
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný 1) dovolání s tím, že je přípustné podle
§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Celá konstrukce přechodu vlastnického práva důkazně stojí na jediném dokumentu, a to opisu zápisu Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy – zemědělské restituce ze dne 8. 12. 1949. Soud nesprávně aplikoval §9 zákona č. 128/1946 Sb., neboť v daném případě žadatel (žalobce) sice uplatnil své právo v zákonem stanovené lhůtě, avšak k vyřízení žádosti nedošlo v zákonem předepsané lhůtě. Údajně k tomu mělo dojít 8. 12. 1949, což však nebylo doloženo relevantními důkazy. Opis zápisu ze dne 8. 12. 1949 nemůže sloužit jako výchozí důkazní materiál, neboť došlo k jeho zfalšování, čímž byl spáchán trestný čin. Jediným nesporným důkazem tak zůstává poznámka ze dne 8. 2. 1949 o přihlášce restituenta. Pak by ale mělo existovat rozhodnutí, které danému nároku vyhoví či jej odmítne. Podle §9 zákona č. 128/1946 Sb. se tak mělo stát ve lhůtě 3 měsíců od uplatnění tohoto nároku. Žádné takové rozhodnutí či tvrzení o existenci rozhodnutí nebylo před soudem prezentováno, tudíž z logiky věci mělo dojít k uplatnění práva cestou soudu. Tvrzení tohoto druhu nebylo opět před soudem předneseno, natož pak dokazováno. Na daný případ tak nelze aplikovat rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 24 Cdo 1212/98. Žalovaný 1) navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem. Lze se tedy zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel v rámci svého dovolání nepředestřel žádnou právní otázku či námitku, natož pak zásadně významnou, jejíž zodpovězení dovolacím soudem by mělo judikatorní přínos i pro jiné, před soudy České republiky řešené, případy. Dovolatel pouze zpochybnil v dosavadním řízení uplatněná tvrzení a předložené důkazy, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, čímž sice obsahově vymezil dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3, ten však v daném případě není dovolacím důvodem přípustným (viz právě citované ustanovení).
Nad rámec odůvodnění pak Nejvyšší soud konstatuje, že co do právního posouzení věci nemá důvodu nesouhlasit s rozhodnutím odvolacího soudu, neboť vychází jednak z konstantní judikatury Nejvyššího soudu a jednak se řídí právním názorem vysloveným v této věci Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 18. 10. 2001,
č. j. 30 Cdo 608/2000-644. Nejvyšší soud ani nyní neshledal důvody pro odchýlení se od těchto právních závěrů.
Z právě uvedených důvodů nelze přiznat napadenému rozsudku zásadní právní význam a dovolání přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalovaného 1) podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný 1), jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo
a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. září 2008
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu