ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2209.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2209/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) Ing. I. Š., 2) PhDr. Z. P., o přechod vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 105/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2008, č. j. 15 Co 410/2006-314, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2008, č. j. 15 Co 410/2006-314, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, aby vlastnické právo k nemovitostem blíže identifikovaným ve výroku II. přešlo z podílového spoluvlastnictví žalovaných, eventuálně spoluvlastnický podíl ke 4/6 těchto nemovitostí, na žalobce. Odvolací soud rozhodl taktéž o náhradě nákladů odvolacího řízení. V daném řízení se jedná o nárok, který původní žalobkyně uplatnila s ohledem na §30 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). V době odnětí měly předmětné nemovitosti charakter zemědělské usedlosti, na níž byla provozována zemědělská výroba. Aktivní legitimace původní žalobkyně k podání žaloby na přechod vlastnického práva podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. ve vztahu k jedné polovině nemovitostí vyplývá z toho, že v roce 1956 bezplatně odevzdala státu do vlastnictví jednu polovinu domu č. p. 23 s parcelou č. 43 v k. ú. R. a k další části nemovitosti z toho, že druhá polovina nemovitostí propadla státu v důsledku odsouzení manžela žalobkyně rozsudkem Krajského soudu v J. ze dne 12. 8. 1955 ve znění rozsudku Nejvyššího soudu v Praze ze dne 22. 9. 1955. Žalobkyně tak mohla uplatnit nárok na vyslovení přechodu vlastnického práva pouze do výše odpovídající výši jejího podílu ve vztahu k ostatním oprávněným osobám podle §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. V řízení bylo prokázáno, že O. a M. Š. uzavřeli platnou kupní smlouvu s MNV v R. dne 11. 4. 1969, přičemž kupní cena za nemovitost byla 6.691,- Kč. Odvolací soud poučil žalobce podle §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) s tím, aby doplnil tvrzení o protiprávním zvýhodnění původních žalovaných při koupi této nemovitosti. Jeho tvrzení přesto zůstávají pouze v obecné rovině. Z politické příslušnosti původního žalovaného O. Š. a skutečnosti, že byl v době uzavření kupní smlouvy vedoucím zemědělského oddělení KV KSČ v B., nelze dovozovat, že byl zvýhodněn před ostatními zájemci. Tuto skutečnost nelze dovozovat ani z obecného tvrzení, že při prodeji nebylo postupováno v souladu s vyhláškou Ministerstva financí o správě národního majetku č. 104/1966 a směrnicí téhož ministerstva ze dne 2. 4. 1964, č. j. 314/17.756/64. Ačkoliv bylo prokázáno, že o koupi nemovitosti měly zájem i další osoby (Ing. M. a E. Š.), přičemž příslušné MNV jim na jejich projevený zájem neodpovědělo, což bylo v rozporu s citovanou směrnicí, je nutno uzavřít, že směrnice ústředních orgánů byly pouze pokynem ministerstva financí a neměly povahu právního předpisu s obecnou závazností. Nedodržení postupu upraveného touto směrnicí nemohlo samo o sobě vést k závěru, že věc byla nabyta v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Při posouzení správnosti ocenění dotčených nemovitostí byl stěžejní jejich stav v době jejich prodeje, tedy v roce 1968. Výsledkům provedeného dokazování pak odpovídá závěr, že v době oceňování v roce 1968 se jednalo o nemovitost zdevastovanou a dlouhodobě neobývanou. Vzhledem k celkovému stavu hospodářské části zemědělské usedlosti v ní nikdo bydlet nemohl, nebylo ani zřejmé, že by usedlost zahrnovala část obytnou. Znalec Z. v roce 1968 nebyl tedy při ocenění nemovitosti veden snahou tuto ocenit nižší částkou, než jak vyplývala z tehdy platných cenových předpisů. Z revizního znaleckého posudku Prof. Ing. A. B., DrSc., lze z varianty č. 1 – 4 ocenění nemovitostí dovodit, že zjištěné ceny ve výši 7.063,- Kč až 7.879,- Kč oproti ceně stanovené znalcem V. Z. v roce 1968 ve výši 6.691,- Kč neznamenají podstatný rozdíl, jenž by vyplynul například z porušení předpisů či úmyslu cenu snížit.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s tím, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když napadené rozhodnutí řeší otázku dosud odvolacími soudy a soudem dovolacím rozhodovanou rozdílně a rovněž řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, přičemž spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. nemá rozhodně na mysli, aby oprávněná osoba musela prokazovat, jakými konkrétními úkony či postupy nabyvatel odňatého majetku využil svého politického postavení k ovlivnění výběru kupce, neboť komunikace o konkrétních „protekčních“ záležitostech probíhala zcela neformálně, bez jakýchkoliv možností průkaznosti. Z tohoto pohledu je tedy dostatečné zjištění, že MNV R. při prodeji předmětné nemovitosti nezachoval pravidla pro prodej národního majetku občanům podle shora citovaných předpisů vydaných ministerstvem financí. Je zcela nepochybné, že i v levém křídle zemědělské usedlosti existovala obytná část, když tuto skutečnost ve svých výpovědích potvrdili svědci T., S., S. a J. Skupina variant ocenění provedená znalcem prof. B. (při celkové částce 7.038,- Kč až 7.879,- Kč) vychází z existence obytné části pouze v pravém křídle, přičemž ty varianty téhož znaleckého posudku, jež počítají s obytnými prostorami v obou křídlech, oceňují usedlost v rozmezí 12.063,- Kč až 12.755,- Kč, tedy z částek bezmála dvojnásobných oproti ceně, za kterou původní žalovaní nemovitosti v roce 1969 koupili. Odvolací soud pochybil, jestliže opotřebení stavby zaměnil s jejím stavebně technickým charakterem. Závěry odvolacího soudu o tom, že znalec Z. v roce 1968 nebyl při ocenění nemovitostí veden snahou stanovit cenu nižší částkou, jsou zcela spekulativní a nemají oporu v provedeném dokazování. Rozdíl mezi kupní cenou a cenou stanovenou znaleckým posudkem v roce 1968 nelze posuzovat dle cenových relací dnešní doby a dospět tak k závěru, že se nejedná o podstatný rozdíl. Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací, dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem. Lze se tedy zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Nejedná se ani o rozsudek potvrzující poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], neboť v dané věci byl sice rozsudek soudu prvního stupně dvakrát soudem odvolacím zrušen (viz rozsudky Krajského soudu v Brně, č. j. 37 Co 100/97-120 a č. j. 15 Co 61/2002-206), avšak soud prvního stupně v žádném z následně vydaných rozsudků nerozhodl ve věci jinak než ve svém rozhodnutí dřívějším. V úvahu proto přichází přípustnost dovolání pouze na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel především brojí proti závěru odvolacího soudu, dle nějž v řízení nebylo prokázáno protiprávní zvýhodnění právního předchůdce žalovaných při koupi předmětné nemovitosti v roce 1969. Dovolání je tedy přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází při hodnocení toho, zda byl právní předchůdce žalovaných protiprávně zvýhodněn při nabývání předmětných nemovitostí, z právních závěrů, které jsou rozporné s hmotným právem, konkrétně pak s tím, co zákon č. 229/1991 Sb. ve svém §8 odst. 1 rozumí právě „protiprávním zvýhodněním nabyvatele“.
V §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. se stanoví, že „na návrh oprávněné osoby soud rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo jiné právnické osoby, a na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle tohoto zákona, a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví nebo osobní užívání k těmto nemovitostem“.
Stejný pojem pak obsahuje i §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích ve znění pozdějších předpisů, když stanoví, že „povinnými osobami jsou též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena“.
Taktéž zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd ve znění pozdějších předpisů, v §4 odst. 2 stanoví, že „povinnými osobami jsou též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §1 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena“.
Již při zběžném porovnání právě citovaných právních předpisů je zřejmé, že zákonodárce v nich použil takových formulací, jež ve všech třech případech rozlišují nabytí věci v rozporu s platnými předpisy na jedné straně a protiprávním zvýhodněním (osoby) nabyvatele na straně druhé. Je tedy zjevné, že citované právní předpisy považují za odlišný obsah pojmu „(rozpor s) platnými předpisy“ a pojmu „protiprávní“. Kdyby se totiž o obsahově rozdílné pojmy nejednalo, byl by jeden z užitých pojmů nadbytečný, neboť protiprávní zvýhodnění nabyvatele by jistě bylo též v rozporu s platnými předpisy a naopak. V případě zákona č. 229/1991 Sb. je navíc důležité si povšimnout, že ten operuje navíc s pojmem „platné cenové předpisy“ a rozporem s nimi. Z uvedeného tedy vyplývá, že citovaná zákonná ustanovení – zejména pak §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (jenž je pro posouzení daného sporu klíčový) – užívají vícero právních pojmů různého obsahu a významu.
V případě „rozporu s právními předpisy“ – pojmu užitého ve všech třech zákonných ustanoveních – dovodila současná judikatura Nejvyššího soudu, že se musí jednat o rozpor s předpisy obecně závaznými (ve vztahu k §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 333/96, ve vztahu k §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 537/2002, či rozsudek téhož soudu ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 92/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 1999). Je proto správný závěr soudu odvolacího, že v případě porušení výše citované instrukce ministerstva financí se nejednalo o rozpor s právními předpisy ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., neboť ta nebyla obecně závazným právním předpisem.
Je však třeba zabývat se i tím, zda nabyvatel předmětných nemovitostí nebyl při jejich koupi protiprávně zvýhodněn. Pro rozhodnutí v dané věci je třeba zkoumat pojem protiprávnosti toliko z pohledu výše uvedených zákonných ustanovení. Pod tímto zorným úhlem je protiprávnost zcela nepochybně chápána jako kategorie obsahově širší ve vztahu k pojmu „rozpor s právními předpisy“. Protiprávnost, tak jak je pojímána citovanými zákony, tedy v sobě nezahrnuje pouze rozpor s obecně závaznými právními předpisy, ale evidentně též možný konflikt s jinými předpisy, tj. takovými, které objektivně seznatelným způsobem stanovují obecná pravidla jednání či chování ve vztahu k subjektům, jimž je určena (adresátům). Z tohoto důvodu je možné považovat za protiprávní zvýhodnění nabyvatele ve smyslu daných právních předpisů též takovou množinu případů, kdy k převodu vlastnického práva došlo za postupu odporujícímu normativnímu právnímu aktu vydanému ústředním orgánem státu, jímž je v daném případě instrukce ministerstva financí.
Uvedený závěr je – zvláště pak ve vztahu k souzenému sporu – možné dovodit i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 333/96, v němž je uvedeno, že „k protiprávnímu zvýhodňování osob nabyvatelů ve smyslu §4 odst. 2, zákona č. 87/1991 Sb. v platném znění, docházelo i tehdy, jestliže při shromažďování zájemců o koupi věci a v případě jejich většího počtu nebyla dodržena pravidla objektivního výběru mezi nimi stanovená i interním předpisem ve Sbírce zákonů, popřípadě dříve i úředním listem nepublikovaným či neoznámeným, byl-li cílem postupu stanoveného tímto předpisem výběr zájemce o koupi, na něhož pak byla věc převedena podle předpisu obecně závazného“. Nejvyšší soud proto dospěl i v právě citovaném rozhodnutí k závěru, že směrnice Ministerstva financí ze dne 2. 4. 1964, č. j. 341/17.756/64 (Věstník ministerstva financí č. 5/1964 Sb.) nebyla obecně závazným právním předpisem, neboť nebyla příslušným způsobem publikována ani oznámena, nicméně tato okolnost nebrání tomu, aby se na skutečného kupce pohlíželo jako na „protiprávně zvýhodněného“, jestliže příslušný orgán před uzavřením kupní smlouvy směrnici ignoroval“.
Nicméně nadále platí, že v každém konkrétním případě, v němž je uplatněn tzv. restituční nárok, je nutné sledovat, s přihlédnutím ke konkrétním a individuálním skutečnostem daného případu, naplnění smyslu a účelu restitučního zákonodárství. Ten byl obecně vymezen v judikatuře Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva s tím, že legitimním cílem restituce je náprava dřívější protiprávnosti převodu nebo ostatních zásahů do vlastnického práva navrácením věci do jejího původního právního stavu s účinky ex nunc, avšak za předpokladu, aby zmírňování předchozích křivd nezpůsobovalo nepřiměřené křivdy nové.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku v dané věci uvádí, že tvrzení žalobce zůstávají v obecné rovině, jestliže protiprávní zvýhodnění na straně nabyvatele při koupi předmětné nemovitosti (O. Š.) dovozuje pouze z jeho politické příslušnosti a jeho postavení v rámci KV KSČ v B. Dále však odvolací soud konstatuje, že v řízení prokázaná skutečnost, že o koupi předmětné nemovitosti mělo zájem více uchazečů, a to Ing. M. a E., samo o sobě nesvědčí o tom, že žalovaní byli upřednostněni, byť z výpovědi E. Š. vyplývá, že o tuto nemovitost usilovali delší dobu a že nebyli vyrozuměni o důvodech nevyhovění jejich žádosti. Taktéž Ing. M. vypověděl, že MNV jim neodpovědělo na jejich projevený zájem o koupi nemovitosti. To, jak sám odvolací soud dále konstatuje, byl ze strany MNV postup odporující výše citované směrnici ministerstva financí.
Se závěrem, že k protiprávnímu zvýhodnění na straně žalovaných nedošlo, se však nelze bez dalšího ztotožnit. Nejenže byl postup příslušného MNV v rozporu s instrukcí ministerstva financí, která byla vydána na základě tehdy platné vyhlášky 104/1966 Sb. (§15 odst. 8) – předpisu obecně závazného, ale byl též v rozporu s pravidly slušného a poctivého jednání, jejichž dodržování i v tehdejší době mělo být zejména ze strany orgánů státní správy (moci) zcela jistě vyžadováno, a taktéž se zásadou rovnosti v přístupu státního orgánu k subjektům s ním jednajícími občany (čl. 20 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústavy československé socialistické republiky ve znění pozdějších novelizací). Nadto skutečnost, že nabyvatel byl politickým funkcionářem ve spojení se zjištěním, že ve svém zájmu o nemovitosti uspěl a další zájemci o koupi dané nemovitosti byli ze strany MNV zcela ignorováni, zavdává příčinu důvodným pochybnostem o tom, zda výběr nabyvatele předmětné nemovitosti proběhl zcela v souladu s příslušnými pravidly a zda skutečný nabyvatel nebyl v tomto procesu bezdůvodně a protiprávně zvýhodněn. Zjištěný postup MNV činí postavení žalovaného zranitelným, neboť není logicky odůvodnitelný ničím jiným, nežli jeho dobovým politickým postavením. Odvolací soud se těmito rozporuplnými skutečnostmi a zejména absencí důvodu úspěchu žalovaného nezabýval v odůvodnění svého rozsudku ve smyslu aplikované normy restitučního zákona.
Z výše vyložených důvodů považoval Nejvyšší soud rozhodnutí soudu odvolacího za nesprávné, a proto mu nezbylo než rozhodnutí tohoto soudu podle §243b odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. V něm soud odvolací s přihlédnutím k pro něj závazným právním názorům vysloveným výše a ke smyslu a účelu restitučního zákonodárství znovu a důkladně posoudí, zda nabyvatel předmětné nemovitosti nebyl protiprávně zvýhodněn ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. To vše při zohlednění okolností, za nichž došlo k odnětí vlastnického práva právním předchůdcům žalobce, a rovněž tak při zvážení možných dopadů úspěšného restitučního požadavku žalobce do právní i faktické sféry žalovaných.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. září 2008
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu