ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2278.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2278/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně A. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému P. f. Č. r., o převod náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 288/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2007, č. j. 13 Co 358/2007-94, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. října 2007, č. j. 13 Co 358/2007-94, se zrušuje, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozhodoval o nároku žalobkyně na náhradní pozemky, opírajícím se o ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1992 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), dvakrát, přičemž v obou případech žalobu zamítl. Poprvé se tak stalo rozsudkem ze dne 22. 2. 2006, v němž uvedl, že žalobkyně požaduje převod konkrétních pozemků, což však neodpovídá právním předpisům ani judikatuře. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 9. 2006, jímž bylo soudu prvního stupně uloženo zkoumat, zda nejsou dány důvody pro převod konkrétních pozemků proto, že dlouhodobé neuspokojení nároků žalobkyně nebylo způsobeno libovůlí či svévolí se strany P. ú. Odvolací soud odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02, který v takovém případě shledal nárok oprávněné osoby na výběr pozemků oprávněným.
Soud prvního stupně poté rozhodl ve věci znovu rozsudkem ze dne 30. 4. 2007, č. j. 9 C 288/2005-79 , v němž zamítnutí žaloby odůvodnil tím, že neshledal, že by postup žalovaného vůči žalobkyni byl projevem zvůle, případně nepřípustné ledabylosti. Navíc vyslovil názor, že od účinnosti zákona č. 131/2006, tj. od 14. 4. 2006, je třeba vycházet z novelizovaného znění zákona o půdě, který stanoví závazný postup žalovaného při poskytování náhradních pozemků, upravený v §11a tohoto zákona, čímž je citovaný nález Ústavního soudu překonán novou právní úpravou, která platila v době vynesení rozsudku.
Odvolací soud svým shora uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Neztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, že po novele zákona o půdě nelze aplikovat nález Ústavního soudu, dle něhož v některých případech v nálezu uvedených má oprávněná osoba právo na výběr konkrétního pozemku, protože již před touto novelou byl obdobný postup žalovaného upraven v jiných zákonech, zejména v zákonu č. 95/1999 Sb. Nesdílel však ani názor žalobkyně, že byly splněny podmínky, o nichž nález Ústavního soudu hovoří, protože neuspokojen byl nárok z postoupených pohledávek, který ze zákona zanikl ke dni 31. 12. 2005 v důsledku tzv. restituční tečky, když článek VI. zákona č. 253/2003 Sb. a novelizovaný §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě byly zrušeny jen ve vztahu k původním oprávněným osobám, nikoli vůči postupníkům.
V dovolání proti tomuto rozsudku uplatňuje žalobkyně jeho přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s odůvodněním, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Pozemkový fond totiž dlouhodobě neuspokojil nárok žalobkyně a soud jí nevyhověl jen proto, že rozhodl až po vydání tzv. restituční tečky. Uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Na předmětný nárok je třeba aplikovat nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. III. 495/02 bez ohledu na jeho nález ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/2005, protože žalovaný protahoval vyřízení žádosti žalobkyně o náhradní pozemky a přesto, že její nárok byl v dostatečné výši, rozdělil náhradní pozemek a část pronajal jinému subjektu. Soud se proto měl zabývat tím, zda šlo z jeho strany o libovůli, či dokonce svévoli a maření povinnosti státu náhradní pozemky převést, ač tato povinnost předchází jeho právu na jiné převody, jimiž se ostatně zbavuje majetku vhodného k převodu oprávněným osobám. Dovolatelka tak je nucena nést vinu za to, že žalovaný její nárok neuspokojil po více než deseti letech. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené zákonem a dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Přitom usoudil, že rozsudek odvolacího soudu má zásadní význam po právní stránce pokud jde o závěr, že žalobou uplatněnému nároku nelze vyhovět pro jeho zánik v důsledku tzv. restituční tečky a následnému rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/2005. Dovolání je proto přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., takže rozsudek odvolacího soudu přezkoumal dovolací soud věcně. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Odvolací soud rozhodl věc plně v souladu se zákony České republiky i ustálenou judikaturou včetně dřívější judikatury Nejvyššího soudu, na niž odkazoval. Následně však byla judikatura prolomena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, který vyšel z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. V tomto rozsudku Nejvyšší soud v dovolacím řízení určitým způsobem rozlišil skupinu postupníků z hlediska ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě na skupinu, která sledovala získáním práva na náhradní pozemek spekulační nebo komerční hlediska, a na osoby které sledovaly získáním náhradních pozemků rozšíření svého zemědělského hospodaření, a u nichž by újma spojená se zánikem práva na náhradní pozemek se jevila jako nepoměrná ztráta majetku. Dovodil, že na první skupinu lze aplikovat úvahy Ústavního soudu, obsažené v jeho nálezu z 20. 12. 2005, sp. zn. Pl ÚS 6/2005, které jej vedly k tomu, že nezrušil ustanovení zákona o půdě o ukončení jejich práva na náhradní pozemek, aplikaci tohoto ustanovení na druhou skupinu však podrobil hlediskům zakotveným v Evropské úmluvě o lidských právech, kterou jako mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, je třeba aplikovat přednostně před vnitrostátním právem. Vytvořil tak rovnost práv oprávněných osob, jimž nemohly být vydány jejich původní pozemky, a osob spadajících do druhé skupiny postupníků, fyzických osob, které pozemky potřebují pro své zemědělské hospodaření, a u nichž lze spekulační důvody vyloučit.
Z tohoto hlediska odvolací soud postavení žalobců neposuzoval, když zamítavé rozhodnutí postavil právě na závěru o zániku práva, přičemž se nezabýval tím, zda jeho právní závěr o možnosti oprávněné osoby v odůvodněných případech požadovat převod konkrétního pozemku, je aplikovatelný na daný případ. Proto bylo třeba jeho rozsudek zrušit a vrátit k novému projednání i z takto určeného hlediska (§243b odst. 2 o. s. ř.).
V dalším řízení je soud vázán právním názorem dovolacího soudu a rozhodne nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. září 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu